Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

Ilustrátorka Květa Pacovská – první dáma dětské fantazie

pacovska knihy red

Když vyslovíte jméno Květa Pacovská v Čechách, málokdo ví. Přitom ve světě je synonymem toho nejlepšího v oblasti knižní ilustrace.

Prestižní švýcarské nakladatelství Benteli zařadilo její jméno do svého vydavatelského plánu vedle Pabla Piccasa či Paula Kleea. Její knížky byly v tisícových nákladech přeloženy ve 20 zemích světa – mimo jiné v Itálii, Francii, USA, Japonsku a nebo na Tajvanu. Její práce získala řadu ocenění na celém světě, včetně Ceny Hanse Christiana Andersena (1992), o které se říká, že je to taková Nobelova cena za dětskou literaturu.


S Květou Pacovskou jsem měla příležitost se setkat několikrát. Je to drobná útlá dáma s věčným úsměvem na tváři. Působí velmi křehce ale ten její úsměv, na první pohled dětský a bezstarostný, je ve skutečnosti tajemný a tak trochu obranný. Květa Pacovská je zvláštní žena. Její uvažování je hluboké a formulace jsou přesně vybroušené – a většinou zhuštěné do velmi krátkých vět. A podívám-li se na její obrazy a prostorové práce vytane mi okamžitě na mysli slovo minimalismus. Květa Pacovská je prostě zhmotněním filosofie minimalismu. Takhle jí vidím já.

Absolvovala jste UMPRUM u Emila Filly v roce 1952. Jak si ho pamatujete?
Jako osobnost. Byl nejenom vynikajícím malířem-koloristou a členem skupiny Osma společně s Karlem a Josefem Čapkovými, byl také filosofem a napsal knihy a pojednání o umění jako například knihu „O svobodě“ vydanou po druhé světové válce a nebo knihu „O lidské úzkosti a řeči vůbec“. Na mě zapůsobil jako významná osobnost daleko dřív, než jsem měla možnost se s ním setkat osobně - svojí velkou výstavou uskutečněnou po válce v roce 1945 v Mánesu.

Fillovy obrazy dnes prožívají nebývalou vlnu zájmu. Čím si to vysvětlujete?
Ano, prožívají. Asi by ho to těšilo. Myslím si ale, že jeho váha je podle nejenom v malířské tvorbě, ale také v té teoretické a filosofické práci. A to, zda si ho nějaká doba cení více nebo méně, to nijak nemění hodnotu jeho díla.

pacovska450 4

Máte některou jeho knihu?

Mám. Tu O Svobodě a rukopisy z Buchenwaldu, schovala jsem si ji jako knihu-objekt.

A obrázek?
(smích) Nemám. Chtěla jste zhodnocení jeho osobnosti, vážím si ho, ale můj idol to nikdy nebyl. Mě velmi ovlivnila ta výstava v Mánesu, jeho období býčích zápasů. Ale on měl různá období. Byl taky ve skupině Osma spolu s bratry Čapkovými, jejich idea byla přinést sem z Paříže kubismus, který tady do té doby nebyl známý. Velice se vážím jeho barevnosti, protože byl velkým koloristou.

A vy sama jste spíš pro tu čistou střídmou klasiku nebo pro to Fillovské barevné hýření?
Barva je velice důležitá svým emocionálním sdělením. Jsem pro čistou jednoduchou formu a barvu, barevné hýření nevylučuji, je-li dáno barevným cítěním a kulturou a může být i nesmírně krásné. V umění, v životě a také v modě. Kontrast a harmonie jsou principy, kterými se řídím.

Od začátku jste chtěla dělat ilustrace a věci pro děti, nebo to bylo východisko z těžké situace 50.-tých let?
Asi obojí. Ale knihy měly pro mne vždycky velké kouzlo. Už v ranném dětství jsem vyráběla knížky vlastní a mnoho dalších krásných věcí s mojí milou babičkou, která mne mnohému naučila. Byla vychovaná v klášteře a uměla spoustu rukodělných výtvarných prací. A také jsme spolu pekly. Hlavně k vánocům, a tak moje kolečka a čtverečky vykrajované formou z voňavého žlutého těsta, které jsem směla klást na černý vymaštěný plech, byly moje první asambláže (pozn.red. obrazy, které mají trojrozměrný charakter).


Sama jste si přeložila 4 pohádky bří Grimmů z němčiny a ilustrovala. Proč právě tyhle?
Pohádky bratří Grimmů jsou krásné pro svoji vysokou a hlubokou literární hodnotu. Starou antikvární německou knížku, kterou jsem překládala, měl její původní mladý majitel asi také hodně rád. Nakreslil úplně dopředu koně bez hlavy a celého jej barevně rozčtverečkoval...

Takže jste ji našla v antikvariátu a až potom vás ji napadlo přeložit?
Ano. Troufla jsem si ten text nejenom přeložit, ale také trochu přepovídat, a tak loupežníci v černém lese nejsou úplně skutečnými loupežníky.

Čili vaše pohádky bratří Grimmů končí dobře?
Změnila jsem na jejich konci to kruté. Když je někdo přetržený vejpůl, tak ho prostě pokropíme živou vodou. (smích) Při své práci jsem nebyla sama, pomáhal mi Dupynožka (pozn.red. postavička z knížky Květy Pacovské). Pomohl mi vybrat čtyři z 220 pohádek bratří Grimmů a zase je tam pečlivě vrátit.

České pohádky vás nezaujaly?
Jsou také krásné, ale neměla jsem k jejich ilustrování tolik příležitostí, taky vzhledem ke způsobu mé tvorby. Ale udělala jsem třeba obrázky k českým písničkám a říkadlům do časopisů, které potom vyšly i knižně.

Ukazovaloa jste své ilustrace vlastním dětem, abyste zjistila, jestli se líbí?
Neukazovala jsem pokusně svým dětem, ani ostatním dětem, svoji práci – pro svoje děti jsem knížky vytvářela! Se svými dětmi jsem knížky společně navrhovala a realizovala, byly při tom. A bylo to velice krásné, i když ne vždycky lehké, období.

Ne vždycky lehké? Dnes to ale vypadá, jako by se vám jen dařilo.
Ne vždycky se mi dařilo, ale nepovažuju za vhodné vyzdvihovat z minulosti ta špatná období, kdy člověk zápasil a nebo mu bylo těžko.

pacovska450_1.jpg

Objekty-knihy, které vystavujete a stejně tak i knihy v bibliofilských vydáních se doslova otevírají do prostoru, úplně vybízí malé i velké čtenáře, aby si sáhli. Ale ony to nejsou běžné knížky z obchodu, jsou to drahá a cenná umělecká díla. Co vy na to, kdyby si občas někdo sáhnul?

Tyhle moje knížky jsou pro děti. Jsou specielně pro děti a moc si přeju, aby je děti měly rády: opotřebení mi nedělá starosti, někdy je dokonce inspirativní. Pro obě strany. A potom jsem taky během života poznala, že když dětem řeknete, že ta či ona kniha je vzácná, umí se k ní chovat s úctou mnohem větší, než dospělí. Já jsem se nikdy nebála svoje knížky půjčovat a ukazovat dětem. A když si něco přimalují nebo přilepí, vůbec mi to nevadí! Ale dospělé prosím – není to návod, jak zacházet s mými knížkami! (smích)

A jak jste se chovala ke knihám vy sama, když jste byla malá?
Já si pamatuju ze svého dětství, že jsem si hrozně ráda prohlížela knížky v tatínkově knihovně. A to vůbec nebyly knížky pro děti, byly to naučné knihy – encyklopedie, romány Emila Zoly, Charlese Dickense, Jiráska, Palackého a jiné. A vším jsem velice pečlivě listovala.

Vaše jméno patří mezi nemnoho českých jmen známých i v cizině. Co vás drží v Čechách, kde na vaše projekty jen těžko seženete prostředky?
Narodila jsem se v Praze a jsem spjatá s kulturou tohoto města.

Dostala jste řadu významných ocenění. Neděsí vás to tak trochu? To skoro vypadá, jako byste už končila...
Téměř ano. Andersenova cena je za celoživotní tvorbu a nikdo ji nemůže získat než jednou za život. (smích). Nejkrásnější kniha světa – cena nazvaná Goldene Letter - tu jsem získala za knihu, která je pro mne velice důležitá a jsem ráda, že jsem ji mohla uskutečnit. Má titul Papier Paradise a je to pocta osobnosti, které si velice vážím: Kurtu Schwittersovi. Kniha měří 41x33cm a uprostřed jsem prořezala čtverec 5x5cm, abych se dostala až na samé dno Papírového světa.

V tom roce, kdy jste dostala cenu za nejkrásnější knížku světa, jste také začala učit na Vysoké škole umění v Berlíně – odd. vizuální komunikace. Jak k tomu došlo?
Do Berlína jsem byla pozvaná jako hostující profesor. Tamní studenti si to moc přáli.

A proč chtěli berlínští studenti tak moc zrovna vás?
Oni strašně tehdy stáli o to, abych přijela. Díky mým knihám, které tam vyšly a také těm cenám, které jsem dostala, si mě velice vážili. Pro ně je to velice prestižní věc, mít na katedře někoho, kdo získal uznání za svou práci. Byla jsem, jak vy říkáte, populární. (smích) Tak dlouho za mě bojovali a tak moc mě přemlouvali, až se jim to povedlo.

pacovska450_2.jpg

Oni si vás vyvzdorovali?

No, tak trochu, asi ano.

To musel být příjemný pocit.
Ano. Snažila jsem se jim předat všechno, co jsem uměla a nezklamat jejich důvěru. Měla jsem tu dobu velice ráda, bylo to nesmírně hezké období. Nejsem profesí pedagog, byla jsem pro studenty spíš osobností a kamarádem, který se ráda s nimi dělil o svoje poznatky a zkušenosti. U mě mohli kromě povinností navíc dělat všecko – od malování, přes sochařinu, po cokoli. Tak to se jim líbilo. Měla jsem tam potom i výstavu, kterou mi studenti pomáhali instalovat a dokonce jsme spolu provedli performanci „Hra pro bílou barvu“, která vznikla na můj text ze 60. let.

Můžete být navýsost spokojená žena, která si splnila životní sen. Vydala jste u německého nakladatele dlouho promýšlené trojrozměrné knihy.
Nevím, jestli to byl sen, spíš asi velké dlouholeté úsilí. Moje papírové a prostorové objekty a projekty z šedesátých let stály a čekaly na mém stole dlouho než se našel nakladatel, který je chtěl realizovat a riskovat. Našel se v Ravensburgu a potom se stal ten malý zázrak, že se dostaly do rukou dětí celého světa.

Takže tohle odstartovalo ten úspěch po celém světě?
Částečně.

A zvýšilo to vaši prestiž ve světě?
Ano.

Jste slavná a známá především v cizině. Do Čech ještě váš věhlas nedolétl, kdy jste si to začala poprvé uvědomovat, že jste ceněná?
Když nějakou práci uzavírám, pokaždé si uvědomuji, že by se něco dalo udělat i jinak, lépe, přesněji. Ono se to tak během doby stalo, že jsem žádaná a měla jsem pochopitelně velkou radost, že se to stalo. V cizině přišli na to, jakou hodnotu má to, co dělám. Že se tady objevil člověk, který se pokusil odkrýt něco nového, něco, co nebylo uskutečněno nikdy předtím, něco, co má šanci přejít do historie umění.


Čím vlastně měříte úspěch – penězi, respektem v odborných kruzích. Kde je podle vás jeho hranice?
O úspěch se nestarám, nejdůležitější pro mne je prostor pro tvorbu – ten fyzický a hlavně ten v oblasti myšlení. Právě to vám pomůže v těžkých dobách, když už jste třeba na dně, na písečné poušti a nemáte ani kapičku.

PACOVSKA V PRAZE

Tajný sen Květy Pacovské:

Vždycky se mi strašně líbila Carolova Alenka v říši divů. Myslím, že to je úžasná literatura, ta fantazie a zpracování. Celý život jsem si moc přála jí ilustrovat, ale nebyla příležitost.

Postřehy:
Nejsem výtvarnice – to slovo nemám ráda. Jsem malířka. Já jsem vlastně nestudovala ilustraci, ale malířství. V každém období jsem obtížně hledala čas pro svou tvorbu. Ilustrace mě živila.

Její věci dnes nekoupíte. Vystavuje, ale neprodává. Je zastoupena v mnoha světových muzeích. Nejvíc si cení ucelené kolekce svých obrazů a objektů, které spravuje evropská nadace „Fondation M. von Cronenbold, Paris, Frankfurt“.
V ČR je jedna její kniha v originálním bibliofilském provedení v prodeji v nakladatelství Aulos Jmenuje se „Otázky prostoru/Questions of Space“. Náklad byl pouze 30 číslovaných výtisků.


Pavla Charvátová je známá jako moderátorka Televizních novin v TV Nova. Její vztah ke knihám a literatuře vůbec nás inspiroval k tomu, abychom ji požádali o svoleni publikovat tento článek na Čítárnách.
http://www.pavlacharvatova.cz

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Pacovská Květa

Komentáře  

# Milena 2015-11-19
Poprvé, když jsem četla knihu Carla Sandburga – Pohádky z bramborových řádků jsem si ji oblíbila. A dnes to učím svoje děti.
Citovat
# Kateřina 2014-05-13
Přesně tak, světová výtvarnice českého původu nevydává v České republice žádnou knihu. To je fakt. Proč tomu tak je je zřejmé, pokud vnímáme neuvěřitelně pokleslou úroveň českých nakladatelství, speciálně Albatrosu, který kdysi dávno dětské knize kraloval.
Citovat
# Majka 2013-04-04
Kolik ze současných českých ilustrátorů dosahuje její kvality. Maximálně pět. A kolik knih od ní vyšlo v České republice. Skoro žádná. O čem to svědčí?
Citovat