A+ A A-

Ray Bradbury a Rej stínů. Povídky světových autorů vydané k jeho poctě

bradbury rej stinu

Povídková sbírka k uctění Raye Bradburyho nese název Shadow Show, u nás Rej stínů, a sestává z šestadvaceti povídek. Nejsou to ani pastiše, ani plagiáty, ani epigonská pokračování, ale jen práce 18 autorů a 8 osmi autorek. Všichni se přitom inspirovali Bradburym a každý za svůj opus či opusek připojil dovětek.

Povídka byl Bradburyho nejoblíbenější žánr i rozmilá proň záliba.
„Především tady nacházíme to, co je z jeho díla nezapomenutelné,“ podotýkají hned úvodem sestavitelé svazku Sam Weller a Mort Castle. Rovněž oni pak přispívají každý svým „bradburyovským“ příběhem. Sam Weller povídkou Dívka v rakvi a Mort Castle povídkou Světlo.
Sam Weller (nar. 1967) je oficiální Mistrův životopisec a navíc shromáždil rozhovory s Rayem. Obě ty knihy, tedy biografie i komplet interview, se staly bestsellery. Wellerova Dívka v rakvi vznikla pak pod vlivem Bradburyho příběhu Labuť, který je součástí knihy Pampeliškové víno.

Druhý z editorů Mort Castle (nar. 1946) je autor půl tisíce povídek, především hororových. On i Weller už posbírali řadu literárních cen. Ale do jejich knihy přispěli i slavný Neil Gaiman (povídkou Muž, který zapomněl Raye Bradburyho), Kanaďanka Margaret Atwoodová (nar. 1939), autor Ramba a mnoha jiných knih David Morrell (nar. 1943), syn Stephena Kinga Joe Hill (nar. 1972), vůbec nejuznávanější žijící autor britského hororu Ramsey Campbell a v neposlední řadě Bradburyho kamarád, klasik sci-fi Harlan Ellison (nar. 1934).

Povídkovou verzí své hry Kdo to klepe? přispěl i Dave Eggers (nar. 1970),
jinak autor knihy The Wild Thinks, založené na stejnojmenné dětské knížce Maurice Sendaka u nás známé jako Tam kde žijí divočiny. Česky vyšel i Eggersův částečně autobiografický příběh Srdceryvné dílo ohromujícího génia a tento „génius“ ve svém dovětku rád připomíná, jak v americké škole, již zažil, zadávali žákům rok co rok nějaký Bradburyho text. Bydlil tenkrát, pravda, hodně blízko Waukeganu v Illinois, kde Bradbury padesát let předtím vyrůstal.

Další přispěvatel sborníku Lee Martin ze Státní university v Ohiu se při psaní svého příspěvku nechal ovlivnit Bradburyho povídkou Nikdy vás už neuvidím, kterou úspěšně požívá při výuce tvůrčího psaní. Kingův syn prý pročetl Bradburyho komplet mezi svým dvanáctým a dvaadvacátým rokem a jeho pocta se jmenuje Stříbrné vody jezera Champlain.

Dlouhý dovětek připojil Dan Chaon (nar. 1964),
který se tu vyzpovídal, že už jako dítě látal svá pokračování Bradburyho povídek. A jejich plagiáty. Nemohl se svého vzoru nabažit a v sedmé třídě mu milovaný autor napsat první dopis:
„Milý Dane Chaone, nesmíš nikdy nikomu dovolit, aby ti říkal, čím máš být. Pokud chceš být spisovatelem, buď spisovatelem. Nehledej v tom nic složitého.
V tvém věku jsem psal každý den a mé věci nebyly ani z půlky tak dobré jako ty tvoje. Důležité je, aby sis uvědomil, že nezáleží na kvalitě, ale na kvantitě. Čím víc píšeš, tím v tom budeš lepší. Jen si představ, jak se zlepšíš, pokud napíšeš po dobu příštích tří nebo čtyř let jednu povídku týdně. A co je nejdůležitější, jaká to bude zábava! Chodíš hodně do knihovny? Doufám, že ano. Pokud ne, od nynějška musíš být v knihovně vždycky, když právě nepíšeš, a musíš pořád číst, objevovat, seznamovat se s poezií, s esejemi, s historií a tak dále! Buď vytrvalý!“
Chaon dík Bradburymu (který mu věnoval svůj Zen a umění psát) psaní propadl a Zen četl kol dokola. K rozporu mezi nimi došlo až po následujícím (a diskutabilním) Bradburyho dopise.
„Proč jdeš na vysokou školu?“ psal Ray. „Jestli si nedáš pozor, bude ti to ukusovat čas na psaní, až nakonec s psaním povídek přestaneš. Opravdu si to přeješ? Přemýšlej. Chceš být spisovatelem z povolání? Co ti dá vysoká škola takového, aby ti to pomohlo stát se spisovatelem? Už máš plně rozvinutý styl, potřebuješ jen víc cviku ve struktuře příběhů. Odepiš mi. A brzy.“
Je to názorný příklad toho, že vám géniové jen stěží mohou radit. I využívání Bradburyho Zenu je ostatně podle mě na diskusi, byť je to úžasná kniha.
A Chaona, který se ostatně zrovna dostal pod vliv Raymonda Carvera, tím Bradbury vyděsil, takže mu pak Chaon léta neodepsal. Bradbury jemu už nikdy. Ale Chaon ani tehdy nevěděl, co odepsat, a možná byste na tom byli stejně. Spasil by Ray nás?

Ramsey Campbell (nar. 1946) ve svém dovětku
upozorňuje právě na četné spasitelské rysy Bradburyho díla a také na dvě méně známá zpracování „smrti knih“ v prózách Sloup ohně a Psanci.

Autor víc než pěti set povídek, básní, článků a komiksů Mort Caste (nar. 1946),
který je i autorem knihy Jak psát horory, bible to začínajích tvůrců, pojednává ve své povídce o Marylin Monroe, asi jako Bradbury nejednou pojednal o Laurelovi s Hardym (ani Caste přitom o Marylin nepíše poprvé).

Gary Braunbecka (nar. 1960) naučil zas Ray si nikdy nedržet „srdce od těla“ a Audrey Niffeneggerová (nar. 1953) reaguje svou povídkou na bardovu známou prózu Playground.

Charles Yu (nar. 1976) se inspiroval Bradburyho textem Přijdou vlahé deště a držitelka Pulizterovy ceny Julia Kellerová (z Princentonské i Chicagské university) doslova píše:
„Čtou se (tj. Bradburyho prózy. Pozn. IF) jako přirozená fakta, ne jako slova, která někdo napsal, což je ten nejjistější důkaz fenomenální nebetyčné představivosti. Jeho povídky působí jako nevyhnutelné.“
Inspirovala se pak „ďábelským“ hororem Celé město spí a Ray pro ni je „žoviální génius disponující magickou mocí a nenapodobitelnou bravurou“. Zen a umění psát pro Kellerovou znamenal zvrat v jejích ambicích. I dík němu se naučila snít, jak aspoň tvrdí, a přestala se bát být nekonvenční. Vzala si za vzor i Mistrovo nadšení. Jeho vzrušení. Jeho zápal a... Slova spisovatele by přece měla z knihy pokaždé „vyrazit jako úder blesku“, jak Bradbury radí.

Autorkou toho nejdelšího ze všech dovětků je však Jacquelyn Mitchardová (nar. 1956),
vzpomínající dojatě na své slzy nad Bradburyho stránkami. Po dočtení povídky Opěvuji elektrické tělo se „cítila, jako když naleznete něco dávno ztraceného, co je vám drahé, něco vzácného, co bylo ztraceno tak dlouho, že jste sami sebe přesvědčili, že máte zapomenout, jak dobré to bylo, aby se vám po tom nestýskalo.“ Ale popírá přitom, že by snad Bradbury byl kdy sentimentální, nebo nějak přehnaně. Na víc než posledních třicet let jeho života, po něž si psali, se stala jeho kamarádkou.

A Harlan Ellison, tento „židovský ateista“? Jako jediný připojuje dovětek delší své vlastní povídky a označuje v něm Bradburyho za takřka jediného svého bratra.
Prý jej tak sám Mistr nazval a Bradburyho úsměv líčí tedy Ellison nebohorovně jako výraz „středozápadního prosťáčka, který spadl z valníku s tuřínem. A vzpomíná. Vzpomíná i na společné setkání s Bradburym a dvěma dalšími Rayovými přáteli, totiž spisovatelskou manželskou dvojicí Edmondem Hamiltonem a Leigh Brackettovou. Vůči nim se prý Bradbury v jistém smyslu cítil jako syn.
A Ellison také prozrazuje, že Ray Bradbury nikdy neměl řidičský průkaz. „Vždy, když jsme oba jeli na stejnou přednášku na nějaké zapadlé literární merendě, já řídil a on přednášel. I za mě.“

Knihu jako celek uvádí i slova překladatelky Jarmily Emmerové,
která připomíná i roli Josefa Škvoreckého při objevení Bradburyho v Československu. Právě tento spisovatel a ona se totiž kdysi rozhodli přeložit 451 stupňů Fahrenheita, a to bez smlouvy a za jazykové spolupráce jistého černošského kontrabasisty z FOK. Ale bez úspěchu pak s překladem obcházeli pražské redakce (to bylo v letech padesátých), až dokud jej Škvorecký neuplatnil v časopise Světová literatura (kde začal pracovat a pro který přeložil i povídku Emisar).

Potěšen, nakolik je jiným ideálem, vybavuje si Bradbury sám v úvodním eseji Druhá rodinná sešlost některé vlastní vzory. Na čelném místě s Edgarem Allanem Poem, ale jmenuje i Verna a Wellse, pozoruhodného „fantasy pohádkáře“ Franka Lymana Bauma, autora Čaroděje ze země Oz a mnoha jejích pokračování, ale i Bibli, Shakespera nebo Emily Dickinsonovou a Willu Catherovou.

Ocenění pro Raye:
Roku 2000 převzal „Mistr zázraků“ cenu nadace National Book Foundation za významný přínos americké literatuře.
V roce 2004 obdržel od presidenta USA Státní vyznamenání za umění.
Roku 2007 získal i zvláštní ocenění v rámci Pulitzerovy ceny. „Ray Bradbury a H. P. Lovecraft mi každý svým specifickým způsobem ukázali, jakou sílu může mít jazyk a jak čirou, syrovou energii může vyzařovat představivost,“ vzpomíná spoluautor této knihy Thomas F. Monteleone (nar. 1946). „Kdybych řekl, že mě oba tito autoři inspirovali, připadal bych si ale divně a jaksi nedostatečně. Spíš bych tedy uvedl, že po mně oba něco chtěli.“
Bradbury něco chce i po nás všech. Lásku ke knihám.

„Mistr zázraků“ Ray Douglas Bradbury není už mezi námi a zemřel náhodou toho dne, kdy do pražského nakladatelství Plus dorazila smlouva na české vydání sbírky povídek k jeho poctě. Zemřel 5. června 2012.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Bradbury Ray

Komentáře  

# Lenka 2015-05-27
Zrovna Bradburyho mám ráda, získal si mě povídkou vítr.
Citovat
# John 2015-05-26
Co víc si může přát spisovatel než takovou poctu. Oblíbený autory, milovaný čtenáři. A právem. Byl génius a dobrý člověk.
Citovat