A+ A A-

Spisovatelka Hermína Franková. Její námět na Dívku na koštěti dodnes nikdo nepřekonal

frankova hermina saxana

Paní Hermínu Frankovou znám odnepaměti. Dokonce jsme spolu několikrát jely besedovat s dětmi. Nosí v sobě velkou dávku humoru, většinou ji nic nerozhází a je s ní legrace. Dřív než ji jsem však poznala Dívku na koštěti. Legendární film vznikl tenkrát podle jejího námětu, což se možná tolik neví.

Nedávno se na knižních pultech objevila nová knížka se jménem paní Hermíny na obálce. Je určená dětem od devíti let. Přivedla mě po čase za paní autorkou.

Letos v říjnu vám vyšla kniha o klukovi a bezva psovi. Měla jste někdy takového sama?
Měla jsem bezva psa a dodneška na něj vzpomínám. Byl středně velký, chlupatý a uměl se smát. Plemeno vořech. Měl rád zmrzlinu a mě. Mě víc! A to, co bude následovat, je na mou duši svatá pravda. Když jsem byla na chalupě a odešla do městečka nakoupit, pes přelezl plot jako opice a vydal se za mnou. Věděl, že by se mi to nelíbilo, proto když jsem se otočila, tak skočil do škarpy. V městečku se konečně jako objevil. Ale jednou se stalo, že někde v okolí hárala fena, a to bylo samozřejmě lákavější než zmrzlina. Vzhledem k počtu tamějších psích uchazečů však taky nebezpečnější. Takže se už nevrátil. Dalšího psa jsem neměla. Určitě by se neuměl smát.

Jaké bylo vaše dětství?
Vlastně ani nevím, jaké jsem je měla. Asi šťastné. Ovšem když vzpomínám pořádně, jsou vzpomínky střídavé. Jednou propadám sebelítosti, to když si vzpomenu na pohlavky, tehdy se to ještě smělo, které přiletěly třeba proto, že jsem četla zakázanou knihu V okovech, kde podle mě nebylo ale vůbec nic zajímavého. K mému zklamání šlo o vyprávění o legiích za první světové války. Naopak jindy soucítím s rodiči. Ano, chodila jsem za školu do obchodního domu Teta, kde byl prostorný, slunný dvůr, tajila známky z latiny až do doby, kdy to prasklo na vysvědčení a tak dále. To „a tak dále“ znamená, že nemám v úmyslu poučovat možná daleko větší odborníky.

Co vaše dcera a její dětství?
Má dcera? Podle mě měla dětství spokojené. Ale dodneška mi vyčítá, že musela nosit trenýrky bez gumiček.

Myslíte si, že dnešní děti mají život jednodušší, než tomu bývalo dřív?
Myslím, že ne. Z pohledu dospělých byly a jsou dětské starosti malicherné a shovívavě se jim usmíváme. Vždycky! Ale v dětství bývají někdy děsivé. Dítě na to nemá, aby se s nimi samo vyrovnalo.
V nové knize se objevuje jak láska k psovi, tak láska ke zpěvu. Nakolik se snoubí s vaším vztahem k mazlíčkům a zpívání?
K psím nebo kočičím mazlíčkům nemám pražádný vztah. Když pes, tak kamarád do pohody i nepohody. A zpívání? Zpívám ráda, dokonce se i nežádaná přidávám, když někdo spustí. Nejspokojenější jsem, když je pak z toho dvojzpěv nebo trojzpěv. Tohle děláváme s vnučkou, popřípadě i s dcerou, a jsme úplně u vytržení. Okolí je slušné a nic nenamítá.

Před dvěma roky jste vypravila do světa v knize Jupí, jdeme do světa! dvě figury, které zdobily firemní štíty. Kde berete takové náměty?
Nevím. Možná to bude tím, že často chodím sama, a protože tedy nemám s kým zrovna mluvit, což mě jinak značně zaměstnává, hodně se kolem sebe koukám a při tom většinou člověka leccos napadne.

Váš námět na Dívku na koštěti je nepřekonatelný – baví vás čarování a svět čarodějnic?
Než jsem psala povídání o Dívce na koštěti, chodilo tehdy po ulicích plno holek v takových nadrchaných, rozčepýřených účesech. Říkala jsem si, že by to mohly být hezké čarodějnice. Časem se dostavily úvahy, jak by se na svět taková čarodějnice dostala, co by si tu počala a podobné. Ale zájem o čarodějnice a čarování měl ještě jiný důvod. Tehdy se totiž všude vyplňovaly dotazníky, které pátraly po původu každého člověka. Byl-li původ buržoazní, bylo to pro dotyčného nemilé. Všude! Ve škole, na úřadech, snad jen do nemocnice se takový mohl dostat bez potíží. Měla jsem hodně buržoazních kamarádek, a tak mě jednou napadlo, jak by bylo krásné mít původ, jaký by nikdo nepředpokládal, tudíž by ho nemohl vecpat do nějakého dotazníku. Původ čarodějný. Tatínek upír. Maminka bílá paní. A vůbec, po všech těch knihách a filmech o socialistických brigádách jsem měla chuť psát něco, co nemá vůbec nic společného s tehdejším režimem.

Přišly Ohnivé ženy – opět čarodějné téma, tentokrát pro dospělé…
Po Dívce na koštěti bylo jasné, že čtenáře i diváky bude zajímat, co se děje u nás s dospělými čarodějnicemi. A tak Ohnivé ženy vznikly. Myslím, že ona nepolitičnost námětu byla jedním z důvodů, pro který se jich chopil režisér Zdenek Podskalský. Scházeli jsme se u něj na Malé Straně, ještě a s televizní dramaturgyní Janou Dudkovou, a místo práce kecali o politice. Moc na něj vzpomínám. Jana je, bohužel, nemocná, a tak nevzpomínáme společně.

I v tomto třídílném snímku se objevují různá zaříkávání. Dá se jimi něco vyčarovat?
Zkoušela jsem svá zaříkadla, ale marně. Proto prosím, kdyby se někomu podařilo po mém zaříkání dostat se na chvíli ven z těla, oznamte mi to se všemi podrobnostmi, popřípadě doplňky. Děkuju. Někdy by to přišlo vhod.

Máte ke kouzelnickému světu blízko, protože jste původně farmaceutka?
Možná farmacie vypadá čarodějně, ale důležitou roli hraje v oboru matematika a chemie a vložit do toho čarování, to by určitě špatně dopadlo.

frankova knihy

Kolik vašich knížek našlo filmovou či televizní podobu? Dá se to spočítat?
Podle mé povídky vznikl film Dívka na koštěti, který režíroval Václav Vorlíček. Levé křídlo byl snímek na motivy knížky Vendula aneb Hodiny francouzštiny pro pokročilé. Naopak zase po třídílném televizním seriálu Ohnivé ženy, ke kterému jsem napsala scénář a jehož režie se ujal Zdeněk Podskalský, vznikla stejnojmenná knížka. Podle dívčího románu Minervistka jsem udělala scénář k televiznímu seriálu Lékárníkových holka. Režírovala ho Anna Procházková. Ovšem televizních inscenací a filmů bez předchozí knížky bylo mnohem víc. Třeba televizní muzikál Takový talent s režií Jana Bonaventury nebo televizní film Nejlepší kšeft mého života, jenž režíroval Jiří Adamec. Nejsložitější scénář jsem psala v roce 1991, kdy se na mě a Miloše Macourka obrátil autor Kinoautomatu Radúz Činčera. Chtěl udělat Kinolabyrint. Šlo o dvanáct oddělených biografů. V prvním se oznámilo, oč jde, divák pak pokračoval dál, a ať vstoupil do kteréhokoli sálu, děj musel pokračovat srozumitelně. Byla to fuška. Premiéru měl na Světové výstavě Flory v Osace v roce 1991 a pak procestoval kus světa. Tady se o něm málo ví, bůhví proč.

Byla doba, kdy jste musela psát pod cizími jmény, proč? Kolik takových knížek s „pokrytím“ vzniklo?
Dodneška to nevím. Mám všelijaká tušení, ale neřeším je. Vážně! Asi mě někdo neměl rád. Proto jsem požádala o pomoc Josefa Vinaře, profesora na DAMU, a dramaturgyni Jarmilu Černíkovou. V dětském televizním vysílání mi takhle pomohla Kateřina Krejčí. Tak spatřily světlo světa knížky se jménem Josefa Vinaře – Jedna zrzka navíc, Ani v noci, ani ráno a Poslední prázdniny pod jménem Jarmily Černíkové. V televizi podobně vznikaly večerníčky. Všem těm odvážným a laskavým lidem, a nebylo jich málo, se vážně říkalo pokrývači. Nevěřte nikomu, kdo mluví o tehdejší lidské lhostejnosti.

Cestujete ráda?
Byla bych cestovala ráda, ale v době mého mládí se za hranice moc nesmělo. A když, tak hlavně do spřátelených zemí, a těch jednak nebylo tolik a kromě toho mě zase příliš nevábily. Něco jsem po revoluci ještě stihla, ale kam se hrabu na dnešní mladé, kteří se, soudím-li podle své vnučky, zdrží doma jen proto, aby nezapomněli, jak chutná kulajda. Závidím jim ony možnosti. Ale taky hodně přeju!

Kde se vám líbí nejvíc? A umíte vůbec odpočívat?
Z toho, co jsem stihla, byla pro mě nejhezčí Paříž. A dneska? Každý rok se vydávám na Kypr, kde už natolik znám všechny pamětihodnosti, že se tam jen flákám, a dokonce moc ráda. Nepropadejte omylům! Odpočívám, tedy flákám se často a s gustem.

Co nachystáte pro čtenáře nového, až se přestanete „flákat“?
Už spoustu let mluvím o knížce Biblické povídky. Tak dlouho, že pár jich vyšlo pradávno v Literárních novinách, kdy byl šéfredaktorem ještě Milan Jungmann. To bude další knížka, která vyjde v rodinném nakladatelství SIMURAKA. Asi tak během roku, no, třeba asi trochu později, dejme tomu za dva roky.

Nakladatelství SIMURAKA, co onen název představuje?
Simuraka je název jedné z mých prvních povídek, která vyšla v knížce Plavčík a sardinky. To jméno jsme s dcerou zvolily, protože veškeré názvy, které nás napadly, byly už obsazené.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Franková Hermína Rozhovory

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit