A+ A A-

Tragédie Faust. Celoživotní dílo básníka a myslitele J.W. Goetha

goethe faust

Obsáhlé drama na námět ze středověkých vyprávění o doktoru Faustovi (osoba historická, žijící v letech 1480 – 1540) psal Goethe od studentských let až do své smrti. Dílo vyšlo jako celek až posmrtně. Můžeme rozlišit několik stádií vzniku knihy: náčrtky k prvnímu dílu (tzv. Urfaust) z roku 1775; Fragment prvního dílu tištěný roku 1790; dohotovený první díl Fausta, který byl vydaný roku 1808, a konečně ukázky z druhého dílu z let 1827 a 1828.


Goethe nazval své dílo tragédií a pojal ho jako epické, dějově rozmanité a myšlenkově náročné drama členěné do dvou dílů.
Vstupní branou jsou kromě Věnování především Předehra na divadle a Prolog v nebi, kde je založena dvojí optika, kterou je čtenář provázen až do konce celého díla. Česky vyšel Faust několikrát, používám klasický překlad O. Fischera (např. SNKLU Praha 1965).

První díl (jenž není členěn do dějství, ale obsahuje 25 scén)
představuje doktora Fausta, osobnost bujné renesanční vědy, snažící se odhalit samu podstatu světa a života. Zklamání z pouhé školské učenosti, ze všedního života a z obecné lidské omezenosti vede Fausta do paktu s ďáblem, jejž Goethe ztvárnil v originální postavě Mefistofela. Jejich smlouva spočívá v tom, že pokud se Mefistovi podaří uspokojit Faustovu věčnou žízeň po životě, pokud Faust pocítí touhu ve svém životě spokojeně a naplněně spočinout, ďábel vyhraje jeho duši. Zásadní událost prvního dílu je Faustova snaha získat dívku, do které se zamiloval, Markétku – tu s pomocí Mefista skutečně nakonec svede. Kolem Markétky, jež se stala vražednicí své matky i svého dítěte a která čeká v žaláři na popravu, nakonec vrcholí první díl vrcholí.

Druhý díl se člení do pěti dějství a odehrává se převážně ve fantaskním světě, který zřejmě představuje jakési poetické odpoutání od reality s cílem uspokojit Fausta.
Středem této fáze tragédie je Faustova myšlenka oživit a získat nejkrásnější ženu starověku, Helenu (kvůli níž se vedla trójská válka). Tento sen se Faustovi sice podaří uskutečnit, ale Helena i jejich syn záhy umírá a všechno se rozplyne. Poslední dvě dějství nakonec představují vrcholnou proměnu Faustovu a uzavření tragédie v jejím vlastním smyslu. Smysl života a také skutečné spočinutí nachází totiž v praktické činnosti zaměřené na pomoc druhým lidem. Osleplý a starostmi stíhaný Faust si až do posledního okamžiku zachoval entusiasmus činné služby a heroického přístupu k životu; právě v něm však našel uspokojení, a proto když nakonec umře, propadá podle litery uzavřené smlouvy Mefistofelovi. Nebe ovšem zasahuje a svou suverénní mocí vytrhává Fausta ďáblovým spárům.
Celé dílo se poněkud překvapivě končí katolicky orientovanými extatickými hymny duší z „onoho světa“ – a v mystickém světle znovu vystoupí kromě jiných duchovních postav i vykoupená Markétka.

Věnování vyšlo už roku 1808 spolu s prvním dílem.

Jsou to čtyři vynikající stance, v nichž je zachycena velmi intimní retrospektiva básníka nad napsaným dílem, které ho provázelo vlastně po celý tvůrčí život.
Vznešené, výrazově velmi bohaté a sugestivní verše líčí smutek nad uplynulým časem, nad ztracenými blízkými lidmi, Goethe si stěžuje, že „zní strast má v cizí davy nahodilé, / i jejich potlesk už mne rozsmutněl“ – a obrací se ke svému dílu, ve kterém „zmizelé se ve skutečnost mění“. Vstupujeme tedy do Fausta jako do díla osobního, spjatého s konkrétním lidským životem, jako do snění plného „chvějných postav“, které Goethe znovu vidí, „jak z hlubin zrodila vás mha i dým“.

lekce fausta 1993
Mimořádné filmové zpracování Goethova Fausta od Jana Švankmajera. Lekce Faust, 1993

V Předehře na divadle (z roku 1797 – 1798) Goethe staví čtenáře znovu, ovšem jinak, nad své dílo a ukazuje ho z pohledu reálných problémů člověka dramatika.
Formou (divadlo na divadle) i obsahem (divadlo o divadle) má blízko k romantické ironii a k některým starým vzorům. Tři postavy, básník, komik a divadelní ředitel spolu hovoří o svých různých koncepcích divadelního představení. Básník používá verš vznešený, který se Goethovi i později v tragédii ne vždy daří (někdy působí příliš uměle a hystericky); naopak ostatní dvě postavy mluví skvělým, rázným, střízlivým a vesele nadneseným veršem.

Ředitel vystupuje jako první a žádá si nějakou hru, kterou by se „do noty trefil davu“, líbí se mu, když se do jeho divadla valí lidé jako se hrnou do pekařství, když nastanou hladové dny. Básník odpovídá vznešenými stancemi, znějícími poněkud uměle jak svou melodií, tak odsouzením davového, líbivého umění. Nezdá se, že by v nich Goethe mluvil upřímně. Komik chce psát raději pro lidi současné a dává příležitost řediteli, aby nastínil potíže s uspokojením obecenstva. Vysvětluje také básníkovi, aby se uvědomil, kdo vlastně tvoří obecenstvo a pro koho má psát („půl rampouchy, půl surovci“). Básník odpovídá, ať si ředitel najde jiného otroka pro takové účely, on však že bude dbalý spíše svých práv, daných mu přírodou – a rozvíjí vznešenou vizi vlastní úlohy.

Tady se básník projevuje nejhlouběji a domnívám se, že vyjadřuje skutečný Goethův názor: básník je ten, kdo lhostejné přírodě i všednímu dění vtiskuje „živoucího rytmu dech“ a „řád a posvěcení“, a proto ztělesňuje samotnou moc lidství. Komik šťastně tuto řeč obrací k reálnému člověčenství, jak je lidé prožívají tady a teď.
Říká: „Kdekdo je žije, ale zná je? ne! / A kde je chytneš, intresantní je.“
Cílem by mělo být, jak dále komik vysvětluje, aby každý viděl na divadle to, co sám má v srdci (co prožívá, aniž si to dobře uvědomuje).
Slibuje, že před jevištěm se shromáždí „všeho mládí krása“. Proč mládí? Protože člověk, který je už hotový sám se sebou, nemá smysl pro poezii; ta je určena pro vyvíjející se lidi. Na to básník reaguje touhou po návratu svého mládí, v čemž se ukazuje být povrchní, a klesá ve vážnosti před komikem, jenž moudře odpovídá: „Že zdětinšťuje starý věk? / Ne, když je tu, jsme pořád ještě děti!“ Ředitel však volá od slov k skutkům, chce hru: „Tak svařte mi to! teď! a zde!“. Nabízí jim množství kulis a posledními slovy nás uvádí do divadelní iluze, kde prkna představují celý okruh stvoření a kde „s rozvahou vám bude spěti / nebesy na svět, světem do podsvětí“. A prolog k Faustovi, skutečná součást tragédie (z roku 1800), začíná právě v nebi.

Na scéně je Hospodin, nebeští zástupové a posléze Mefistofeles. Nejprve se slova ujímají postupně tři archandělé, atmosféra i umnost jejich verše (ačkoli je formálně zcela jiný) je podobná Dantově tercíně z Božské komedie.
Slunce souzvučně s bratrskými světy zní hudbou sfér; vidět ho je andělů síla, nikoli proniknout, nýbrž pouze vidět. V slunci se svět ukazuje nádherný jak v prvý den (patrně v prvý den po stvoření světa). Pak se líčí živelná krása země, která v sobě obsahuje prvek temnoty, bouře a katastrof. To, co bylo řečeno o slunci, nakonec opakují všichni tři archandělé Bohu: „Zřít tebe, andělů je síla. / Ne proniknout tě, vidět jen. / A všechna výsostná tvá díla / jsou nádherná jak v prvý den.“ Goethe, jak se zdá, nejprve uvedl nebeský zážitek záře slunce, aby ho mohl teď transponovat, a tak velmi dobře představuje zcela transcendentního Boha na scéně, aniž by ho podrobil antropomorfismu. K Bohu přistupuje Mefisto a mluví drze a familiérně. Jeho verš je veršem komika či ředitele z předehry na divadle a bude pro něj typický po celou dobu Faustovy tragédie.

faust 2011
Volné zpracování Goethova Fausta režiséra Sokurova (Faust, 2011) patří k jedinečným zážitkům filmových klubů.

Mezi Hospodinem a Mefistem necítíme typické křesťanské napětí, Mefisto není zosobněním zla. Už to, že si jen tak přišel popovídat s Bohem, že se považuje za součást jeho čeledě (ačkoli naznačuje, že dříve byl u Pána ve větší oblibě) a že ho respektuje, jsou zásadní signály o roli, již mu Goethe přidělil.
Je typem suše břitkého racionalisty, cynika, který lidi nemiluje, ale dovede je aspoň povrchně litovat; má rád taškařice, hrubost a hořké pravdy, je přesvědčen o zkaženosti světa, přičemž jeho dílo spočívá v jejím prohlubování a dovršování, prostě svádí lidi ke zlu. Svádí je tím, že (často jen subtilně) dopomáhá k vítězství té horší, egoistické a necitelné stránce člověka. Domnívám se, že velká životnost a složitost postavy Mefistofela je způsobena tím, že Goethe v této postavě vystihl jednu důležitou složku svého vlastního já, již občas můžeme jasně postřehnout v Rozhovorech s Eckermannem nebo také v korespondenci se Schillerem. Mefistofeles je určitě umělecky nejzdařilejší postavou celé tragédie.

Co říká Mefisto Hospodinovi?
Reaguje ironicky na vystoupení archandělů; říká, že nedbá kroužících sfér, nýbrž upírá se k lidskému světu a nachází tam jeho pánbíčka. Ten se prý domnívá, že má od Hospodina nebeskou záři, kterou nazývá rozum a jež ho opravňuje být zvířečtější než zvěř. Tato tvrdá kritika lidského náboženství pohnula Boha pouze k výtce, že Mefisto stále jen žaluje a nic na zemi mu není vhod. Řeč se stáčí brzy na Fausta. Mefisto jako by přešel do úředního tónu, začne Bohu vykat a chce se s Bohem vsadit, že se Bohu nepodaří zmateného Fausta, jenž stále těká a po něčem touží, dovést tam, kam chce, tj. k (nebeskému?) jasu.

Bůh odpovídá velmi závažnými slovy: „Pokavad živ je na zemi, / potud dle tvého nechť se děje. / Tvor lidský bloudí, pokud za čím spěje.“
Nesmírnou a vlídnou suverénnost Boha, který nechává Mefista působit, a přece už dávno rozhodl zcela jiný závěr, než by si Mefisto přál, a který zároveň chápe lidské bloudění jako součást jakéhokoli spění k cíli, se tu Goethovi podařilo vyjádřit obdivuhodným způsobem. Mefisto chce Fausta ponížit a zničit a vyslovuje obavu, zda mu to bude dopřáno, až zvítězí. Hospodin odpoví poslední řečí, již mu je autorem dopřáno v celé tragédii vyslovit – dává Mefistovi naprostou svobodu a říká mu: „tvůj rod mne nikdy záštím neplnil“.

Označuje Mefista za čtveráka a jeho obecnou úlohu vidí v tom, že má zabránit člověku zpohodlnět a ochabnout. Pak se ale mysticky obrací k andělům a nebe se uzavírá. Mefisto zůstává sám a svými čtyřmi verši dává celému geniálnímu prologu korunu. Okouzleni krásou i moudrostí Goethovy poezie můžeme nyní zase smíchem získat nadhled nad událostmi na prknech jeviště. Mefisto říká, že s „tím starým“ by byl nerad rozmíchán, a rád ho občas vídá, „vždyť je to rozkošné, když velký pán / tak lidsky ráčí hovořit i s ďasem.“

První scéna tragédie nám předvádí Fausta sedícího ve vysoko klenutém gotickém pokoji. Učenec Faust, který studoval práva, filozofii, medicínu i teologii, dochází k hořkému závěru o nemožnosti poznání, přiznává, že své žáky pouze „vodí za nos“, přiznává i to, že nemá strach z ďábla či z pekla a že se dal na magii.
Z následující patetické pasáže vysvítá, že Faustův rozchod s učeností je způsoben především jeho romantickou mystikou (chtěl by se vznášet a vát s duchy), jeho touhou po životě a přírodě (oproti kostlivcům a mrtvým předmětům falešné učenosti), přičemž si všechno umělecky idealizuje.

clarke harry faust goethe 1
Ilustrace Goethova Fausta od Harryho Clarka (17.3. 1889 – 6.1. 1931) odrážejí vlivy secese a art deco. Jsou z roku 1920 a v knize jich najdete 30. Kniha je i dnes k dostání na Amazonu.

Faustovo stále silnější odhodlání opustit svůj učenecký post roste ruku v ruce s jeho nadšením nad magickou knihou (údajně od Nostradama), ve které pohlíží na znamení makrokosmu. Dostává se do stavu, kdy si není jist, zda knihu napsal bůh (bůh v pohanském smyslu), či zda on sám, Faust, není bůh. Ale brzy nastává deziluze, „bezmezná příroda“ Faustovi zas unikla, byl to sen. Nevrle obrátí listy dál a najde znamení ducha země, jemuž se cítí blíže. Po hrdých, lačných slovech, která mluví o touze nést všechnu pozemskou slast i pozemský bol, Faust upadá do nové extáze a vyslovuje znamení ducha, jenž se vskutku objeví – a to ve vyšlehnuvším rudém plameni. Dříve tak sebou jistý a povznesený doktor ho však nesnese.

Duch mu vyčítá jeho bledost a strach, říká: „Ty, člověk nadčlověk! Kde duše tvé je hlas?“ Ačkoli se mu podaří Fausta vzpřímit, přec ho brzy uzná za nehodna sebe a rychle mizí. Faust klesá v zoufalství na zem. Podotkněme, že ještě předtím se duch sám představil jako ten, kdo působí „prouděním života, vichrem dění“, kdo „vane a tká“, kdo je tkadlec času a „živoucího hávu božstva“.

Ozve se zaklepání na dveře a do pokoje vstupuje v županu a noční čepici Faustův kolega Wagner, zosobnění všední učenosti. Wagnerova naivní hloupost vytváří strmý kontrast k Faustově situaci, z čehož vychází podrážděná ironie Faustových odpovědí na Wagnerovy otázky. Ačkoli je Faustem urážen, odchází Wagner s bezelstnou touhou naslouchat mu dál a se slovy: „ač mnoho vím, přec všechno rád bych věděl“. Hlavní nepoměr mezi oběma postavami je v lidské úrovni obou osobností, a tak Goethův tvrdý útok na všední učenost lze sotva chápat jako útok na moderní vědu ve jménu magie a romantické mystiky, ačkoli to možná mladý autor (scéna pochází z Urfausta) tak zamýšlel.

Po odchodu Wagnera zůstává Faust sám a začíná monolog, jenž se v tragédii objevil až ve vydání z roku 1808.
Ve vzrušených, patetických (a místy rozvláčných i přehnaných) verších Faust hořce rozjímá nad svou nerovností duchu, který se mu zjevil. Předtím deklarovaná touha nést všechny strasti života najednou končí v pesimistickém pohledu na svět, v němž vše krásné míjí a v němž starost člověku nedá pokoje.
Působivé je vyjádření myšlenky, že člověk opláče i to, co v životě neztratí, a obraz člověka jako červa, který žije z prachu.

Ale tady přichází obrat; Goethe geniálně spojil prach jako symbol nicotnosti života s prachem učeneckých polic, který Faustovi padl do očí: „Zda prach to není, co mi úží svět / a ze stěn snáší se a z polic dolů?“ Oživlý odpor k učenosti vnuká Faustovi novou sílu, přičemž ho začíná přitahovat lahvička s jedem – myšlenka na smrt přivolává zas mystickou extázi a Fausta přemáhá iluze: „Plavím se v dálku po širokém moři, / zrcadlo vln mi pod nohama hoří, / a k novým břehům láká nový den.“
Nejprve se hrdě a s působivým patosem k odhodlává sebevraždě, pak ale jeho nestálý a vlastně měkký duch upadá nad lahvičkou do nostalgických vzpomínek, od kterých se dost nepřesvědčivě pokouší odtrhnout k činu. Jenže sotva přiloží misku k ústům, zazní zvony a zpěv andělů. Vzhledem k tomu, že byla velikonoční neděle (jak víme z dřívějších slov Wagnerových), lze předpokládat, že se jedná o reálné zvony a reálný zpěv ozývající se z kostela, který pouze vyvolává dojem zpěvu andělů.

Překvapený sebevrah se vrací do reality, skrze niž je vysvobozen – je to jakýsi předobraz jeho vykoupení na konci tragédie, kdy vejde do nitra obsahu velikonočního poselství. Zatím ho však dojímá jen hudba, křesťanská víra ho nechává chladným a povzneseným. Faust sám sebe má za příliš tvrdého pro víru v Krista. Ve skutečnosti jsme však u Fausta dosud na žádnou tvrdost nenarazili; to, co vytváří propast mezi ním a vírou, je pouze blouznivá, romantický pýcha.

A opět je to iluze, vzpomínka na dětství, na někdejší extatický zážitek, co Fausta vrací k životu. Scéna končí poselstvím Kristova vzkříšení, které zvěstuje sbor (Kristových) učeníků a sbor andělů.

Následuje scéna, která se v tragédii objevila také až v roce 1808. Dostáváme se na procházku za městskou bránu.
Objeví se několik tovaryšů, potom dvě služebné, dva studenti, měšťanská dcerka, měšťan, žebrák atd. Všichni řeší své obyčejné starosti, verš i atmosféra jsou jako ze Sachse, jen idealističtější, měkčí. Řekl bych, že Goethe se v těchto scénách vyžívá a rád nechává defilovat různé postavy, jejichž mile lidské problémy se před nám zablesknou, než zmizí opět v neznámu. Jako by Faust ani neexistoval – brzy ovšem spolu s Wagnerem vstoupí na jeviště.
Faust opěvuje krajinu i lidi naivně pozitivním tónem, který se s dětskou plností a neproblematičností dojmů přidává ke Goethem vyvolané atmosféře velikonoční procházky. Wagner se projevuje naopak jako prkenný šosák, upřímně nemá rád prostý život. Přicházejí sedláci, zpívají na lidovou notu, idealizující atmosféra se prohlubuje i uctivým a srdečně přátelským chováním sedláků ke známému doktorovi. A Faustův druh ve své dvojrozměrné plochosti považuje Fausta za blaženého, že je tak slavný. Faust ale upadl do těžkomyslnosti; kámen, k němuž spolu přijdou, mu připomíná čas, kdy se tu modlil, aby ustal mor, který kdysi zasáhl město.

Spolu se svým otcem – vzpomíná dál a vysvětluje Wagnerovi – vařili nejrůznější lektvary, jimiž se snažili léčit lidi, ale víc jich tím pozabíjeli, než uzdravili:
„Tak s lektvary, jež neléčí, však zmoří, / zde v údolí a na pohoří / my hůře řádili než mor.“ Wagner ovšemže Faustovu trýzeň nechápe a snaží se ho zkonejšit slovy, že učinil dost, když poděděnou funkci řádně a svědomitě provozuje.
Faust se místo takové útěchy zpíjí krásou večera a znovu a znovu upadá do extáze, ze které ho vysvobozuje Wagner prostým tvrzením, že tyhle věci mu nikdy nic neříkaly a že je „brzy unuděn, kdo v les a luh se kouká“. Místo toho doporučuje studovat knihy, na což mu Faust odpovídá vyznáním o dvou duších, které v sobě má (kupodivu připouští, že Wagner v sobě také má pud vlastní té druhé z nich, možná je to ale pouhé chvilkové gesto přátelství). První duše se chapadly chtíče drží světa, „ta druhá rve z pout hmoty křídla svá / a k božským otcům v prostor vzlétá“. Faust k sobě láká větrné duchy, ale Wagner ho varuje před jejich záludností a chce jít už domů. Zde šosák myšlenkou, ačkoli ne lidsky, Fausta překonává.

A zde vstupuje Mefisto na scénu v podobě černého pudla, kroužícího kolem obou výletníků a stahujícího kolem nich smyčku. Faust (oproti Wagnerovi) dokonce v podivné předtuše vidí ve stopách pudla ohnivý kotouč. Nakonec ho ale bere s sebou.

Než se dostanu ke smlouvě mezi Mefistem a Faustem, všimnu si krátce Goethova verše.
Dá se říci, že je takový, jaký jsme ho mohli poznat i v jeho menších básnických dílech. Nepravidelný rým, častá asonance, kostrbatost a živelná jednoduchost, která se buď blíží téměř prozaické mluvě (většina Fausta je napsána knittelversem a madrigalovým veršem) nebo přechází v romantický tón extatické rétoriky. Krásné verše u Goetha nacházíme nikoli tam, kde by nás zaujala jejich čistá znělost či forma, ale spíše tam, kde podávají intenzivní a zdařile vyjádřené (Goethe umí výborně používat rytmus i obrazy) prožitky nebo hluboké myšlenky.
Zatímco u Danta (nebo Homéra aj.) je už podoba verše světem, který líčí, u Goetha tomu tak není. V tom se výrazně podobá Villonovi a Shakespearovi. Faust se vrací z procházky do studovny, jako by zapomněl na úzkost spojenou s „pudlíkem“. S dětinskostí starostlivého páníčka ukládá psa k spánku a sám se ponořuje do utěšené nálady, je však vyrušen kňučením pudla.

Neútěchu chce zahnat ponořením se do evangelia Janova, kde ho ovšem hned první verš uvrhne do romanticko-filozofické spekulace, v níž se odhodlá nahradit slova „na počátku bylo Slovo“ slovy „na počátku byl čin“. Jedná se určitě o autentické Goethovo přesvědčení, jež ovšem není namířené proti janovskému Slovu-Kristu, nýbrž vyjadřuje spíše jen aktivní životní postoj.

