A+ A A-

Jan Vladislav. Proč Shakespearovy Sonety patří k vrcholům anglické a světové lyrické poezie

vladislav shakespeare

Tak jako ve všech hrách Williama Shakespeara, i v jeho Sonetech nás báseň za básní, sloku za slokou, verš za veršem strhuje stále hloub proud neobyčejné životnosti, neobyčejné životní pravdivosti. Ocítáme se najednou ve světe, který je nám překvapivě blízký, srozumitelný, vlastní, i když si nepřestáváme uvědomovat, že to je svět starý přes tři staletí, i když je to svět králů, princů, šašků a víl, vrátíme-li se k básníkovým dramatům, nebo svět oněch ,,mrtvých dam a knížat zašlých věků", neznámých přátel, milenců, soků a černých paní, setrváme-li u jeho lyrických Sonetů.

Právě ta neobyčejná životní pravdivost nejspíše způsobila, že se od jisté doby začal v Sonetech velkého alžbětince vidět ,,klíč k jeho srdci", který rozluští - zcela ve shodě s romantickým názorem na lyriku jakožto přímou, osobní zpověď básníka - řadu skutečných i pomyslných záhad Shakespearova dosti mezerovitého životopisu.

Tajemný přítel, vyzývaný s horoucím, až mileneckým zanícením v prvních sto dvaceti šesti básních souboru, neznámý básník - soupeř, onen ,,lepší duch", který chce našeho básníka umlčet, aby si získal jeho vzácného přítele sám pro sebe, jak se o tom dovídáme v osmdesátém sonetu, a konečně ta neznámá žena uhrančivé, temné krásy z posledních dvaceti pěti znělek, kolem níž se zadrhuje drama lásky a žárlivosti, sjednocující Sonety podivuhodným způsobem v jedinečný, niterně+ uzavřený celek, kterému neubližuje ani to, že dnešní uspořádání sbírky není pravděpodobně původní - to všechno měly být podle z'míněné romantické představy na vlas věrné podobizny skutečných lidí z masa a kostí, a jak tak jak je maloval a kreslil o několik desítiletí dříve v téže Anglii slavný Hans Holbein mladší.

Dnes už lze jen stěží přehlédnout všecky statě, studie a knihy, které vznikly vytrvalým hledáním živoucích předloh  Shakespearových lyrických hrdinů, neboť Sonety skutečně ,,stojí hned vedle tragédie o Hamletovi co do pochybné slávy, že zadávají víc příčin k dohadům a sporům než kterékoli jiné literární dílo v anglickém jazyku".
Do rolí básníkova přítele, jeho soka a jeho černé paní byly během těchto dlouhých sporů dosazovány postupně takřka všechny známé i méně známé postavy Shakespearovy doby ze všech společenských vrstev, zejména ovšem z řad tehdejší šlechty, kde měl básník vlivné příznivce a ochránce. Ale všecky navrhované a často tak přesvědčivě dokládané teorie svými protichůdnými a navzájem se vylučujícími výsledky nakonec dokázaly jen jedno, totiž že podstata otázky leží někde jinde.

Leží v tom, že Shakespeare je jako málokterý básník hluboce zakořeněn ve světě své doby - a to nejen ve skutečném, reálném světe, v Anglii svého století, mohutnějící, bohaté země v plném rozmachu, jehož výrazem byl nepochybně i rozmach tehdejšího anglického a zejména Shakespearova divadla: stejně hluboko kotví Shakespeare v myšlenkovém světě své doby, a to jak svým celkovým pohledem na život, tak detailními názory na jeho jednotlivé oblasti, jmenovitě na umění a poezii. Není třeba připomínat, že tyto názory se v nejednom liší od našich: jenže právě tak je od původu odlišné i dílo, vzniklé na jejich základě - a na to už se pozapomíná.

Tak jako si básník Shakespearovy doby nezakládal na jedinečnosti a osobitosti svého díla a bez ostychu vydával za své verše přejaté nebo přímo přeložené z jiných autorů, obdobně Shakespearovi a jeho současníkům přes zdánlivě osobní a psychologickou notu tehdejší lyriky nešlo ani o to, aby světu odhalovali své srdce a aby se mu zpovídali.
A skutečně, srovnáme- li právě Sonety podrobněji s ostatní dobovou poezií, vidíme často na první pohled, jak se nám z mnohých zdánlivě nejosobnějších a nejosobitějších motivů brzy vyklubají značné otřelé prvky běžné básnické konvence - ať už to je slavení předmětu básníkovy lásky jako vzoru krásy, nebo srovnávání lidského života s hercem na scéně, nebo konečně celá postava"černé dámy", jejíž rysy bychom našli už v italské renesanční literatuře, kde vznikla jako reakce na vybledlý ideál ženské krásy v Petrarkových epigonů.

Tomuto konvečnímu rysu Sonetů  ostatně odpovídá i příznačná charakteristika z pera Shakespearova současníka, kritika Francise Merese, která se r. 1598 zmiňuje o tom, že mezi přáteli básníka (tehdy čtyřiatřicetiletého) kolují jeho ,,cukrové" znělky - čímž nám zároveň zanechal cenný údaj o době, kdy asi znělky vznikaly: jak dosvědčuje i jejich ráz, Shakespeare je psal mezi svými ranám,i komediemi, třebaže tiskem vyšly - pravděpodobně bez básníkova vědomí - až roku 1609, tedy pět let po Hamletovi.
Ale i když Shakespeare bral z konvenčního pokladu literatury své doby oběma rukama, a to nejen jednotlivost, nýbrž i jak se zdá sám ,,příběh" svého lyrického souboru, tvoří to nakonec jen hrubou osnovu jeho práce, možno-.li tak říci, na jejímž základě, který ovšem nevylučuje ani skutečné osobní, autobiografické prvky, mu pod rukou vzniká znenáhla ale jistě cosi kvalitativně zcela nového a původního, co má cenu a životnost podnes.

Neobyčejná schopnost hlubokého prožitku každého lidského citu a každé lidské situace, znásobená překypujícím bohatstvím nečekaných metafor, prýštících z důvěrné, konkrétní znalosti života (zejména venkovského, přírody, ale často i speciálních oborů lidské práce) dává nakonec jeho Sonetům i tma, kde zpracovávají ta nejotřelejší dobová témata - jako je kupříkladu obměna Horácovy ódy o věčnosti poezie v padesátém sonetu - dech naprosté pravdivosti a autentičnosti.
To všechno je ostatní v naprosté shodě s ostatní Shakespearovou tvorbou, v níž obdobně nabývají více méně konvenční náměty Shakespearových předchůdců pod rukou tvůrce Hamleta tvaru vysoce básnického, v níž obdobně dostávají konvenční figury předshakespearovského divadla pod Shakespearovým  perem skutečných lidí.

Tak se Shakespearovy Sonety řadí zcela organicky a rovnocenně k básníkovým komediím i tragédiím a samy o sobě znamenají jeden z vrcholů anglické a světové lyrické poezie.

Vladislavův doslov k překladu: Sonety, William Shakespeare.
---------------------------------------------------------------------
Jan Vladislav (*15. 1. 1923, Hlohovec - †3. 3. 2009, Praha)
První knihou v originále, kterou přečetl celou, bylo Goethovo Utrpení mladého Werthera. Pak pokračoval s překlady Petrarkových sonetů, to vše ve věku 17 let. Překládal ze sedmi jazyků: angličtiny, francouzštiny, italštiny, němčiny, rumunštiny, ruštiny a ukrajinštiny a s výpomocí odborníků také z čínštiny a japonštiny.

O svém překladu Sonetů v jednom z rozhovorů pro Splav říká:
"Četl jsem už za války se zájmem a užitkem studie J. Mukařovského a chodil jsem po válce i na jeho přednášky. Je to ostatně znát i na mých překladech Shakespearových Sonetů. Volba dvanáctislabičného alexandrínu, kterého jsem při tom užil, nebyla rozhodně svévolná. Byl to výsledek úvahy, že v češtině na rozdíl od angličtiny převládají statisticky víceslabičná slova a že je třeba tomu podřídit i délku verše, nemá-li v českém překladu docházet k soustavnému ochuzování přirozeného slovníku Shakespearových básní. Navíc jsem tím chtěl navázat na obdobný verš, kterým se vyznačují známé vězeňské monology básnického hrdiny Máchova Máje. K tomu mne nepochybně inspirovaly i máchovské studie Mukařovského. Tehdy jsem to pokládal za nejlepší řešení; dnes bych to asi dělal jinak. Ostatně od prvního vydání mého úplného překladu Sonetů se o to pokusilo už asi půl tuctu dalších překladatelů."

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Vladislav Jan Shakespeare William sonety

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit