A+ A A-

Niccolo Machiavelli o občanské ctnosti i principech vládnutí a touhy po moci

machiavelli portrait

Když se řekne „machiavelismus“, leckdo si představí něco natolik sprostého a zcela přízemního, jako je podlý boj moc, o výhodu, o zisk, neboť vítězství platí a na postupy se poté vítěze už nikdo neptá. Tohle je podle mnohých ta pravá podstata života, proti které morálka či mezilidské vztahy jsou jenom pokryteckým výmyslem, kryjícím ty nejchytřejší a nejmocnější dravce.


Něco takového si však nemůže nikdy myslet člověk opravdu vzdělaný, jakým právě Niccolo Machiavelli byl.
Kdokoli rozumí „machiavelismu“, sotvakdo však dokáže přemýšlet nad životem a dílem tohoto významného myslitele, nepřístupného primitivům, v kontextu a ve hloubce, jíž je hoden. Kultura a vzdělanost nemusí nutně dělat z člověka anděla, staví mu ale vždy otázky, jež si hlupák klást nemusí a jež v „machiavelismu“ lidových chytráků, kteří svou tupou hrou na švindly, podrazy a zločinnost chňapají po žni nejnižších pudů jako slintající zvěř, rozhodně obsaženy nejsou, ani být nemohou.

Machiavelli se narodil v roce 1469 ve Florencii a zemřel tamtéž v roce 1527.
Žil v době divoké, zmítané politickými i vojenskými boji, převraty, silnými idejemi, slavnými a odvážnými osobnostmi. V roce 1498 Machiavelli vstoupil do služeb města, a to v situaci, kdy se republikánská Florencie stabilizovala vyhnáním Medicejských a upálením Savonaroly. Od počátku, dá se říci, byl proto úředník, zaměstnaný v oblasti zahraniční politiky a vojenství, ve styku s tím, co to znamená pád. Změna mocenských poměrů mohla přijít ze dne na den, přičemž hráči, kteří se vyskytovali na hřišti, nebyli žádní umírnění lidumilové. Machiavelli musel čelit zájmům lidí, jako byl Cesare Borgia, papež Julius II., francouzský král či německý císař. Odtud lze pochopit jeho pozdější trpkost či cynismus.

Velmi dobře si uvědomoval krizi italské společnosti, vydané po staletí napospas partikulárním zájmům všelijakých suverénů,
a podobně jako Dante volal po sjednocení pod jedním silným vladařem (na rozdíl od Danta byl spíše republikán a monarchii vnímal jako východisko z nouze). Machiavelli odsuzoval úpadek ctností a vysoce oceňoval službu vlasti a všechno, co společnosti jako celku prospívá.
Nikdy by nesouhlasil s tím, že jedinec má krást na úkor všech, dokonce ani s tím, že smysl života je užít si, získat nějaký materiální prospěch, uspokojit své potřeby. Cynikem, který uznával, že „účel světí prostředky“, byl pouze ve vztahu k zájmům státu, jehož vladař měl mít na mysli nade vše dobro lidu, čili byl povinen v mezinárodní politice jednat i proti morálce, kdyby tak mohl ty, za něž zodpovídal, ochránit před nějakým zlem.

Po restauraci Medicejských musel republikánský úředník odejít do ústraní, kde psal svá stěžejní díla:
Napsal proslulého Vladaře, pak ale i komedii Mandragora nebo Rozpravy o prvních deseti knihách Tita Livia, Rozhovory o umění válečnickém a osmidílné Florentské dějiny. Tím vším se stal významnou součástí renesanční vzdělanosti, která podněcuje k úvahám podobně jako Tacitovy Anály či Historie, které nejsou o nic méně cynické než Machiavelli.

Uvažovat Machiavelliho mimo kontext jeho doby a vzdělanosti, zejména pak bez znalosti antiky, je tak velkým zjednodušením jeho díla, že je čirým blbstvím.

Machiavelismus jako učení historické postavy, florentského republikánského úředníka, není totiž ve své podstatě odlišný od antické, realistické reflexe nad politickými dějinami, zdůrazňující občanskou ctnost a zájem obce nad zájem jednotlivců.   

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Machiavelli Niccolo

Komentáře  

# LADISLAVV 2017-01-11
Niccolò Machiavelli říká v úvodu do páté knihy Florentských letopisů, že ve svém koloběhu přecházejí státy nejčastěji od pořádku k nepořádku, aby se pak zase povznesly. Už samotná příroda způsobuje, že věci neustrnou ve svém klidu. Z boje se rodí mír, z míru zahálčivost, ze zahálčivosti nepořádek a z nepořádku rozklad.
Tímto způsobem se země dostávají do zkázy. Když se tak stane a lidé neštěstím opět zmoudří, vracejí se opět k pořádku, pokud je ovšem nějaká mimořádná síla nevyhubí, dodává Machiavelli.
Citovat
# Petr 2013-01-09
Machiavelli je opravdu ve vsých výrocích výstižný. Například napsal, že když je lid surový, musí být surový i Vládce. Není-li surový vládce surového lidu, vymstí se to i lidu, protože přijde o rozumného vládce, poněvadž ho surovci snadno svrhnou.
Citovat
# Morgen 2013-01-05
Zajímavé knihy:
MACHIAVELLI, Niccolò. Vladař. Praha : Argo, 2001.
MACHIAVELLI, Niccolò. Rozpravy o prvních deseti knihách Tita Livia. Praha : Argo, 2001.
PREZZOLINI, Giuseppe. Život Nicola Machiavelliho, učitele vladařů. Praha : Orbis, 1940.
SKINNER, Quentin. Machiavelli. Praha : Odeon, 1995.
SYLLABA, Theodor. Dějiny politických filozofií (Politické filozofie od antiky do konce 20. století). Hradec Králové : Gaudeamus, 2005.
WHITE, Michael. Machiavelli. Nepochopený muž. Praha : BB/art, 2006.
Citovat
# Morgen 2013-01-05
Machiavelli je dnes opravdu velmi aktuální v mnoha bodech své knihy Panovník. Například: Svobodu považuje Machiavelli za základní předpoklad velikosti státu (tento názor vyslovuje i v Rozpravách). Aby se stát mohl hospodářsky rozvíjet, je oproti tomu nutné zajistit právní bezpečnost – když si lidé budou moc být svým majetkem jisti, rádi ho budou znásobovat. Panovník musí zajistit ochranu majetku a žen poddaných nejen před jinými poddanými, ale ani sám si na ně nesmí činit nárok
Citovat
# Bookman 2013-01-01
Machiavelli byl zakladatelem moderní historiografie. V hlavním historickém díle Florentské letopisy zobecnil historická fakta a vyvodil z nich poučení pro současnost. Vytvořil teorii silného státu nezávislého na církvi. Vycházel ze vzoru římské republiky (Vlády a státy) a ze zkušeností florentské republiky a rozdrobené Itálie přelomu 15. a 16. stol. Předpokládal, že společnost nepodléhá Boží vůli, nýbrž přirozeným zákonům a touze lidí po blahobytu, lid však neumí své zájmy uplatňovat, proto je nutný silný stát s obratným panovníkem v čele (Vladař - 1513). Jako politik objevil autonomnost politické morálky, nezávislé na etice a náboženství. Úspěch státu je pro něj prvořadý, k dosažení politických cílů lze užít jakékoli prostředky. Byl autorem hry Mandragora - 1520, novely Belfagor, řady sonetů, epigramů. Je po něm pojmenován i machiavellismus (který ale vznikl nepřesnou interpretací Machiavelliho učení), zjednodušeně politická zásada "účel světí prostředky", kdy se ve jménu "velkých cílů" přehlížejí morální, právní a jiné principy a užívají se jakékoli prostředky podle situace.
Citovat
# Bookman 2013-01-01
Kniha Vladař je nejvýznamnějším Machiavelliho dílem, které napsal již v roce 1513, ale vyšlo až po jeho smrti, roku 1532. Věnováno bylo rodu Medicejských (konkrétně "vznešenému Lorenzovi Medicejskému"). Autorovi šlo především o sjednocení Itálie, o jednotný stát, který by byl spravován moudrým vládcem, jenž by neměl váhat použít jakékoli prostředky, aby zajistil blaho země, a v zájmu této věci bylo Machiavellimu jedno, stane-li se tak formou republiky, nebo autokracie. Jako vzor vladaře Machiavellimu posloužil neúprosně vládychtivý Cesaro Borgia. Koncepce dvojí morálky - morálky soukromé a morálky moci - vedla k tomu, že byl Machiavelli označen za cynika, jde ale spíše o zlom v pojetí vládnutí: vládce už není služebníkem Božím, je služebníkem státu (termín, který prvně použil právě Machiavelli). Útlý spis o 26 kapitolách je klíčovým dílem, které obsahuje politické úvahy odhalující a popisující mechanismy fungování moci, a stal se základem děl dalších teoretiků moci. Přestože se Machiavelli věnuje hospodářské stránce vládnutí málo, jeho poučení, že dobrý vládce má zajistit, "aby se nikdo nebál zvelebovati majetek z obavy, že mu bude odňat, nebo si otevřít dílnu ze strachu před daněmi", není zřejmě "vládci" doceněno dodnes, patrně na rozdíl od myšlenky, že "lidé jsou tak prostomyslní a tolik se pachtí za tím, co právě potřebují, že kdo chce klamat, vždycky najde někoho, kdo se oklamat dá". Celým dílem se pak vine základní myšlenka: totiž že by člověk měl spoléhat pouze na své síly.
Citovat