A+ A A-

Jaroslav Vrchlický byl nejen básník a překladatel, ale také autor knih pro děti

vrchlicky jaroslav basnik

Když Jaroslav Vrchlický (vlastním jménem Emil Frída) zemřel, psaly o něm noviny jako o králi české poezie, gigantické hoře v našem písemnictví a miláčkovi všech Múz. Desetitisíce lidí stály v hustých špalírech od Muzea až na Vyšehrad, kudy se ubíral zlatý pohřební vůz. Obyčejní lidé, delegace z měst a různých spolků, všichni stáli podél cesty. A přece se s Jaroslavem Vrchlickým nerozloučili všichni jeho čtenáři – do smutečního průvody totiž nesměly děti.


A přitom právě pro děti Vrchlický (17. 2. 1853 – 9. 9. 1912), který byl pověstný svým vysokým pracovním tempem, napsal spoustu básniček
a taky mimo jiné poprvé z francouzštiny přeložil Dumasovy Tři mušketýry (i když zrovna tahle knížka byla v jeho době spíš pro dospělé). Dnes ho však trochu zastínil jeho současník Josef Václav Sládek. Přitom psal o věcech, které určitě baví i současné děti – třeba o potápěči, o loupeživých rytířích nebo o morčeti, které se stalo součásti divadelní taškařice. Všechny tyto básničky teď můžete objevit v novém výboru Začarovaný tatrmánek.

Bylo by ale nespravedlivé Vrchlického zařadit jen jako básníka pro děti. Jeho dílo je totiž impozantní, obsahuje přes 200 svazků – třeba 80 básnických sbírek a 50 divadelních her. Kromě toho také překládal z francouzštiny, španělštiny, italštiny, angličtiny, ale i z maďarštiny a norštiny.


Je možné, že mnoho pracoval i proto, že jeho osobní život nebyl příliš šťastný.
Jeho osudovou ženou byla spisovatelka Sofie Podlipská, sestra Karoliny Světlé, která však byla o téměř dvacet let starší než Vrchlický. Spisovatelka nechtěla riskovat společenský skandál, proto Vrchlického oženila se svojí dcerou Ludmilou. Ludmila se po několika letech manželství, které Vrchlický považoval za vrcholně šťastné, zamilovala do pražského herce Jakuba Seiferta a měla s ním dvě ze svých tří dětí. Vrchlický, který se to dozvěděl od své sestry, ji nevyhnal, děti považoval nadále za vlastní, ale nikdy to Ludmile neodpustil.

Z jeho básniček dětem ale není trpkost cítit:

Samé zlato celá mez,
dvě rozkvětlé pampelišky
obalil bys celou ves,
kostel, faru, chudé chyžky!
Pampelišek celý les!

Norec

Juž ke dnu stoup, svět pod vodou jej klame.
Tam světlo, které v hlubině se láme,
kol fantastických zjevů reje tvoří,
na rybích šupinách tu zlatem hoří,
tam rubíny plá, jak sta rudých očí
se medúz tykadla a řasy točí,
vše plane v duhách, ve prsténcích sličně,
jež v spirálách se třesou ustavičně;
i sáhne hloub v ten magický svět vrší,
a z této ještě drahokamy prší!
Však nahoře to podívaná jiná,
při denním světle vše jest shnilá třtina,
rmut černý, medúz měkká hmota slizká,
jež v matném šedu odporně se blýská,
a trochu písku se skořepin změtí,
s kterými sotva zahrají si děti.
Ten zázračný svět, chycen jejž má v hrsti,
je shnilou travou, štěrkem jen a prstí.
Ó básníku, zda jinak se ti děje?
Tůň duše tvé se jak tůň moře chvěje,
plá, svítí, hoří, míhá se a vzkvétá;
však chraň se, obrazy a epiteta
v dlaň skutečnosti vložit neúprosnou,
hned setřeš pel a svit a barvu rosnou,
a zbudou ti jen ošumělá slova.
Čím to jen, v písni že jsou zase nová,
zas kouzlo staré nítí, že v nich kryje
se, paprsk v moři, stará poezie?
Zda iluzí to svatou, všemohoucí?
Či proto, norče, cítíš hruď výš tlouci,
když moře toho ty se hroužíš ke dnu,
že naděj na perlu máš – aspoň jednu?

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Vrchlický Jaroslav

Komentáře  

# Jarmila 2013-02-18
Pamatuji si, když řekli ve škole Vrchlkický, čpělo to jak starý kobecrec. Jenže tím kobercem byli spíš učitelé, protože to, co Vrchlický napsal, je skvostné i po tolika letech. Díky za ukázku. Brousek uměl poezii číst.
Citovat
# Anna 2013-02-17
Do 90. let 19. století byl Vrchlický velmi uznávaným a oblíbeným autorem, ale potom nastoupila nová generace mladých autorů v čele s literárním kritikem Františkem Xaverem Šaldou – a Vrchlický i se svým dílem byl vláčen a špiněn v novinách jako přežitek minulosti, jako vykopávka, jehož verše jsou špatné a nikdo je nečte.
Vrchlický strašně trpěl – pomluvy trvaly 5 let. A jenom proto, aby mohli psát a být slavní…
Citovat