Stále kňučící pudlík přiměje Fausta k tomu, aby ho vyhnal, jenže v té chvíli se pes mění v démona. Duchové za otevřenými dveřmi mluví o tomto duchu jako o lapeném ve studovně a snaží se mu pomoci. Faust ho zase zaříkává pomocí magické knihy. Teprve ale Kristovo znamení (kříž?) ducha zkrotí a brzy se za kamny objeví jakoby nic Mefisto se slovy: „Čím pánu posloužím? Nač tolik hluku?“.

Mefisto ironicky Faustovi lichotí a představuje se jako díl síly, která, „chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná“.
A podrobněji se uvádí jako popírající duch, jenž je ve svém živlu tam, kde je jakékoli zlo. Do třetice vypráví Faustovi příběh o temnotě, která „vším byla v prvé časy“ a která si stvořila světlo, jež ji ovšem nyní ohrožuje. Mefisto vyjadřuje naději, že tím, že je světlo spojeno vždy s tělem, je těly zdržováno a nakonec i s těly zahyne. Zdá se, že pouze první Mefistovo představení se odpovídá pravdě (jak jsme ji poznali v Prologu v nebi), v druhém a třetím se ďas pouze snaží zapůsobit na Fausta – a) v něm vzbuzuje představu své vlastní důležitosti tím, že se spojuje se zlem vůbec (dalo by se to ovšem interpretovat zároveň jako Goethovo obecné spojení zla s popíráním, přičemž Mefisto je mezi popírajícími duchy čtverák, nikoli ten nejhorší – jak to říká Hospodin v Prologu), b) snaží se Faustovi vsugerovat představu světa, který je bytostně zlý a jehož nejvyšší moc má v rukou temnota (což zjevně odporuje Prologu).
Brzy ovšem s jakousi prostomyslností Mefisto uznává, že se mu boj proti světu žádným způsobem nedaří, ať bije lidi i zvířata, jak může, přece jen „nová a svěží krev obíhá zas a zas!“.

Nezdá se, že by Mefisto vskutku chtěl lidi vybíjet, spíše s Faustem hraje určitou hru na romantického démona – jeho úkolem je přece svádět.
Faust se rychle cítí nad ďáblem, shledává ho slabým proti síle dobra. Dobro přitom nechápe vůbec v mravním smyslu (a tam ho asi chtěl Mefisto dostat), nýbrž jako jakousi „věčnou tvorbu“. Tématem rozhovoru se pak stává, že Mefisto nemůže vyjít ven přes muří nohu, díky tomu se Faust cítí ještě silnějším a chce s peklem podepsat smlouvu. Ďas slibuje, že bude jeho společníkem; vymiňuje si pouze jednu věc: smí Fausta těšit svým uměním. Do toho však vpadá sbor duchů, který krátkými, sugestivními a velmi podařenými verši uspí Fausta, vyvolá v něm iluzi přírodní krásy.
Mefisto zvolá: „Spí! Bravo, čertíci vy malí!“ – a přikazuje kryse, aby odstranila muří nohu. Probuzený Faust je náhle sám a pochybuje, jestli Mefisto i duchové byli skuteční. Avšak ozve se zaklepání a vstupuje Mefisto. To je velmi působivé situační řešení. Začíná jím scéna, která je z menší části uvedena už ve Fragmentu z roku 1790.

Ďábel se v dobré náladě chlubí svým skvělým oblečením a doporučuje ho také Faustovi, těžkomyslně si naříkajícímu na život. Romantik Faust velmi bolestně prožívá rozpor mezi vlastním nitrem (extatickými iluzemi) a všední, v důsledku neradostnou realitou.
Prý touží už jen po smrti. „A přece jen bývá nevítána; všem.“ – odpovídá zručně Mefisto a ihned připomene, že, ač Faust prý chce tolik zemřít, nevypil jed z lahvičky. Faust odpovídá vzdornými byronovskými verši, v nichž proklíná to, co ho tehdy zase přivedlo k životu, proklíná jaksi ad hoc rozkoše života i naději, víru a trpělivost. Musím říci, že od samého příchodu na scénu se doktor Faust ukazuje jako mladický, nezdravý muž bez pevného jádra, jehož nezralost a pochybné blouznění vyvrcholí v prvním dílu tragédie tím, že přivede nevinnou dívku až na popraviště.

Druhý díl, psaný až po letech, vyjadřuje pak skutečný proces ozdravení Fausta-plochého romantika. Sbor (neviditelný) Mefistových čertíků radí Faustovi zcela v jeho tónině (nazývají ho polobohem, působí chytře na jeho pýchu), aby se zas vrhl do života. Mefisto se přidává a nabízí se jako jeho služebník (přitom ale říká, že od jeho moci nelze příliš mnoho čekat!). Co za to? Tak zní otázka Faustova a na ni Mefisto odpovídá kulantně; zdůrazňuje, že zde mu bude sloužit, onde Faust zas jemu.

Na nějaké onde doktor nedbá, okázale dává najevo svou lhostejnost k posmrtné existenci a také pochybnost, zda Mefisto může uspokojit jeho vznešené touhy – a ukazuje na marnost rozkoší.
Ďábel se však nelekne a chytře se bere ke svému cíli. Naznačuje, že Faust přece jen jednou spočine a bude si chtít pochutnat na pohodlném životě; to však vzbudí v romantické duši vzdor a pohoršení, vždyť ona se nikdy nenechá zmámit leností, rozkoší, lichotkami. A kdyby zůstalo na tom, Faust by sázku nejspíše vyhrál, avšak osudově dodal, že pokud ho nějaký okamžik zvábí k tomu, aby řekl:
„Jsi tolik krásný! prodli jen – / pak mě sevři do okovů“.
Tato slova Faust na konci tragédie vysloví, sice ve zcela jiném smyslu než jako spokojenost se statickou, požitkářskou přítomností, ale přece jen podle litery propadne ďáblu. Mefisto žádá písemnou smlouvu. Faust to odmítá, stačí přece jeho slovo. Nechává se strhnout rétorickým blouzněním a vychvaluje niternou věrnost, která necouvá před obětí, proti liteře smlouvy.

Mefistovi stačí malá cedulka s podpisem kapičkou krve. A Faust na to přistupuje se žoviálním (snad zastíraná úzkost?) nadhledem:
„Jestli to všechno je, co chceš, / nu dobrá, komedie platí.“

Následuje střet mezi Faustem, opětovně blouznícím o mystických prožitcích, a střízlivým Mefistem, jenž ho chytře zas a znovu vrací k pozemské realitě a jejím radostem.
Faust se nechává konečně přivést k pozemskosti ďáblem. Povrchní romantika, jako by Goethe říkal, potřebuje dráždidla, aby milovala život, a tato dráždidla ji vedou k tragédii. Když nakonec Faust, který podlehl Mefistově hře, odchází ze scény, Mefisto si půjčí jeho háv a čeká na žáka, jenž je už za dveřmi a chce vejít. Ještě před jeho příchodem shrnuje ďas svůj dojem z doktora Fausta. S potěšením shledává, že Faust pohrdá rozumem a věděním, také si uvědomuje, že chce ukvapeně skákat přes rozkoše, které poskytuje svět. Jakou taktiku Mefisto zvolil pro budoucnost? Říká:
„Já povleku ho v dravé žití / povrchní bezvýznamností“.
Bude mu dávat nápoj až ke rtům, ale nenechá ho napít. Dialog s žákem (převzat z Urfausta) je příjemnou, odlehčující satirou na způsob myšlení a fungování školské vzdělanosti. Na konci scény se opět objevuje Faust a váhá před světským životem, jaký mu nabízí Mefisto. Jenže ten ho bere do svého pláště, aby spolu odletěli vstříc novému životu.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Švankmajer Jan Goethe Johann Wolfgang Clarke Harry

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit