A+ A A-

Rozhovor s Markétou Zinnerovou, populární spisovatelkou a scénaristkou

zinnerova marketa jindrichuv hradec

Autorka oblíbených dětských knížek a scenáristka seriálů, mezi nimiž je asi nejslavnější My všichni školou povinní, oslavila nedávno sedmdesáté narozeniny. Přesto několikanásobná maminka a babička, která se usadila v Jindřichově Hradci, stále intenzivně tvoří.


Už několik generací čtenářů zná vaše knihy Tajemství proutěného košíku, Indiáni z Větrova a další. Diváci zase mají v oblibě televizní seriály, k nimž jste psala scénáře. Málokdo ale ví něco více o vás… V jaké jste vyrostla rodině?
Pocházím z Brna, z rodiny, v níž se prolínaly osudy příznačné pro zemi ve středu Evropy.
Srbochorvatská babička sloužila ve Vídni, kde se potkala s krejčím z rakouských Alp. Spolu odešli na jižní Moravu, kde děda našel práci na dráze. Po vzniku Československé republiky setrvali u německé národnosti, nezvládli zkoušky z češtiny. Moje maminka v dospělosti zvolila národnost českou. Tatínek byl židovského původu. Dědeček učil na reálce, babička pocházela ze známé rodiny Tugendhatů. Kartami zamíchala válka. Moje hrdá maminka se odmítla s tatínkem rozvést. Do Terezína šel až ve čtyřiačtyřicátém – a přežil. Z rodiny zahynulo třináct příbuzných…

Právě v těchto pohnutých dobách jste se narodila…
Ano. Maminčin mladičký bratr tenkrát rukoval na ruskou frontu. Za řidiče si ho vybral generál. Jednou se zajímal, co dělá se žoldem, když neutrácí. Helmut mu popravdě řekl, že sestra si vzala Žida a na děcko, tedy mě, nedostává potravinové lístky. Generál si ho nechal do konce války… Po ní se Helmut převlékl za zahradníka a s konvicí v ruce přešel z Hamburku Německo a Rakousko domů do Valtic… V šestačtyřicátém šla ovšem rodina do odsunu. Ještě jsme je navštívili v seřazovacím táboře. Stejně jako moje maminka jihoslovansky černovlasý okatý kluk mě vyhazoval do vzduchu a smál se na mě. Už nikdy jsme se neviděli.

Co jste potom vystudovala?
To všechno, co jsem vám teď vyprávěla, a mnoho jiného znám z vyprávění své úžasné maminky – to jsou moje univerzity, když se ptáte na vzdělání, a spousta dalšího, protože namíchané geny mi nadělily zjitřenou vnímavost, paličatost, naivitu, víru v dobro a soucit. A fantazii. Proto jsem musela začít se psaním hodně brzy. Mám gymnázium a osvětovou školu. Studentkou FAMU jsem se stala až v osmatřiceti letech!

Patříte tedy k autorům, kteří si něco psali už odmalička a nejvíc je ve škole bavily slohové práce?
Ano, a taky četba. V čítankách se mi líbily například verše Pavla Kohouta o budování republiky. I my děti jsme chodily na akce „Z“, oklepávaly cihly z bouraček, sbíraly snopy za samovazem a stavěly panáky. V devíti jsem sepsala: „Naše mládež, pionýři, k šťastné budoucnosti míří. Uč se stále, den co den, k práci buď vždy připraven!“ V dětském deníčku se však brzo objevovaly neobratné pokusy o povídečky a záznam nesmělých citů.

Jeden čas jste pracovala jako průvodčí u českých drah. Jak na tuto dobu vzpomínáte dnes?
Prožila jsem si Hrabalovy Perličky na dně okouzlená nevšedností každého dne. Soudržností nádražáků, žargonem, stavovskou hrdostí jízdních čet… Železničáři mají modrou krev, říkali, a jízda je šlechtou dráhy. Vlaky také vozí příběhy, spoustu příběhů každý den. Důvěrně jsme znali hlavně svoje vlastní, probírané na nocležnách a o pauzách. Můj byl o tom, že mi kluka (pozdějšího manžela) odvedli na vojnu, sloužil daleko, a já potřebovala režijní jízdenku a jednou za čas dlouhé turnusové volno. První jízdu jsem v zácviku absolvovala v soupravě s dřevěnými vagóny. Topení zamrzlo. Já skoro taky. Na nocležně průvodčí rozstřihla svoji pětimetrovou šálu a do půlky mě zamotala. Když vlakvedoucí viděl, jak se v ústraní živím suchým chlebem s cibulí, příště přinesl dvě lžíce a v ešusu měl dva řízky a spoustu šťouchaných brambor. „Dlabej, holka, seš hubená!“ Nikdy to nezapomenu…

Čerpala jste z toho někdy ve své tvorbě?
Moc jsem si přála o dráze psát, ale přílišná únava z turnusové služby mi to nedovolila.
Teprve později se drážní motivy objevily v knížce pro děti Jízdenka na prázdniny, a ještě mnohem později ve scénáři televizního filmu Ustláno na čekankách. A v seriálu My všichni školou povinní je otec učitele Michala Karfíka mašinfírou. Což zamíchá představou o rodinném klidu a míru v čase vánočním.

Řada vašich děl byla psána tak, že zaujala stejnou měrou děti i dospělé. Jaký jste na to měla klíč?
Empatii. Píšu-li o dítěti, vnímám skutečnost jeho očima. Za dospěláky myslím dospěle. Způsob, jak reagují na to, co se stane, vychází z vlastností, věku, přání každého z nich. Ze schopnosti vnímat – anebo taky ne – ty, s nimiž jsou. Sdílím pravdu každého ze svých hrdinů, ať se s ní ztotožňuji, nebo ne. Taky mám ráda humor. Kde to jde, vyvažuji jím těžší chvíle.

Váš určitě nejslavnější seriál My všichni školou povinní se bezmála třicet let vrací na obrazovky. Čím si vysvětlujete jeho popularitu?
Zčásti tím, čeho jsme se právě dotkly. Je o hledání porozumění – v tomto příběhu mezi učiteli, rodiči a dětmi. Téma každému známé a blízké. Taky proto se jmenuje My všichni školou povinní – v určitých životních etapách se týká nás všech. Jinak touha po porozumění je jedním z ústředních motivů mé tvorby. Je věčná jako lidská touha po svobodě nebo agresivita. Na obojí má významný vliv. Seriál ovšem zdobí citlivá režie výtečného Ludvíka Ráži a nezapomenutelné herecké výkony.

Na koho z herců ráda vzpomínáte?
Věra Galatíková, Jiří Sovák, Vladimír Menšík nebo Karel Augusta už mezi námi bohužel nejsou. Úžasní byli i Gábina Vránová, Mirek Vladyka, Jiřina Bohdalová, Blanka Bohdanová, tehdy mladičká Veronika Žilková či Markéta Fišerová. Než ji stihla nešťastná mozková příhoda, zářila i v dvojroli mé pohádky O štěstí a kráse. Skvělé byly i děti, divákům asi zůstal v paměti malý Šimáček, představitel Jirky Olivy. Nádherná byla i hudba Petra Hapky…

   princezna_z_tresnoveho_kralovstvi

Inspirovali vás při vytváření postav seriálu skuteční učitelé, kteří ve vás zanechali stopu?

Nepochybně. Psaní jsou emoce vyjádřené příběhem. Pro mě určitě. Co vás nezasáhne, tiše proplyne kolem. Týká se to dětí i dospělých. Z nezapomenutelných učitelů je to především Jindřich Šádek, náš třídní na jedenáctiletce. Učil matematiku. Lidský, velmi vzdělaný a výborný pedagog. Měl nás rád, a my jeho. Byli jsme jeho první třída. Chodil na všechny naše pomaturitní srazy. Při padesátém výročí od nás slavnostně obdržel titul a korunu Zlatý Šádek.
Jindra, jak jsme mu po škole říkali, mě u maturitních zkoušek nevyrazil na binomickou větu, o které jsem nevěděla ani zbla. On zase věděl, že ani při reparátu by to nebylo lepší! Exaktní múzy mě nepolíbily, zato se ve sborovně četly moje slohové práce. Přijal mě jako celistvou osobnost. Což mi ale u letošních maturit, při nichž o fous prolezl můj nejstarší vnuk, strašně chybí… Jindrovi jsem se odvděčila postavou Michala Karfíka. Má jeho povahové rysy, pár autentických vět a v koutku úst Mirka Vladyky je jeho úsměv.

Byli konkrétní učitelé vzory i pro ty nesympatické postavy?
Velmi inspirativní byla učitelka mého prvňáčka Pavla. Utrpěl na ni čelní náraz. Takže vzniklo duo Hajská a Jirka Oliva.

Opustila jste s manželem Prahu, žijete v Jindřichově Hradci. Nepřipadáte si teď trochu odříznutá? A jaké nevýhody život mimo hlavní město přináší?
V našem věku už jenom výhody. Jindřichův Hradec je lahodné město, lidé ohleduplní, laskaví a kulturní, aspoň takové je znám. Není těžké stát se jihočeským patriotem, zvlášť když tu jsme už pátý rok. Odříznutá jsem naštěstí jen od negativních jevů rušného velkoměsta. Přátelé zůstávají a nabídky k práci také. To, co k ní potřebuju, tady mám. Klid a vnitřní prostor k rozjímání.

Co vám teď leží na stole rozepsaného? Na co se od vás můžeme těšit?
Žiju příběhem na skutečné motivy. Jsem v něm šťastná. Ale vždy mi trvá, než vyzraje do podoby, jakou chci. Zároveň připravuji další knihu hádanek a básniček pro děti. Mé čtenáře snad potěší nově vydaná Kočka Linda, poklad rodiny, kterou veselými obrázky provází moje dcera Petra Jelenová. Některé jsou inspirovány jejím dětstvím, třeba vzpomínkou na můj psací stůl a mechanický psací stroj, na němž jsem Lindu psala. Píšu na něm dodnes. Na podzim vyjde pohádka Za humny je drak, a kdo chce bádat, možná mu v knihkupectví na internetu vyčarují některý z posledních výtisků Tajemství proutěného košíku, Kde padají hvězdy nebo Čarovné prstýnky. A snad Hádanky a básničky pro kluky a holčičky. Protože potěšení z četby skýtají nejen první vydání knížek, stálice také.


MARKÉTA ZINNEROVÁ
Narodila se 21. června 1942 v Brně. Po maturitě na JSŠ v Liberci a nástavbovém studiu osvětové školy v Praze krátce pracovala v osvětových zařízeních. V letech 1962–64 dělala vlakovou průvodčí. Koncem 60. let působila v Květech a Mladém světě. V letech 1971–76 byla dramaturgyní literárně dramatického vysílání pro děti a mládež v Československé televizi, od roku 1976 je spisovatelkou z povolání. V letech 1981–85 vystudovala dálkově dramaturgii a scenáristiku na pražské FAMU. V letech 2002–2004 působila v České televizi.
Je známá především jako scenáristka televizních seriálů pro děti a mládež: Tajemství proutěného košíku, My všichni školou povinní, Kde padají hvězdy, filmů Den pro mou lásku, Za humny je drak, Indiáni z Větrova a Bolero. Pro televizi napsala například pohádky O štěstí a kráse, Elixír a Halíbela, pro dospělé Nevěstu, Tchyni a Chvíli pro píseň trubky. Vydala na třicet knih, například Kočka Linda, poklad rodiny. Tvoří také pro rozhlas a divadlo.
Její prvorozená dcera Pavla zemřela jako tříletá – později se tento příběh objevil ve filmu Den pro mou lásku. Z prvního manželství s publicistou Rudolfem Zemanem pochází také dcera Petra Jelenová (1966), dnes ilustrátorka matčiných knih, a syn Pavel (1969), z druhého s dramaturgem Miloslavem Vydrou má syna Miloslava (1976). Jejím současným manželem je bývalý sportovec Milan Jílek. Má čtyři vnoučata.

Ve splupráci s Naší rodinou

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Zinnerová Markéta Rozhovory

Komentáře  

# Majka 2016-06-19
Jedna z mála českých spisovatelem, která skutečně umí psát pro děti !!!!!!!
Citovat