A+ A A-

Fikce geniálního Orwella se mění v postupný návrat k otroctví dokonalých opic-lidí

orwell george 1984 farma zvirat

Eric Blair, který si mnohem později vzal za literární pseudonym jméno jedné z říček anglického venkova, totiž Orwell, se narodil v roce 1903 v Indii.

Jeho otcem byl britský koloniální úředník a matkou Francouzka. Rodina se, ovšem bez otce, který zůstal v Indii, odstěhovala do Anglie, kde prožila typický život střední třídy. Blair nějaký čas sloužil v Indické imperiální policii, ale od roku 1928 začal jako nezávislý autor, esejista a romanopisec působit opět v Anglii.

Stal se socialistou a radikálním bojovníkem proti fašismu. Odešel proto do španělské občanské války, kde byl zraněn. Říká se, že zkušenost s fanatismem navzájem řevnivých skupin uvnitř španělského socialistického hnutí měla rozhodující význam pro jeho pozdější vystřízlivění. Pod dojmem celkové situace v Evropě v době před vypuknutím světové války dospěl postupně k radikálnímu odmítnutí veškeré totalitní ideologie. Také jeho těžká nemoc mu vnucovala deziluzivní a nadčasový pohled na svět. Roku 1943 začal psát slavnou bajku Farma zvířat, kterou kvůli jejímu zjevně antisovětskému zaujetí nenašel v době velké koalice USA, Velké Británie a SSSR nikdo odvahu vydat.

Když se po válce stal módním optimismus a lidé se opájeli vyhlídkami na věčný mír, zůstal spolu se zásadovým Churchillem Orwell na straně obětí komunistické zvůle.
Začal totiž pracovat na svém opus magnum, v němž románovou formou zachytil až do nejhlubších principů fungování každé totalitní společnosti. Rudí propagandisté snad žádného spisovatele neměli v nenávisti tak jako právě tohoto anglického socialistu, jejž obviňovali například z toho, že napsal román 1984 lokajsky na přímou žádost Churchillovu, aby podpořil jeho ostře antikomunistický projev ve Fultonu. A kdyby to byla pravda, sloužilo by to Orwellovi samozřejmě jen ke cti. Je však třeba říci, že v době, kdy psal 1984, zároveň umíral na tuberkulózu... a je to znát i v obsahu jeho poselství, které míří daleko za konkrétní historickou situaci, k níž by se vázal každý pouhý pamflet. Kromě Farmy zvířat a 1984 napsal Orwell ještě řadu jiných děl, která se však zdaleka neproslavila tak jako tato a jimž se nyní nebudu věnovat. Orwell umřel v roce 1950.

V jednoduše napsané, krátké a průzračně jasné bajce, která není opatřená ani čárkou autorského komentáře, se ocitáme nejprve na Panské farmě, již vlastní jistý Mr. Jones. Starý kanec Major, jenž mezi naivními a celkem dobromyslnými zvířaty proslul svou moudrostí, se obrací na své soudruhy s vizí lepšího života.
Připomíná jim utrpení, vykořisťování a ponížení, jakému jsou zvířata vystavena, a to prý zcela zbytečně. Anglická půda je podle Majora úrodná a zajistila by spokojený život všem zvířatům, kdyby ovšem nebylo člověka. Člověk musí být svržen, zvířatům musí být zakázáno ho jakkoli napodobovat a jejich úkolem zůstává vždy především bojovat proti němu s neutuchající nenávistí. Majorovo vystoupení je uzavřeno opravdu dojemnou a krásnou vizí zvířecí vzájemnosti, blahobytu, míru a lásky.



Orwell trefně ukazuje, že vášně, které vynesly komunismus nahoru, byly vlastně oprávněné a vycházely z otřesné a ničím neospravedlnitelné bídy, v níž žily milióny dělníků v 19. století.
Avšak komunismus se na rozdíl od sociálně demokratického hnutí, které si za cíl vzalo spíše faktické zlepšení postavení dělníků v rámci fungujícího demokratického státu, soustředil na onu nenávist, o které mluvil Major a která měla přivést opravdový ráj na zemi. Právě v tomto bodě se Orwellova bajka stává analýzou komunistických premis. Na naší farmě se mezitím Majorovo učení dočkalo systematizované formy, tzv. animalismu, jehož autory se stala tři nejvlivnější prasata Kuliš, Napoleon a Pištík. Orwell v líčení charakterů jednotlivých zvířat dovede tak plasticky, organicky i alegoricky propojit individualitu s obecnou rolí, jakou má zvíře v bajce hrát, že se mi občas obdivem k jeho umění až tají dech. Hned na začátku se vůdci nového hnutí svorně projevují rigorismem a pohrdáním všední lidskou láskou k pohodlí a ke tretkám; jejich učení se postupně stává samočinnou mašinérií, která je z pozice vědoucích vnucována spoluporobeným údajně v jejich vlastním zájmu. A když se zvířatům podařilo jednou vyhnat Jonese  spontánní akcí pryč, otevřely se tak dveře k nové nesvobodě.

Ale Orwell s velkou přesvědčivostí nejprve líčí různé krásné dojmy z neočekávaně a dočasně nabyté svobody, jež naivní a veskrze ryzí zvířata prožívala.
Panská farma byla přejmenována na Farmu zvířat, přičemž Kuliš s Napoleonem stanovili sedm přikázání, která nechali napsat na vrata stodoly a v nichž bylo opravdu celkem poctivě shrnuto Majorovo učení. A zvířatům se dařilo velmi dobře. Ovládal je totiž duch spontánní a jednomyslné víry ve společné dílo, pro které se obětovala (některá více, některá méně). Každou neděli se schůzovalo, zvířata hlasovala o plánu na příští týden a o rezolucích, jež dovedla vytvářet ovšem pouze prasata. Brzy se však projevila řevnivost mezi Kulišem a Napoleonem, kteří spolu v ničem nesouhlasili, ať už šlo o cokoli. Z povah i ze sociálního postavení obou vůdců vyplynul naprosto rozdílný přístup k revoluci. Kuliš byl naivní intelektuál, jenž vsázel na osvětu, jenž zakládal různé organizace jako Ligu čistých ocasů pro krávy nebo Hnutí za bělejší vlnu pro ovce a jenž asi opravdu usiloval především o dobro všech. Naopak Napoleon přistoupil k věci cynicky a jako k otázce moci, vzal si devět štěňat stranou od ostatních zvířat a prohlásil, že se bude věnovat jejich výchově. Nedlouho poté se Jones pokusil získat farmu násilím zpět, což se mu však nezdařilo. V bitvě o farmu se mimořádně vyznamenal Kuliš.

farma zviraz orwellJeho vedoucí postavení mezi zvířaty bylo upevňováno navíc erudicí, kterou získával studiem zemědělské literatury, jež po Jonesovi na farmě zbyla. Měl různé nápady na inovace, mezi nimiž nejvýznamnější byl návrh na postavení větrného mlýna.
Napoleon ovšem všechny plány odmítal, aniž měl jasné argumenty proti. Jeho vliv sice ještě stále farmu rozděloval, nicméně ze dne na den slábl. Při jednom řečnickém vystoupení, kdy Kuliš vykresloval obraz ideální budoucnosti zajištěné větrným mlýnem, vběhli na Napoleonův pokyn do stodoly obrovští psi s obojky pobitými ocelovými trny. Kuliš vzal nohy na ramena a už se na farmě neobjevil. Napoleon se hned chopil moci: zrušil schůze spolu s hlasováním, soustředil moc do svých rukou a z Pištíka udělal svého ministra lži. Tento Pištík dovednou rétorikou přesvědčil zvířata o tom, že Kuliš byl vlastně zločinec a že Napoleon se chopil moci proti své vlastní vůli, totiž jen s ohledem na dobro celku.

Propaganda začala stavět na neurčitém zastrašování tvrzeními toho typu, že bez Napoleona a všech jeho činů by se Jones opět zmocnil farmy – podstatou nového systému se pak stala disciplína a respektování Napoleonovy neomylnosti. Orwell opět jde k jádru věci! Distribuce moci, vytvoření mechanismů, které by co nejlépe bránily zneužití moci, to je hlavní kámen úrazu všech revolučních idealistů. Nerespektují realitu a staletou zkušenost zrání liberální demokracie, a proto dříve či později upadají do tyranského režimu.

Od chvíle, kdy se na Farmě zvířat chopil moci Napoleon, dochází rychle k úpadku, k cynickému zneužívání dobré víry prostých zvířat, k falšování původních přikázání a s tím vším i k flagrantnímu kastovnictví, v němž se prasata stále více přibližují bývalému Jonesovu postavení na farmě.
Kniha končí přípitkem, při kterém Napoleon v družném veselí s ostatními farmáři z okolí přejmenuje statek zpátky na Panskou farmu. Orwellovi se tak podařilo v jeho bajce ukázat s nemilosrdnou a vážnou pravdivostí mechanismus lži, manipulace a kupčení, jenž vedl k takovému konci. Stále je to četba šokující a nesmírně poučná. Nedocenitelný je důraz, jaký Orwell klade na konkrétní, osobní osudy brutálně zneužívaných zvířat, jejichž dobrá víra a slepá naivita z nich dělá v pravém slova smyslu svaté mučedníky, ale zároveň i přisluhovače čistého zla.

Dalo by se říci, že Farma zvířat ukazuje, jak se revoluce vrací tam, odkud vzešla. Avšak tyranie, kterou zavedl kanec Napoleon, jako by měla svou jinou logiku, než byla logika farmáře Jonese.
Svržením Jonese se podařilo odstranit jakousi spíše spontánně vzniklou vadu v systému tím, že veškerá spontánnost jeho vývoje byla popřena, zakázána. Když se díky tomu systém proměnil v tyranii, prostředkem jejího fungování se stala násilím podporovaná lež. A právě analýze společnosti, která již dlouho žije v takovéto tyranii, věnoval Orwell svůj román 1984. Podobně jako u Farmy zvířat jsou také tu prostředkem největší působivosti a hloubky postřehu konkrétní osudy lidí, zvláště hlavní postavy – Winstona Smithe. Čtenář se s ním ztotožňuje a spolu s ním prožívá opravdu čtivý příběh, který na první pohled možná vypadá jako obyčejná dobrodružná literatura. Ale kdo zažil reálný socialismus, bude s velkou pravděpodobností naprosto ohromený do detailu propracovanou orwellovskou vizí, jež se právě u nás ve východním bloku téměř beze zbytku před zhruba třiceti lety naplnila.

Winston je průměrný člen Strany (jejíž ideologie se nazývá Angsoc) a žije ve futuristickém Londýně z roku 1984, v šedivém, odosobněném panelákovém sídlišti, které je plné plakátů s portrétem nejvyššího diktátora, Velkého bratra. Nápis pod obrazem zní: Velký bratr tě sleduje.
Ve svém bytě má Winston stejně jako všichni ostatní obrazovku, již nelze vypnout a která má dvě základní funkce: jednak se z ní stále hrne propaganda, tedy je určena k vymývání mozků, jednak s její pomocí je každý ve svém bytě sledován (je viděn i slyšen) tzv. Ideopolicií. Hned na druhé stránce románu Orwell říká (1984, Naše vojsko Praha 1991): „Člověk musí žít – a žil, ze zvyku, který se stal pudovým – v předpokladu, že každý zvuk, který vydá, je zaslechnut, a každý pohyb, pokud není tma, zaznamenán.“ Z Winstonova okna je vidět tři sta metrů velká, zářivě bílá betonová pyramida, v níž sídlilo tzv. Pramini neboli Ministerstvo pravdy.

Na bílém průčelí této budovy stála tři hesla strany: 1. válka je mír, 2. svoboda je otroctví, 3. nevědomost je síla.
Kromě Pramini jsou v obrovské totalitní říši, v níž Winston žije a jež se jmenuje Oceánie, i další ministerstva: Mírmini (Ministerstvo míru), Hojmini (Ministerstvo hojnosti), Lamini (Ministerstvo lásky). O Orwell píše: „Ministerstvo lásky věru nahánělo hrůzu. Nemělo vůbec okna... Bylo to ministerstvo, kam se nedalo vstoupit jinak než v oficiální záležitosti, a to pouze tak, že člověk musel proniknout zátarasy z ostnatého drátu, ocelovými dveřmi a územím skrytých kulometných hnízd. Dokonce i po ulicích vedoucích k vnějším ochranným zařízením se potulovali strážci s výrazem goril, v černých uniformách, ozbrojeni obušky, zavěšenými po boku.“

V Oceánii se pije nechutný Gin vítězství a kouří se Cigarety vítězství. V televize se dávají pravidelně tzv. Dvě minuty nenávisti, jež v lidech dovedně budí hysterickou nenávist k údajným nepřátelům režimu.
Kromě televize jsou plná podobné brutality i kina. „Na Dvou minutách nenávisti nebylo tak hrozné, že se jich člověk musel účastnit, ale že bylo nemožné nezapojit se. Po třiceti vteřinách se už nikdo nemusel přetvařovat. Odporná extáze strachu a pomstychtivosti, touha zabíjet, mučit, rozsekat obličeje kovářským kladivem, projela všemi jako elektrický proud a změnila každého i proti jeho vůli v ječícího šílence.“ Winston pracuje na Ministerstvu pravdy a náplní jeho práce je falšování historie. Kdykoli se změní politika strany, přepisují se všechny noviny minulosti, aby se zdálo, že strana vždy hlásala totéž. Oceánie všechno vyrábí strojově, dokonce i romány nebo pornografii. Porno je určeno pro tzv. proléty, pro nejnižší lidové vrstvy, které žijí v naprosté nevědomosti a zmanipulovanosti. Člověkem v plném slova smyslu je v Oceánii pouze člen strany.

Winstonovi je z celého oceánského systému stále více zle: „Z obrazovky se dál linula vybájená statistika. V porovnání s předcházejícím rokem bylo více potravin, více domů, víc nábytku, víc hrnců, víc paliva, víc lodí, víc vrtulníků, víc knih, víc novorozeňat – více všeho kromě nemocí, zločinů a šílenství. Rod od roku a minutu od minuty všichni a všechno svištělo směrem vzhůru...
Bývalo to vždycky tak? Chutnalo jídlo vždycky takhle? Rozhlédl se po jídelně. Přeplněná místnost s nízkým stropem, stěny špinavé stopami nespočetných těl; otlučené kovové stoly a židle, natěsnané tak, že se lidé navzájem dotýkali lokty; zohýbané lžíce, pokřivené podnosy, otlučené hrnky; nakyslá zapáchající směs špatného ginu, špatné kávy, omáčky s příchutí kovu a špinavého šatstva. Žaludek i pokožka vždy nějak protestovaly, člověk měl pocit, že byl ošizen o něco, nač má právo. Pravda, nepamatoval se na nic podstatně odlišného. Nikdy, pokud jeho paměť sahala, nebyl dostatek jídla, člověk nikdy neměl ponožky ani prádlo, v němž by nebylo plno děr, nábytek byl otlučený a rozviklaný, pokoje nedostatečně vytápěné... Samozřejmě, že se to s přibývajícím věkem zhoršovalo. Ale i tak, nebylo snad známkou toho, že to není přirozený řád věcí, když člověku bylo zle u srdce z nepohodlí a špíny a nedostatku, z nekonečné zimy, z propocených ponožek, z výtahů, které nikdy nefungovaly, ze studené vody, z drsného mýdla... Proč by měl mít člověk pocit, že je to nesnesitelné, kdyby neměl paměť, zděděnou po předcích, která mu napovídala, že věci bývaly kdysi jiné?“

1984 orwellWinston se rozhodne hledat ztracenou minulost. V uniformitě a sterilitě Oceánie je pro něj učiněným zázrakem, když naráží právě mezi proléty aspoň na matné stopy minulé rozmanitosti, spontánní lidskosti a smyslu pro pohodlí. Začíná žít dvojí život. Proti zásadám Strany, jejíž prudérní ideologie namířená proti spontaneitě pohlavního pudu mu zničila kdysi manželství (neboť udělala z jeho ženy stroj na neosobní sex), si nachází milenku, se kterou se schází v tajném, staromódně upraveném hnízdečku kdesi v prolétské čtvrti. Poznává štěstí, jež silně kontrastuje s jeho předchozím životem. Chce se zapojit do hypotetického odbojového hnutí, ale nakonec je i se svou milenkou zatčen Ideopolicií, která sledovala od počátku každý jeho krok. V tomto okamžiku se příběh láme a Winston se setkává s molochem tváří v tvář.

Již předtím se o něm nemálo dozvěděl z tajné knihy, z údajné bible podzemního opozičního hnutí. Avšak to, co si tam přečetl, může a nemusí být pravda, protože knihu, jak se sám později přesvědčil, nedostal od disidentů, nýbrž od Ideopolicie.
Orwell nás seznamuje pouze s jejími úryvky, totiž právě s tím, co Winston stačil přečíst, než byl zatčen. Spis nese název Teorie a praxe oligarchického kolektivismu a jeho tón je intelektuálně chladný, vhodný pro vysoce sofistikované úvahy, jež podává. Dozvídáme se, že celý svět je rozdělen na tři superstáty, a ty jsou spolu v neustálé válce. Příčinou války však není rozdílná ideologie nebo nějaké mocenské, materiální zájmy.

Futuristickou vizi světa ovládaného permanentní válkou tří totalitních, téměř totožných velmocí můžeme vystihnout citací z uvedené knihy: „Prvotním cílem moderní války... je zužitkovat produkty průmyslu, aniž by se zvýšila všeobecná životní úroveň...
Dnešní svět je pustý, hladový, polorozpadlý a ve srovnání se světem, jaký existoval před rokem 1914, a ještě víc ve srovnání s imaginární budoucností, k níž lidé tohoto období vzhlíželi. Začátkem dvacátého století byla představa budoucí společnosti – neuvěřitelně bohaté, s dostatkem volného času, uspořádané a výkonné, společnosti zářivého, aseptického světa ze skla, oceli a sněhobílého betonu – součástí vědomí skoro každého gramotného člověka. Věda a technika se rozvíjely obrovskou rychlostí a zdálo se přirozené předpokládat, že se tak budou rozvíjet i nadále.

To se však nestalo, zčásti proto, že svět byl zbídačený dlouhým sledem válek a revolucí, a také proto, že vědecký a technický pokrok závisel na empirickém myšlení, které ve striktně formované společnosti nemohlo přežít... Od okamžiku, kdy se stroj poprvé objevil, bylo všem myslícím lidem jasné, že zmizela potřeba lidské dřiny, a tím i do velké míry zdůvodnění rozdílů mezi lidmi. Kdyby se strojů záměrně využívalo k tomuto cíli, hlad, dřina, špína, negramotnost a choroby by byly odstraněny v průběhu několika generací... Kdyby se bohatství stalo všeobecným, neodlišovalo by jednoho člověka od druhého...

Domyšleno do důsledků, hierarchická společnost může existovat jedině na základě bídy a nevědomosti.“ Proto stranické elity všech tří mocností podporovaly svorně válku a přály si, aby byla permanentní: „Válka je způsob, jak rozbít na kousky anebo vystřelit do stratosféry či potopit do hlubin moře hmotné statky, které by se jinak daly použít k dosažení nadměrného pohodlí mas a v důsledku toho nakonec i k jejich nadměrné inteligenci...
Zároveň vědomí, že je válka, a tedy nebezpečí, způsobuje, že lidem připadá jako přirozená a nevyhnutelná podmínka přežití, že všechna moc se soustřeďuje v rukou malé kasty... I od nejpokornějšího člena Strany se očekává, že bude schopný, pilný a v jistém omezení dokonce inteligentní. Je však zároveň nutné, aby byl důvěřivý a nevědomý fanatik, v jehož emocích převládá strach, nenávist, pochlebovačství a orgiastická radost z vítězství. Jinými slovy – je potřebné, aby jeho mentalita byla přizpůsobena podmínkám válečného stavu. Nezáleží na tom, zda se skutečně válčí, a protože rozhodující vítězství není možné, je dokonce lhostejné, zda se válka vyvíjí dobře nebo špatně. Potřebné je jedině to, aby válečný stav existoval.“ Takto obšírně bychom tedy mohli vyložit heslo válka je mír.

Winston si stačil přečíst ještě vysvětlení hesla nevědomost je síla.
Opět se pokusím vybrat několik málo citací, které nám přiblíží to, co se dozvěděl:
„Na vrcholu pyramidy stojí Velký bratr. Velký bratr je neomylný a všemocný. Má se za to, že každý vědecký objev, veškeré znalosti, veškerá moudrost, veškeré ctnosti pramení z jeho vedení a inspirace. Nikdo nikdy Velkého bratra neviděl. Je tváří na transparentech, hlasem z obrazovky. Můžeme si být jisti, že nikdy nezemře, a vládne už značná nejistota o tom, kdy se narodil. Velký bratr je podoba, v níž se Strana ukazuje světu...

Za Velkým bratrem následuje Vnitřní strana; počet jejích členů je omezen na šest miliónů neboli o něco méně než dvě procenta obyvatelstva Oceánie. Pod Vnitřní stranou je Vnější strana, kterou, jestliže se Vnitřní strana označuje za mozek Strany, lze právem přirovnat k rukám. Následují němé masy obvykle označované jako „proléti“. Tvoří asi 85 procent obyvatelstva...

Všechny víry, zvyky, city, intelektuální postoje příznačné pro současnost slouží de facto tomu, aby udržovaly mystiku Strany a zabránily vyjevení pravé povahy dnešní společnosti... Člen Strany žije od narození do smrti pod dohledem Ideopolicie... Nic z toho, co dělá, není bezvýznamné. Přátelé, odpočinek, chování k ženě a k dětem, výraz tváře, když je o samotě, slova, jež si mumlá ve spaní, dokonce i charakteristické pohyby těla, to vše se zkoumá s žárlivou pečlivostí...

Nemá svobodu volby v žádném směru. Na druhé straně nejsou jeho činy regulovány žádným zákonem anebo jasně formulovaným kodexem chování. V Oceánii nejsou žádné zákony. Myšlenky a činy, jejichž odhalení znamená jistou smrt, nejsou formálně zakázány, a nekonečné čistky, zatýkání, mučení, věznění a vaporizování se neukládají jako trest za zločiny, které byly skutečně spáchány, nýbrž slouží jen k vymazání osob, jež by možná mohly spáchat nějaký zločin někdy v budoucnu...

Od člena Strany se očekává, že nebude mít žádné soukromé emoce a že si od nadšení prostě neoddechne. Přepokládá se, že bude žít v ustavičné zuřivé nenávisti k cizím nepřátelům a domácím zrádcům, že bude jásat nad každým vítězstvím a bude se pokořovat před mocí a moudrostí Strany...

1984První a nejjednodušší stupeň této kázně, kterému je možné naučit i malé děti, se v newspeaku nazývá crimestop, znamená schopnost zarazit se skoro instinktivně už na prahu každé nebezpečné myšlenky.
To zahrnuje dovednost nechápat analogie, nevšimnout si logické chyby, nerozumět nejjednodušším argumentům, jsou-li nepřátelské Angsocu, cítit se znuděn anebo odpuzován jakýmkoli myšlenkovým pochodem, který by mohl směřovat ke kacířství. Crimestop, stručně řečeno, znamená ochrannou hloupost.

Ale hloupost nestačí. Naopak, pravověrnost v plném slova smyslu vyžaduje ovládat vlastní duševní pochody tak dokonale, jako hadí muž ovládá své tělo.
Oceánská společnost spočívá v konečném úhrnu na víře, že Velký bratr je všemohoucí a Strana neomylná. Protože však Velký bratr ve skutečnosti všemohoucí není a Strana také není neomylná, je zapotřebí neúnavně a neustále přizpůsobovat fakta. Klíčovým slovem je tu blackwhite... Tak jako mnohá newspeaková slova, i toto má dva vzájemně protichůdné významy. Když jde o protivníka, znamená návyk bez ostychu tvrdit, že černé je bílé, i když to odporuje prostým faktům. Když jde o člena Strany, znamená loajální ochotu říkat, že černé je bílé, kdykoli to vyžaduje stranická disciplína. Ale znamená to také schopnost věřit, že černé je bílé, a co víc, vědět, že černé je bílé, a zapomenout, že jsi sám někdy věřil, že je to naopak...

Doublethink leží v samém jádru Angsocu, protože základní linií Strany je záměrně používat lži, a přitom zachovávat pevný cíl, který se opírá o naprostou čestnost. Je nezbytně nutné říkat úmyslné lži a přitom jim doopravdy věřit, zapomenout každý fakt, který se stal nepohodlným, a bude-li to nezbytné, vytáhnout ho ze zapomnění na tak dlouho, jak bude třeba.“

Cílem Winstonových věznitelů bylo donutit jej brutálním mučením k tomu, aby tento způsob (ne)myšlení akceptoval. Aby byla naprosto zlomena jeho vnitřní poctivost.
Měl být samozřejmě nakonec zlikvidován, ovšem Strana ve své ďábelské důslednosti nemohla snést pomyšlení, že by směsí jemné sofistiky a brutálního násilí nezlomila všechen myslitelný odpor kohokoli. Disident Milan Šimečka v doslovu ke knize podotýká, že ve skutečnosti např. za normalizace nebylo zapotřebí tak strašného mučení, aby člověk byl zlomen a okraden o svou identitu. Moloch nakonec vyhrál i nad Winstonem, než se však dostanu k samotnému závěru Orwellova opus magnum, chtěl bych ještě jeho vlastními slovy přiblížit význam tzv. newspeaku pro totalitní společnost: „Newspeak byl oficiální jazyk Oceánie vytvořený pro ideologické potřeby Angsocu neboli anglického socialismu... Předpokládalo se, že newspeak nakonec nahradí oldspeak (neboli spisovný jazyk) někdy v roce 2050...

Newspeak nebyl vytvořen pouze k vyjadřování světonázorových myšlenkových postupů vlastních oddaným stoupencům Angsocu, nýbrž proto, aby znemožnil všechny jiné způsoby myšlení. Záměr byl ten, že až si newspeak všichni jednou provždy osvojí a oldspeak bude zapomenut, stane se kacířské myšlení... doslova nemyslitelné, aspoň v té míře, v níž je závislé na slovech. Slovní zásoba newspeaku byla vytvořena tak, aby poskytovala přesné a často velmi propracované výrazivo pro každý pojem, který by člen Strany chtěl slovně vyjádřit, a přitom vylučovala všechny ostatní významy a také možnosti dospět k nim nepřímými metodami. Toho se dosáhlo částečně vytvářením nových slov, ale hlavně eliminací slov nežádoucích a všech jejich neortodoxních významů. Pokud to šlo, byla slova zbavena všech druhotných významů. Uveďme jeden příklad za všechny. Slovo free-svobodný, prostý něčeho, v newspeaku ještě existovalo...

Nemohlo ho být použito ve významu nezávislý, samostatný, volný, ve smyslu intelektuálním a politickém, protože politické a intelektuální svobody už dávno neexistovaly ani jako pojmy, a proto pro ně neexistovalo adekvátní pojmenování.“
Milan Šimečka, jak čteme v doslovu, se nebojí, že by nám hrozila úplná kontrola myšlení, již popisuje Orwell, nevěří, že může existovat dokonalá, věčná diktatura nebo permanentní válka, vážně se však obává newspeaku: „Při obrovských možnostech, které má dnes každá politická moc v rádiu a televizi, je představitelné, že masy poddaných budou zavaleny nepřerušovaným duckspeakem (BC – Orwellův termín pro bezmyšlenkovité žvanění, podobné gagání kačen, jež se nechává unášet frázemi a celou tou logikou, již prezentuje Strana) tak dlouho, až někdy v roce, o který se nehodlám přít, se ze starého jazyka básní, lidové mluvy a literatury stane redukovaný zmetek, který už dnes slýcháme. V redukovaném jazyku je skryta zvláštní nakažlivost.“ Já osobně vidím větší nebezpečí vzniku newspeaku kdekoli, kde se dnes nejvíce otevírá propast mezi masovou kulturou a myšlenkově sterilními intelektuály, kteří ji nedovedou korigovat.

Orwell podrobně líčí, jak je Winston postupně přinucován k tomu, aby ztratil smysl pro existenci něčeho, co nazýváme intelektuální i obecně mravní poctivostí.
Zjednodušeně se dá říci, že jde o proces, v němž jsou fyzické i mentální síly člověka důmyslně zlámány, kdy už prostě nemá energii nejen k odvážnému vzdorování nátlaku, nýbrž ani k tomu, aby si uvědomil, že byl brutálně donucen nalhat sám sobě tu jedinou, apodiktickou „pravdu“. Stává se z něho kdosi bez identity, jenž se jako jakýsi stín náhodou potkává se svou, také zlomenou, bývalou milenkou. Takový člověk již není schopen milovat, ale právě díky tomu dovede „milovat Velkého bratra“. Děsivý dojem z 1984 je dovršen v posledním odstavci díla, v němž Orwell líčí Winstonovu konečnou kapitulaci: „Vzhlédl k té obrovské tváři. Čtyřicet let mu trvalo, než pochopil, jaký úsměv se skrývá pod černým knírem. Jaké kruté a zbytečné nedorozumění. Jak sveřepě a tvrdohlavě prchal před laskavou náručí! Dvě slzy, nasáklé ginem, mu stékaly ke kořeni nosu. Ale to bylo v pořádku, všechno bylo v pořádku, boj skončil. Zvítězil sám nad sebou. Miloval Velkého bratra.“

Proč jsme vystaveni tak beznadějnému závěru? Otázka, jak porozumět románu 1984 a jak se k němu postavit, bude mít nesmírně mnoho různých odpovědí, což také svědčí o jeho umělecké kvalitě a myšlenkové hloubce.
Orwell totiž v tom nejlepším slova smyslu provokuje a dráždí otázkou po naší identitě, což člověka vede k autentickým, osobitým odpovědím. Rád bych se na tomto místě pokusil o zformulování mého vlastního postoje, o přispění do diskuse nad tímto dílem. Myslím, že nejprve je třeba si znovu uvědomit, že Orwellova utopie se stala na mnoha místech světa téměř beze zbytku skutečností, alespoň co se hlavních principů týče.



Varuje nás a ukazuje důsledky způsobu myšlení, jemuž v minulém století padly za oběť desítky miliónů lidí. On je tu ovšem stále a v každém z nás. Orwell nám přímo v textu románu naznačil, že celé uspořádání Oceánie má své hlavní mystérium, svůj ústřední motiv, který nicméně zůstal nevysloven. Winston přestal číst z bible oceánského disentu právě v tom okamžiku, kdy tajemství mělo být řečeno. Když si znovu projdeme, co znamená crimestop, blackwhite nebo newspeak, těžko budeme moci popřít, že tyto způsoby (ne)myšlení patří k nám lidem jaksi až příliš důvěrně a odjakživa. Naše životy bývají vystavěné na lžích, naštěstí je těch lží tolik a tak rozmanitých, že tvoří neuspořádaný chaos a nikoli totalitní systém. Existuje však reálné a stálé nebezpečí v jejich schopnosti ovládat, která dusí každou svobodu a která může přerůst když ne přímo v orwellovskou totalitu, tak určitě v celkový úpadek společnosti. Literatura a umění vůbec mají při bránění tomuto procesu nebo naopak při jeho podpoře jistě jednu z nejdůležitějších rolí.

Svou recenzi bych rád uzavřel slovy jednoho z největších myslitelů dvacátého století, teoretika otevřené společnosti K. R. Poppera (Otevřená společnost a její nepřátelé I, Oikúmené Praha 1994):
„Jsem přesvědčen, že si lidstvo zase tak špatně nevedlo. I přes zradu některých jeho intelektuálních vůdců, i přes ohlupující účinky platónských metod ve výchově a přes ničivé důsledky propagandy jsme zaznamenali několik překvapujících úspěchů. Mnoha slabým bylo pomoženo, a otroctví je prakticky zrušeno již téměř sto let. Někteří namítnou, že bude brzy zavedeno znovu. Já jsem větší optimista; koneckonců to bude záležet na nás. Avšak i kdyby toto vše bylo opět ztraceno, a dokonce i kdybychom se museli vrátit k téměř dokonalému člověku-zvířeti, nezměnilo by to nic na tom, že kdysi (i kdyby to bylo nakrátko) otroctví přece jen zmizelo ze zemského povrchu. Tento úspěch a vzpomínka na něj nám mohou podle mého přesvědčení kompenzovat všechny naše neúspěchy, mechanické či jiné; možná nám to vynahradí i osudnou chybu, jíž se dopustili naši praotcové, když promeškali jedinečnou příležitost k zastavení veškeré změny – k návratu do klece uzavřené společnosti a k založení, jednou provždy, dokonalé zoologické zahrady téměř dokonalých opic.“ 

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Orwell George budoucnost lidstva utopie

Komentáře  

# Man 2017-02-03
„Strana ti řekla, že máš odmítnout důkazy, které ti zprostředkuje sluch a zrak. Bylo to její poslední a nejdůležitější nařízení... A když by všichni přijali stranickou lež za pravdu a kdyby všechny záznamy říkaly to samé, tak se lež zapíše do historie a stane se pravdou.“ (překlad autora) George Orwell ve své knize 1984 napsal temnou verzi společnosti, kterou ovládá jedna politická strana symbolizovaná Velkým bratrem. Lež není lží, ale alternativní pravdou, kterou strana krmí občany.
Citovat
# JAn 2017-01-29
Problém je v tom, že George Orwell fakt nechtěl psát manuál, on psal varování!
Citovat
# Petr 2015-08-27
Orwell nic nového neobjevil. Potýká se jen s tzv. teorii kruhu, která praví, že lidstvo upadá a co je na tom nejhorší, děje se tomu již od nepamětí. Každá nová generace je horší, než ta předchozí, méně vychovaná, ničeho si neváží a nic nezná. Lidstvo nám blbne a zcela zřejmě postupně spěje ke svému zániku. pokud čtete, pak víte že podobné názory se objevují od starých Řeků, potažmo od Mezopotámců. Jinak slušný web.
Citovat
# Hana 2015-04-12
The Guardian (23.06.2003) Slavný britský spisovatel Georges Orwell ( vlastním jménem Blair) poskytl v roce 1949 vládnímu Oddělení pro výzkum informací seznam 38 osob, které sympatizovaly s komunismem, včetně jmen filmových herců Charlieho Chaplina Michaela Redgravea.
Zrovna dnes jsem četla.
Citovat
# Michal 2014-05-09
Směr, jímž to všechno směřuje, lze snadno vytušit z poznámek pronesených samotným Ericem Schmidtem, který opakovaně objasňoval, že si myslí, že soukromí je reliktem minulosti, a že plánuje přetvořit Google na nejzazšího Velkého bratra, proti kterému bude vypadat ten z 1984 od George Orwella jako z nevinné dětské pohádky.

„My nepotřebujeme, abys vůbec něco psal. Víme, kde jsi. Víme, kde jsi byl. Můžeme více méně vědět, i o čem přemýšlíš.“
„Já si však nemyslím, že by většina lidí chtěla, aby jim Google na tyhle otázky odpovídal… Chtějí, aby jim Google řekl, co by měli dále dělat.“
„Pokud máte něco, o čem nechcete, aby kdokoliv věděl, možná byste to v první řadě měli udělat.“ „Potřebujeme ověřitelné jmenovité služby pro lidi,“ řekl.
„Vlády to budou žádat.“ (Čínský styl kontroly internetu.)
„My víme vše, co děláte, a vláda vás může stopovat.“
„Budeme znát vaši polohu v čase na stopu a palec přesně … Vaše auto se bude řídit samo, je to smůla, že auta byla vynalezena ještě před počítači … nikdy nejste sami … nikdy se nebudete nudit … nikdy vám nebudou chybět nápady.“

V četných proslovech včetně těch pronášených na Google Zeitgeist Schmidt nastínil svou vizi kolektivistické ho, permanentně sesíťovaného světa, v němž bude individualita a soukromí ostrakizováno, a těm, kteří se odmítnou upsat novému vyznání transhumanismu, se budou všichni vyhýbat jako pod-lidským divochům.
Citovat
# Milan 2014-03-26
Většina politiků nebere Orwellův román „1984“ jako varování, ale návod k použití! Fakt s kterým ani Orwell nepracoval.
Citovat
# Dzordz 2014-03-07
„Odporná extáze strachu a pomstychtivosti, touha zabíjet, mučit, rozsekat obličeje kovářským kladivem projela všemi jako elektrický proud a změnila každého i proti jeho vůli v ječícího šílence.“ Pokud vám snad tento citát připomíná ještě nedávnou žhavou realitu těžce zkoušené Ukrajiny, nenechte se mýlit. To jenom George Orwell v knize 1984 popisuje cílené vyvolávání nenávisti ve světě ovládaném Velkým bratrem, ve světě, který potřebuje ke své existenci nepřítele jako masožravá květina hmyz. - See more at: http://www.blisty.cz/#sthash.GyzurGBo.dpuf
Citovat
# John 2014-01-22
Velmi zajímavý článek. Díky.
Spis nese název Teorie a praxe oligarchického kolektivismu a jeho tón je intelektuálně chladný, vhodný pro vysoce sofistikované úvahy, jež podává. Dozvídáme se, že celý svět je rozdělen na tři superstáty, a ty jsou spolu v neustálé válce. Příčinou války však není rozdílná ideologie nebo nějaké mocenské, materiální zájmy.
Citovat
# bala 2013-12-13
Násilí je vždy primitivní. Ideopolicie nemůže zaměstnávat rozumné a vzdělané lidi, protože rozumu a vzdělání se příčí násilí, bezpráví a potlačování nezávislého myšlení.
„Nikdy nikdo se nechápe moci s úmyslem, že se jí vzdá. Moc není prostředek, je to cíl. Cílem pronásledování je pronásledování. Cílem mučení je mučení. Cílem moci je moc.“
Citovat
# Peterka Milan 2013-08-09
Málo známá je dílo Dominika Tatarka Démon sůhlasu, který se zabývá podobným tématem jako Orwell:
Kult za všetko nemôže, na kult nemôžeme zvaliť všetky viny sveta. Zhubný a mocný kult, hovorí národ, mohol povstať iba za všeobecného súhlasu. Ako je to, prečo je to, že každý s každým, všetci so všetkými spolu doteraz ešte tak jedno- hlasne nesúhlasili ani v rozhodných chvíľach, keď náš národ bol najväčšmi ohrozený. Kladie sa otázka, zatiaľ iba teoreticky, prečo každý s každým, ako sa zdá, súhlasil . . . A keďže každý s každým súhlasil, kto je za utrpené škody a všeobecné súhlasenie zodpovedný? Kto? Jednohlasný súhlas je v ľudskom rode zatiaľ javom nebývalým. Uvážte, tvorcovia a myslitelia, ako takýto jav jednohlasného súhlasu mohol vzniknúť.
Ako vznikol, kto je zaň zodpovedný?
Citovat