Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

Ilustrátor Jiří Šalamoun, mistrný vypravěč příběhů

salamoun

Jiří Šalamoun  (*17. 4. 1935) je ilustrátorem nejen knih literárních veličin, jako je Charles Dickens, Ivan Bunin, Saltykov Ščerdin nebo Tristram Shandy, k nimž jeho ilustrace  představují  vrcholnou polohu jeho tvorby, zároveň ale i české  ilustrace 60. – 80. let. 20. století. K těmto skvostům se rovnomocně  zároveň řadí jeho rozsáhlá ilustrační tvorba spojená s literaturou pro děti všeho věku.


Vědomí takového záběru  je tu důležité, protože obsáhne nejen  příběhy Maxipsa Fíka, který dostal zároveň podobu filmovou ve večerníčcích a je milován hlavně těmi nejmenšími, ale přes rozsáhlé obrázkové cykly, jako je Únos princezny Violínky W. Žukrovského a Pana Tau Oty Hofmana. Bohatě ilustračně ale doprovodil Posledního Mohykána J. F. Coopera, Tolkienova Hobita, básně pro děti Pavla Šruta a tento výčet týkající se rozpětí končí u literatury vyznávané věkem pokročilejšími  mladými čtenáři, u knih Brautiganových nebo Tracyho tygra W. Saroyana.

Všechny tyto knihy, přesnější by bylo mluvit o obrazových pásmech, mají ale společný základ v Šalamounově pojetí ilustrace, kterou nechápe jako doprovod, ale interpretaci, další otevírání textu, otevírání, které patří zraku.

salamoun hofman pan tau 1974
Šalamoun Jiří / ilustrace ke knize Oty Hofmana, Pan Tau, 1974

Proto je také Jiří Šalamoun vnímán jako mistrný vypravěč příběhů, „přeložených“ do obrazů.
To jakým pracuje v cyklech, obrazových pásmech, je ale podmíněno  dalším polem jeho tvůrčí činnosti, kterým je film.  Není to  jen už zmíněná  autorská výtvarná podoba několikadílného seriálu o  maxipsu Fíkovi – i on má knižní podobu, která se do filmu převtělila ale dále se převtěluje i do velkého množství předmětů, bibelotů, puzzlů, triček, jimiž Maxipes Fík proniká do veřejného prostoru v dalších transformacích. K filmu má Jiří Šalamoun blízko v daleko hlubším smyslu. Dalo by se říci, že jistým způsobem filmově myslí – nejen tedy ve filmech, ale i v ilustracích, hlavně tam, kde jsou rozpracovány právě do rozsáhlých cyklů, jako je tomu třeba u  Cooperova Posledního Mohykána (1972), v Kronice Pickwickova klubu Charlese Dickense (1971), Princezně Violínce nebo v Tolkienově Hobitovi. Šalamounova „filmovost“ má však  ještě jeden specifický rys, který zabarvuje tón Šalamounovy ilustrace, a kterým je blízkost k jednomu z nejstarších filmových žánrů, k filmové grotesce. Ve své podstatě jsou i jeho příběhy jakýmisi groteskami -  postavy Šalamounových příběhů se nesou přerývaným pohybem, strnulými gesty, zdůrazněnou mimikou.  Svým laděním mají blízko k Chaplinovi nebo Frigovi, Šalamoun zmiňuje pak hlavně Laurela a Hardyho - jejich příběhy v nás sice vyvolávají smích, zároveň však vyděděnost a osamělost těch postav, které jakoby své životy nemohly nikde zakotvit, vyvolávají v nás nakonec zvláštní smutek.

salamoun act demonstrative 1987
Šalamoun Jiří / Act Demonstrative, 1987

Šalamoun ve svých ilustracích není vypravěčem, který by příběh jen představoval, opisoval jeho děj -  jeho ilustrace jsou rovněž něčím mezi interpretací a komentářem.
Jeho interpretace nám umožňuje pochopit smysl příběhu, vždyť nám odkrývá vždycky něco podstatného, obecného, což nemusí být zrovna to nejveselejší, ale jeho odlehčená forma nám to umožňuje přijmout. Svébytnost, jedinečnost a neopakovatelnost  Šalamounova výkladu světa, jež uvízl ve všelijakých knihách, které jsou jeho velikou vášní, nás tak provázejí divadlem světa, představují nám odvěké theatrum mundi, v němž se ovšem skrývá i naše vlastní  role.

salamoun tragicky zivot johanna fausta 1973
Šalamoun Jiří / Tragický život Johanna Fausta, 1973

Tento způsob „výkladu“ světa má u Šalamouna specifickou genesi.
V druhé půlce padesátých let studoval 3 roky  v Lipsku, studium sice posílilo jeho „expresionistickou“ náklonnost, v podstatě ale jen zdůraznilo to, co mu už bylo vlastní, vědomí přináležitosti  ke kultuře střední Evropy, v níž se donedávna mísilo vše, co nepatřilo jen Čechům, ale i Němcům a Židům.

Jak ale mohou v jedné tvůrčí mysli, umělecké představivosti, která nás vždycky nějakým způsobem vede k chápání světa, spolu souviset příběhy města Hloupětína s příběhy Maxipsa Fíka?  Šalamounovo rozumění světu  se pohybuje různými cestami, prochází labyrintem světa, jehož některé cesty mohou vést až do ráje srdce, znovu na samotný práh dětství. Šalamounovým trvalým průvodcem labyrintem je ovšem humor, který skoro všechny cesty dělá nějak schůdnými. Je sarkastický, někdy ostrý, pro dětský svět je ale zabarvený něhou, která nezastírá. Šalamounovy ilustrace patří v českém poválečném umění k jeho nejvýznamnějším projevům, a to nejen ve svém spojení s knihou, ale i v celé jeho tvorbě. Jejich význam a síla nejspíše spočívá v tom, že ve svém výrazu, tvárných prostředcích a porozumění jsou neoddělitelnou součástí celé jeho tvorby. 

salamoun dama s motylky 1973
Šalamoun Jiří / Dáma s motýlky, 1973

http://media.rozhlas.cz/_audio/02034388.mp3
Rozhovor Karla Oujezdského s legendou české ilustrace Jiřím Šalamounem k jeho 75 narozeninám.

salamoun dickens kronika pickwickova klubu odeon 1973
Šalamoun Jiří / ilustrace ke knize Charles Dickens, Kronika Pickwickova klubu, Odeon, 1973

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Šalamoun Jiří

Komentáře  

# Ludvík 2010-05-21
Je geniální.Šalamounova linka, která stvořila psa Maxifíka si zaslouží být na ilustrátorském výsluní.
Citovat