Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

Stefan Zweig o široké ruské duši po první světové válce

zweig moskva rusko

A tu jsem počátkem léta 1928 dostal pozvání, abych se jako delegát rakouských spisovatelů účastnil v Moskvě oslav stého výročí Lva Tolstého a pronesl tam při slavnostním večeru řeč na jeho počest. Neměl jsem důvod takové příležitosti se vyhnout, neboť touto nadstranickou záležitostí se moje návštěva vymykala politice... z knihy Stefana Zweiga, Svět včerejška (1928), kapitola Západ slunce.

...Z oněch cest byla pro mne jedna obzvláště vzrušující a poučná: cesta do nového Ruska.  Na tuto cestu jsem se chystal již v roce 1914, těsně před válkou, kdy jsem pracoval na své knize o Dostojevském; tehdy se do toho vetkla krvavá kosa války a od té doby jsem váhal.

Bolševickým experimentem se Rusko stalo pro všechny intelektuály tou nejfantastičtější zemí poválečné doby, bez bližšího poznání stejně entuziasticky obdivovanou jako fanaticky nenáviděnou.
Kvůli propagandě a taktéž zuřivé antipropagandě nikdo spolehlivě nevěděl, co se tam děje. Vědělo se však, že se pokoušejí o něco zcela nového, něco, co by v dobrém, či ve zlém, mohlo určovat budoucí podobu našeho světa.
Shaw, Wells, Barbusse, Istrati, Gide a mnozí jiní tam odjeli, jedni se vrátili nadšeni, druzí zklamáni; a nebyl bych člověkem ducha nakloněným všemu novému, kdyby mě nelákalo uvidět to na vlastní oči.

Mé knihy tam byly neobyčejně rozšířeny, nejen jako souborná edice s úvodem Maxima Gorkého, nýbrž i malá laciná vydání za pár kopejek, jež pronikala do nejširších vrstev; mohl jsem si tedy být jist dobrým přijetím.
Vadilo mi však, že každá cesta do Ruska tehdy už předem znamenala určité stranění a nutila k veřejnému uznání nebo k veřejné negaci; kdežto já, kterému se politika a dogmatika z té duše protivily, si nechtěl dát vnutit úsudek po několika týdnech pohledu na nedozírnou zemi a ještě nevyřešený problém. A přes všechnu palčivou zvědavost jsem se tehdy nemohl k cestě do sovětského Ruska nikdy odhodlat.

A tu jsem počátkem léta 1928 dostal pozvání, abych se jako delegát rakouských spisovatelů účastnil v Moskvě oslav stého výročí Lva Tolstého a pronesl tam při slavnostním večeru řeč na jeho počest.
Neměl jsem důvod takové příležitosti se vyhnout, neboť touto nadstranickou záležitostí se moje návštěva vymykala politice. Tolstoj jako apoštol nenásilí se nemohl vykládat jako bolševik a mluvit o něm jako o básníkovi jsem měl zjevné právo, protože moje kniha o něm kolovala v mnoha tisících exemplářů; také ve smyslu evropském se mi to jevilo jako významná demonstrace, pokud by se spojili spisovatelé všech zemí, aby společně vzdali hold tomu největšímu mezi sebou. Přislíbil jsem tedy a svého rychlého rozhodnutí jsem nelitoval.

Už cesta Polskem byla zážitkem.
Viděl jsem, jak rychle dokázala naše doba zahojit rány, které si sama uštědřila. Táž haličská města, která jsem v roce 1915 spatřil v troskách, stála zde nablýskaná a nová; opět jsem poznával, že deset let, jež v životě jediného člověka znamenají obrovský kus jeho existence, jsou v životě národa pouhým mžiknutím oka. Ve Varšavě nebylo ani stopy po tom, že se zde dvakrát, třikrát, čtyřikrát valily vítězné i poražené armády. Kavárny zářily elegantními ženami, urostlí, štíhlí důstojníci, kteří se procházeli ulicemi, působili spíše jako mistrovští dvorní herci, kteří představovali vojáky. Všude bylo cítit přičinlivost, důvěru a oprávněnou hrdost, že nová polská republika se povznesla ze sutin staletí tak vysoko.

Od Varšavy jsem ujížděl vstříc ruským hranicím. Země se stávala rovinatější a písčitější; na každé stanici stálo v pestrých vesnických krojích veškeré obyvatelstvo vesnice, neboť do zakázané a uzavřené země za hranicemi tehdy jezdil pouze jeden osobní vlak za den a vidět nablýskané vozy expresu, jenž spojoval svět Východu se světem Západu, bylo velikou událostí.
Konečně jsme dojeli do pohraniční stanice Něgorelje. Nad kolejištěm byl napnut široký krvavě rudý transparent s nějakým nápisem v azbuce, který jsem neuměl přečíst. Přeložili mi jej: „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Kdo projel pod touto zářivě rudou stuhou, vstoupil do impéria proletariátu, do sovětské republiky, do nového světa. Ovšem vlak, v němž jsme cestovali, nebyl ani trochu proletářský. Byl to vlak se spacími vagony z carské doby, příjemnější a pohodlnější než luxusní vlaky evropské, protože byl širších rozměrů a pomalejší.

Poprvé jsem jel ruskou zemí, a ta na mne kupodivu nepůsobila cize.
Vše bylo podivuhodně známé, širá prázdná step se svou tichou melancholií, malé chýše a městečka se svými cibulovitými věžemi, muži s dlouhými plnovousy, napůl rolníci, napůl proroci, kteří nás zdravili dobromyslným širokým úsměvem, ženy v pestrých šátcích na hlavách a v bílých halenách prodávaly kvas, vejce a okurky. Jak to, že jsem to všechno znal? Jen díky mistrovství ruské literatury – Tolstého, Dostojevského, Aksakova, Gorkého, kteří nám tak velkolepě realisticky vylíčili život „lidu“. Měl jsem pocit, že těm lidem rozumím, když hovořili, ačkoli jsem neznal jazyk, všem těm dojemně prostým mužům, kteří tu zeširoka a pohodlně stáli ve svých širokých halenách, mladým dělníkům ve vlaku, kteří hráli šachy nebo četli či diskutovali, té neklidné, nespoutané duchovnosti mládeže, která apelem na všechny síly prožívala zvláštní vzkříšení. Byla to láska Tolstého a Dostojevského k „lidu“, jež působila jako vzpomínka?

Ať tak či onak; už ve vlaku jsem pocítil sympatie k dětinskosti a dojemnosti, chytrosti a ještě nepoučenosti těchto lidí.
Těch čtrnáct dní, které jsem strávil v sovětském Rusku, uplynulo v ustavičném napětí. Díval jsem se, naslouchal, obdivovalo, byl jsem popuzen, nadšen, zlobil jsem se, bylo to jako stálé střídání horké a studené sprchy.

Už sama Moskva působila jaksi rozpolceně – zde nádherné Rudé náměstí se svými zdmi a cibulovitými věžemi, cosi kouzelně tatarského, orientálního, byzantského, a proto praruského, a vedle, jako cizí horda amerických obrů, moderní, ultramoderní výškové stavby.
Nic se k sobě nehodilo; v kostelích z šera prosvitávaly staré začazené ikony a oltáře svatých, třpytící se klenoty, a o sto kroků dále leželo ve skleněné rakvi mrtvé tělo Lenina v černém obleku, právě čerstvě nalíčeno (nevím, zda k naší poctě).

Vedle několika nablýskaných automobilů šlehali bičem vousatí, špinaví izvoščici s mlaskavými, mazlivými slovy své hubené koníky, Velká opera, kde jsme hovořili, velkolepě a carsky zářila v pompézním lesku před proletářským publikem a na předměstích stály, jako zpustlí špinaví starci, staré práchnivějící domy, jež se musely navzájem podpírat, aby nespadly.
Všechno bylo příliš staré a opotřebované a zrezivělé, a nyní se to rázem chtělo stát moderním, ultramoderním, supertechnickým. Tímto spěchem působila Moskva přeplněně, přelidněně, chaoticky neuspořádaně. Všude se tlačili lidé, v obchodech, před divadly a všude museli čekat, vše bylo přeorganizováno, a proto nic pořádně nefungovalo; nová byrokracie, která měla udělat „pořádek“, se ještě s chutí vyžívala ve vypisování lístků a povolení a všechno protahovala. Ten velký večer, který měl začít v šest, začal o půl desáté; když jsem ve tři hodiny v noci smrtelně unaven opouštěl Operu, řečníci ještě mluvili neochvějně dál; na každou recepci, na každou schůzku jsme jako Evropané přicházeli s hodinovým předstihem.

Čas se nám rozplýval pod rukama, a přece byla každá jeho vteřina naplněna podívanou, pozorováním a diskusí; byla v tom všem jakási horečka a cítili jsme, že se nás nepozorovaně zmocňoval onen tajuplný ruský zápal duše a jeho nezkrotná chuť chrlit ze sebe pocity a myšlenky ještě zcela horké. Aniž jsme přesně věděli proč a zač, byli jsme lehce exaltovaní, bylo to zřejmě v té neklidné a nové atmosféře; snad se už v nás rodila ruská duše.

Zweig, Stefan. Svět včerejška, vzpomínky jednoho Evropana / vydal Sumbalon, 2013

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Zweig Stefan Tolstoj Lev Nikolajevič Rusko

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit