Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

Charles Dickens. Jedinečně čtivý, podvratný i zvrácený světový autor

dickens charlesw podobizna
Ačkoli to Charles Dickens (1812-1870) dělal nenápadně a zčásti zřejmě podvědomě, byl zřejmě jedním z nejpodvratnějších autorů své doby, a přece zbožňován, a to dokonce i autoritami, proti kterým brojil. Jak je to možné? Tušíme to jenom, ale co z jeho děl vyčteme, je nepochybné, pevné, egoistní, solitérní a možná i „postmoderní“ (radši to dávám do uvozovek) přesvědčení, že pouze jedinec bývá dobrý.


„Ve schopnosti vyvolat vizuální představu nenajdeme jemu rovného. Když Dickens něco popíše, už to před sebou vidíte po zbytek života.“
George Orwell.

A onu Dickensovu víru nezastřel ani nepotlačitelně „dickensovský“ humor. S tou skálopevnou vírou napadá vládu, s ní slovně napadá i parlament, který mu přijde k ničemu.
Poznal jej totiž jako parlamentní zpravodaj detailně. Napadá ovšem rovněž aristokraty, ale i odboráře. Dickens dále pohrdá reky všech bitev, a to tak moc, že bitvu vlastně ani nikdy nepopíše. Napadá důstojníky, ale napadá i stávkující, a prý: „Domluvte se navzájem!“ Tak by jim poradil. Útočí zrovna tak na byrokraty, opovrhuje tlučhuby a politikou. Kromě toho ale napadá i školství, tedy školství jeho časů, a to ačkoli sám žádné kloudné vzdělání neměl. Anebo právě proto?

Nepokrytě věří, že o nic nepřišel. I ve svém vůbec posledním dokončeném románu Náš společný přítel (1865) ještě pokračuje v podvracení a napadá i závěti, kterými „mrtvoly“ ovládají osudy nás živých.
Jeho Nadějné vyhlídky (1861) dokonce brojí i proti mecenášství, což je v případě spisovatele šokující a naprosto nevídaný paradox. Dickens byl zkrátka génius, který atakoval kdeco, jenže… Jenže jaksi rafinovaně a po anglicku. Ano. I při ráně vám Dickens sugeruje dost možnou pravdu, že ty „zlé“ instituce stejně nejlze zrušit, jelikož jejich bídnost v podstatě bují už v nás. Tou bídností institucí i politiky je totiž už lidská povaha.

Čtu Dickense rád, i když pouze stopově a pomalu, ale někdy ho čtu a představuji si, jak tvořil. A jak kladl na papír písmena i ve strachu z drsných stránek života, například revolucí, a spolu s Orwellem dobře vnímám i to, nakolik se mu hnusí londýnské slumy a že nemá iluzí o valné části chudiny, ba dělnictva. Jako v podstatě později i H. G. Wells (1866-1946), ten chabější Dickens nové doby…

Dickens se zcela vymykal světu, ale nelze si přesto neuvědomit, že bouřit a brojit jako uhlazený gentleman je vždy zatrolené snazší, jelikož jako uhlazený gentlemani jisté části reality prachsprostě ignorujete, i když si to třeba nepřipouštíte.
„Vyvstává tak dojem celých skrytých vrstev obyvatelstva, které má Dickens za společensky nepřijatelné,“ zformuloval to skutečně nejlépe už zmíněný Orwell a já nijak nepopírám, že mi při psaní tohoto textu otevíraly oči právě oči George Orwella…

Dětství Dickense aneb kořeny jeho života, myšlení a spisovatelství
Jeho dětství plynulo zpočátku mimo bídu. Bylo navíc esteticky věnčeno - rok co rok takřka ladovskými zimami, které ale podivuhodně zůstaly naprostou tehdejší anomálií.
Idyla se otřásla v jeho dvanácti letech. Pro dluhy mu zavřeli otce a dítě se ocitlo „ve výrobě“. Bez uvozovek. Je charakteristické, že se za to sice přímo nestyděl, ale hanbil se hluboce za styky s „nižšími hochy“. Zraňovaly ho totiž, jak vzpomíná, a ještě po dvaceti letech se místům té zkušenosti vyhýbal, protože „by tam plakal“ (chodil, jak známo, intenzivně Londýnem s představou, že musí denně prochodit přesně tolik času, kolik ho strávil nad papírem).

Trudné období dětství Dickens později vytěžil, pravda, ale jinak o práci naprosto nepíše.
Intuitivně se této tematice vyhýbá a je rozeným protikladem autorů socialismu, kteří chodili „sát“ materiál do továren. Za plentu přitom Dickens skrývá nejen pot, ale dokonce i nezpocené „džoby“ svých hrdinů. Proč? Je to „nuda“.
A tak není divu, že musel děje postrkávat všelikými záměnami a intrikami... A aby se – snad, proboha, náhodou – komukoli líčením lopoty nezhnusil, obětuje Dickens na oltář chlácholení i notný kus vlastního nadání. Zapírá talent vystihnout i šedou realitu a radši bohapustě vrší náhody a viktoriánsky větví zápletky. „Když se ale pokusí o akci, začíná melodrama,“ postřehl s pousmáním Orwell. A podle mého viděl instituce celý život očima toho ve dvanácti letech raněného anarchisty (Jak mne tam jenom mohli rodiče dát? MNE?) a „pro jistotu“ útočil na všechno, ale o stezkách k nápravě vůbec nepřemýšleje.

Disponoval k tomu navíc (až jako mnohý vojevůdce) i morbidní pamětí na detaily a tak neskutečně živě vyprávěl, že to zastřelo vše.
Opravdu vše. A ačkoli se tato vlastně plevelná a odbíhavá představivost stávala bez ustání kontraproduktivní, nikdy kupodivu nezadusila příběh. Příběhy, ve kterých se dokonce i Dickensova rouhavá nevíra ve smysl zapojování se jedince do společnosti jeví jako vysoce oprávněná. „Smysl má jen soukromý život, Jinak nic.“ To jako by říkal. „Já chápu literární tvorbu. Já ještě chápu herce…“ (Toužil být hercem a vlastně jím taky byl, i když spíše jako amatér…) „Tak. Ale ostatní zaměstnání jsou prostě fax pas.“


„Sednu si ke psaní a prostoupí mě blahodárná síla,“ píše Diskens.
 A jak připomíná Vladimír Korner: „Styl je záležitostí první věty, a ta k vám přijde sama. Nikdy nejde vyspekulovat.“ To o Dickensovi zcela platí. „A jsou velmi dobří spisovatelé jako Thackeray anebo Trollope anebo Colette,“ rozlišuje ještě jemněji Truman Capote, „ale pak máte i skutečné umělce. Flaubert. Proust… A taky Charles Dickens.“

Capote má určitě pravdu, nicméně se často čehosi nedostává těm, kterým hodně přebývá, abych tady parafrázoval Nezvala, a Dickens si jednoduše neuměl představit oddanost muže svému životnímu poslání – s jednou výjimkou. S výjimkou Copperfieldovy touhy psát. Jinými slovy, Dickense malilinko sráží dolů jeho absolutně bezbřehý egocentrismus.

Neměl na tyto představy zkrátka „buňky“, a tak žádný div, že v konečném důsledku vlastně nejvíc brojí za to, aby se jeho hrdinové už konečně mohli válet kdesi za vodou a s pytlem dukátů.
Svým způsobem je to autor i pro milionáře a... „Byl bez jediného vážnějšího zájmu o cokoli,“ vidí ho ještě černěji George Orwell. Charles Dickens se díval, chodil, ale žil v sobě jako autista. Mistrně předčítal a exhiboval až na okraj infarktu, čímž si neskutečně vydělal, snad i hezky hrál na jevišti (a hezký byl), ale vynalézavý jinak zůstal pouze v tom, jak skloubit věty. V román. A třeba „nové objevy“ ho prokazatelně naprosto nezajímaly. Dickens byl totiž intelektuálně zcela nezvídavý, ale když se nad tím zamyslíme, proč by nás to vlastně mělo šokovat?

A přece mu mohla být i celá psychologie jeho románů ukradena a pro filozofii si vystačil s věru ryze britskou výzvou „helejte, hrajte slušně, jo?“, přičemž ještě k tomu právě sporty naprosto nebritsky ignoroval, takže se o nich slůvka nedočteme!
A to se za jeho časů už také hojně provozovaly. Dickense to nebralo. Omalovával doma radši kraslice. Psal, ale omalovával fakticky jenom povrch. Měl zcela filmové vidění a zcela filmový způsob psaní, i proto lidi devatenáctého století tak uhranul. Přibližovačka, celkový záběr, detail… To zvládal až neskutečně bravurně. Jeho vidění bylo přesné. Ale - abych to zjednodušil - byl „jenom“ Zdeněk Burian. Nešel hloub.

V literatuře to ale stačí, ba je to cesta do nebe. Nemají nám snad asociace naskakovat samy a co víc, každému jenom podle jeho ustrojení? Hemingway by to podepsal a nad jeho knihami se to taky děje.

Jakmile začnete něco „vysvětlovat“, jste totiž jako spisovatel mrtev. A když si na vás čtenář nepřijde sám, smíte mrtvým taky zůstat.

Jedno ale opatrník Charles Dickens potlačit nedokázal. Svůj zájem o zločin.
Ne, nikdy nenapadá policii, což je zajímavé, ale neodbytně ho poutaly veškeré krvavé a senzační absurdnosti. Pouťově se vyžíval v morbiditách, nekrofilii a sadismech. Popsal samovznícení člověka a tak rád strašil. I když pomineme magii povídek jako Vánoční koleda (1843) či Kouzelná rybí kostička (1868), i bez ní v sobě nesu pár jeho „hororů“, které nejsou zbytečné. Třeba mně Dickense kdysi pomohly objevit a milují ho pro ně i čtenáři pokleslé literatury.

Ve Smutečním závoji (1837) zve šílená žena lékaře ke svému už popravenému synovi.
Boj o život (1846) je drama orlího hnízda zdobící staré čítanky a následovali Začarovaný (1847), Štvanec (1848) a Strastiplná dobrodružství anglických zajatců (1857) - o boji s karibskými piráty. Také Strašidelný dům (1859) a především možná nejlepší duchařská povídka na světě Železniční křižovatka v Mugby (1866) - o přízraku varujícím hradláře před neštěstím onou mrazivou výzvou „hej, vy tam dole“.

Nikdy už také nevytěsním vzpomínku na kratičký drasťák Svíčka (česky 1971, Karavana 39), ve kterém autor - zcela v Poeově duchu - líčí až do posledního detailu pocity muže přivázaného k výbušnině propojené doutnákem se středem titulní svíčky, která… Uhořívá a uhořívá, cha cha cha!

A další napínáky ukuchtil Charles Dickens se svým švagrem Wilkie Collinsem (1824–1889), jmenují se Vrak Golden Mary (1856) a Poselství z moře (1860), a napsali i rafinovaný nervák Průjezd zakázán (1867), Vlastně jenom v románech Dickens tyhle touhy a tuto tematiku tlumí, i když taky ne všude a s určitou výjimkou Záhady Edwina Drooda (česky 2008).

Jenže právě u této knihy vše končí. V pátek 9. června 1870 ani ne šedesátiletý Dickens nečekaně zemřel uprostřed dvaadvacáté kapitoly této překvapující a na pokračování vydávané knihy. Ale o zajímavém příběhu této podivné knihy až jindy.

Photocredit_Wikipedia

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Dickens Charles

Komentáře  

# Ivo Fencl 2014-08-24
O Dickensovi aktuálně vypráví film Vášeň mezi řádky.
https://www.youtube.com/watch?v=MIT5vjx8D6c
Citovat
# Josef 2013-04-11
I já se přidávám. Dnes jsem objevil Čítárny a jsem nadšený!!!
Citovat
# Artaman 2013-01-23
Hezký článek. I mne Dickens uchvátil svými tajuplnými příběhy. Jsem rád, že zde píšete podobné články. Díky.
Citovat