A+ A A-

František Nepil – vzpomínky na laskavého vypravěče

nepil frantisek dobry-clovek

Slovo není jen zvukem a nástrojem dorozumění, slovo je i lékem a je potravou, ne každé, právě také ne všechno co je potravou je někdy k jídlu, řekl kdysi v rádiu František Nepil (10. 2. 1929 - 8. 9. 1995).

Asi každý trošku vzdělaný člověk pozná hlas Františka Nepila (10. 2. 1929 - 8. 9. 1995), kterým nás léta oslovoval a ladil do dobrého dne. Byl rozeným vypravěčem a jeho člověčí vidění světa jsme nacházeli i v jeho knížkách pro děti, povídkách, rozhlasových hrách a večerníčcích.

A když odešel do nebe, začal nám chybět. A věřím, že bude chybět i našim dětem. Nejen těm, které už znají jeho knížky, ale i těm, které teprve objeví jeho pohádky, třeba o Makovém mužíčkovi nebo o Štuclince a Zachumlánkovi nebo ty větší se budou řehnit s pěti báječnými strýčky.

nepil knihy

I dnes každé další vydání jeho knih čtenáři vykoupí. Jak by ne, vždyť kupují nejen vzpomínky na báječného člověka, ale znovu si připomínají něco, co pomalu mizí z našeho života.
Jan Werich by určitě napsal, že je to člověčina. Ten přirozený vztah člověka k člověku bez ješitnosti, nadřazenosti, kde zdravý rozum se snoubí s chápavým úsměvem a pohlazením. Svět podivuhodných lidí a obyčejných věcí, které tak báječně uměl František Nepil vepsat do svých řádků.

A jak krásně popsal Františka Nepila Miroslav Horníček.

"Kdybych měl říci, čím je František Nepil, řekl bych, že vypravěčem. A to je vzácné, protože vypravěčů ubývá. Kdyby v nějaké zemi ubývalo hlíny, mizeli by hrnčíři. A vypravěčů ubývá po celém světě proto, že mizí posluchači. Ono totiž vyprávět je těžké. Skoro tak těžké, jako naslouchat.
František je rozený vypravěč, ne snad povoláním, ale posláním. Když se ozve jeho hlas, zabrání to člověku spěchat. A teprve potom pochopíme, že jsme vlastně nikam nespěchali a čas, kdy jsme se zastavili s Františkem Nepilem, byl časem dobrým a požehnaným."


Není třeba psát ódy na Františka Nepila. Je třeba ho číst a poslouchat. Jeho člověčí zamyšlení, příběhy a pohádky nestárnou a budou se číst i za sto let.

Nezaměnitelný František Nepil ve vzpomínkách.

František Nepil. Muž nenápadného zjevu, téměř něžného jména, nezaměnitelného psaného projevu a osobitého hlasu, který by poznal snad každý. Seznam jeho knížek, z nichž mnohé vyšly také v autorově interpretaci na gramofonových deskách, kazetách či discích, by byl předlouhý.

Srpen s bejbinkou, Jak se dělá chalupa, Střevíce z lýčí, Dobré a ještě lepší jitro. To je jen několik z nich, těch nejznámějších, které se staly národem milovanou a s oblibou citovanou klasikou. Byl to spisovatel, který byl obdařen uměním vidět krásu ve všedním životě kolem nás, v obyčejných věcech a v obyčejných lidech s běžnými starostmi, a navíc se o ni dokázal podělit.

Profesor Josef Koutecký o něm řekl:
„Svým způsobem to byl fenomén. Dokázal objevit kolem nás a předávat »člověčinu« lidem v době, kdy společenské vztahy byly nesmírně neupřímné a formální. Lidé ho zbožňovali, protože se v jeho vyprávění viděli a nabývali pocit, že sami o tom dokážou vyprávět, čili získávali jeho prostřednictvím sebevědomí.“

František Nepil kolem sebe dokázal šířit atmosféru pohody, klidu a porozumění i v osobním životě. Setkání s ním bylo jako živá voda a mezi jeho přátele proto patřila také dlouhá řada výjimečných lidí. Měl v sobě dar vstřícnosti a laskavosti, onu nepojmenovatelnou schopnost něčeho, co dělá člověka příbuzným s jiným člověkem. Mezi ty, kteří se s ním rádi setkávali, patří například Miroslav Horníček, Vladimír Preclík, Ondřej Suchý, Jan Cimický, Marie Kubátová a mnoho dalších.

„Měl jsem tatínka, který bojoval na Piavě v první světové válce. Já byl tak hloupej, že jsem se ho za celý život nezeptal, co na té frontě vůbec prožil. Že jsem ho nepřiměl k vyprávění o něčem tak velkém a dramatickém, jako je válka.

Dneska se mě tedy taky nikdo neptá na to, co jsem prožil. Anebo málokdo. Jenže já nejsem jen tatínek, já jsem i spisovatel, takže to vypravuji sám a bez ptaní, v důvěře, že je to pro čtenáře či posluchače užitečné a že jsou rádi, když si to nenechávám pro sebe. Tak to ostatně dělají po věky všichni, kdo píší,“ řekl jednou o svém psaní František Nepil.
Bohužel čas, který mu byl na tomto světě vyměřený, mu nedovolil napsat všechno, co by si ještě býval přál lidem sdělit.

V jednom z dílů cyklu pořadu Předčasná úmrtí nazvaném Dopis Ježíškovi na Františka Nepila vzpomínají ti, kteří patřili mezi jeho nejbližší. Ti, kteří o něm věděli nejvíc.

Například že si z dětství odnesl ponětí, že v lese se nesmí člověk vrhnout na porosty konvalinek či petrklíčů a trhat jich celé náruče - natož jakoukoliv kytku zničit či přeseknout prutem pro nic za nic.
Že si odnesl vědomí, že starému člověku se pomáhá s taškou či jinou tíží a že se pouští sednout.
Že papír je věc napůl posvátná a nesmí se muchlat ani jediný arch či čtvrtka, natož jako kniha.
Že krást je neodpustitelná hanba.
Že se nikdy neubližuje slabším a holkám

 

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Nepil František

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit