A+ A A-

I klasik z čítanky byl jenom člověk, říká spisovatelka Martina Bittnerová


 
bittnerova portret

Ve svých jedenačtyřiceti  letech má na svém kontě několik vydaných knih.  Její parketou se stala literatura na pomezí beletrie a faktu, píše o významných,  i dnes již  zapomenutých osobnostech 19. století. Znalosti načerpané v archivech servíruje čtenářům tak trochu v „páralovském“ duchu, sympatie a obdiv k literárnímu stylu Vladimíra Párala ostatně  nepopírá. Nejen její knihy, ale i životní cesta této autorky je zajímavá, a její odvaha, vnitřní síla a někdy až sveřepost mohou být inspirativní.


V loňském roce vyšla vaše kniha Lásky Boženy Němcové. Pro váš přístup je charakteristické, že se nespokojíte s obecně přijímaným a zažitým pohledem na literární klasiky a jejich blízké. Jak si hlídáte, abyste zůstala objektivní a nepodléhala osobním sympatiím nebo podvědomé touze provokovat čtenářskou obec ?
Není rozhodně mým záměrem  ani cílem někoho provokovat, nabízím pouze další pohled. V případě knihy Lásky Boženy Němcové jsem byla postavena před  úkol pokusit se přiblížit muže, jako byl Hanuš Jurenka nebo Jan (Ivan) Helcelet,  kteří nemají v souvislosti s Němcovou zrovna dobrou pověst. A také se o nich spousta věcí neví. Snažila jsem se je proto představit z jiných stránek.

­Vybavíte si ze své badatelské činnosti nějakou skutečnost, objev, který vás hodně překvapil ? Věc, která měla být současníkům utajena a kterou kromě vás ví pravděpodobně jen velmi málo osob?
Překvapení zažívám docela dost. Udivilo mě třeba, jak tvrdé dětství měla Marie Majerová, a čím vším si prošla, než se stala autorkou a novinářkou.

Marie Majerová je kromě své literární činnosti  známá jako náruživá žena posedlá muži. Psychoanalytik by možná hledal kořeny jejího  neukojitelného hladu po lásce v citové deprivaci z dětství.  Víte o tom něco bližšího?
Ačkoliv se všude líčí její vztah s nevlastním otcem takřka idylicky, v jednom soukromém nikde nezveřejněném dopise si Marie stěžuje na to, že dostala od otce tolika ran, že by to ani nespočítala. Když jsem to četla, bylo mi jí vlastně velice líto...

Z nedostatku rodičovského zájmu pramenily podle vás i citové zmatky  ve vztazích s muži   krásné Vítězslavy Kaprálové, dcery slavných rodičů, kteří ale byli příliš zaměstnáni sami sebou... Nepomýšlela jste někdy na studium psychologie?
Párkrát v životě mě to napadlo, ale myslím si, že je to profese, u níž člověk velice brzy vyhoří.  Takže jsem se raději držela psaní. I když ani tady to není bez rizika.

­Vztahy zvláště nás ženy odjakživa zaměstnávaly. I když na fyzickou nevěru často vlivem dobových konvencí  v 19. století nedošlo, vy nepodceňujete ani platonická vzplanutí... například ve vztahu Karolíny Světlé a Jana Nerudy.
 Obávám se, že nevěrní jsou si partneři, co svět světem stojí. Přesto , v 19. století a zvláště u žen, se nevěra týkala  především citové oblasti. Přístup k intimním stránkám života byl dost odlišný od současnosti. Nad vším bděla církev.  Sexualita se omezovala pouze na plození potomků, tedy oficiálně.  Úloha ženy spočívala v tom, starat se o rodinný krb a  žena si byla přesně vědoma  svých možností i hranic, které nesmí překročit. Ale samozřejmě našly se ženy, které tu“ pomyslnou čáru“  i tak překročily.  Nepatří k nim ale rozhodně Karolina Světlá. Ta Nerudu zřejmě milovala, aniž by si to byla ochotná zcela připustit. Dozvuky tohoto výjimečného vztahu najdeme u obou literátů i v průběhu jejich dalšího života...

­V kontextu duchovního a společenského klimatu 19. století ­ nedávala náboženská víra a pevný mravní rámec tehdejší společnosti podle vás více síly a jistoty lidem v tom, jak se vypořádat s nástrahami a těžkostmi života?
Pokud náhodou někdo řešil například se třetí osobou své citové  nebo vztahové problémy, moc zmínek o víře a Bohu jsem v této souvislosti nenašla, to spíše v souvislosti se zdravím dětí, penězi a podobně.  Mnohým lidem však náboženství pomáhalo i v tom, že farář jim často nahrazoval psychologa,  mohli se mu vyzpovídat ze svých problémů a hledali u něj  radu.

­Achillovou patou jednoznačných pevných morálních pravidel tehdejší společnosti byla  například nutnost tajit nechtěná těhotenství a odkládání nemanželských dětí...
To se dělo. Například  Mácha, když jeho dívka Lori čekala jejich společného syna,  raději odešel do Litoměřic... v Praze měl z ostudy kabát.  Dcera Boženy  Němcové Theodora, si  odjela ze svého působiště v Jičíně  léčit do Prahy oční chorobu, ale ve skutečnosti potřebovala tajně donosit dítě a porodit ho.  Ale ještě i dnes se najdou matky, které ze strachu rodí doma ... a v lepším případě pak odloží dítě do babyboxu.

­Bádání v archivech musí být časově velmi náročné, vstřebávat informace o často pohnutých osudech skutečných lidí emočně vyčerpávající. Prozradíte nám něco o stylu své práce?
Samozřejmě  plánuji  čas, kdy budu psát, protože když jezdím přednášet o svých knížkách po celé republice, nejsem u  počítače a ani se na tvorbu nesoustředím.  Jinak se ale domnívám, že žiju podobně jako většina žen v této zemi.  Do mých povinností patří starost o domácnost, a to včetně dvou domácích mazlíčků,  kteří vyžadují moji pozornost.  Nejtěžší jsou ale fáze, kdy dokončuji knihu. To bývá práce někdy od rána do večera a vysaje ze mne obvykle veškerou sílu.

Máte například čas sledovat tisk nebo jiná média?
Noviny ani televizi zrovna nevyhledávám. Zdá se mi, že jejich cílem je šířit negativní energii a paniku, a to mi nevyhovuje. Postrádám v nich  většinou moudrost, laskavost a nadhled.  Navíc tím média vlastně prohlubují stres, který je v naší společnosti již silně zakořeněn. Přitom by stačilo, kdyby každý člověk, co sedí u obrazovky, se raději šel projít do přírody. Zeleň má přímo ozdravné schopnosti a pozitivní vliv na lidskou duši.

­Vím, že jste překonala únavový syndrom. Asi  pro vás není snadné  se k tomuto období vracet.
  Na světě existují mnohem horší nemoci, ale v akutní fázi této choroby jsem si prošla osobním peklem.  Zároveň  to  prověřilo mezilidské vztahy v mém okolí.  Považuji to za hodně zásadní předěl ve svém životě.

Můžete říct,  kdy se to stalo a jaké situace ve vašem životě nemoci předcházely?
Dneska vím, že  za nemoc si  částečně mohu i sama. Tehdy jsem ale měla náročné zaměstnání a vedení firmy považovalo za exces, pokud si člověk s angínou vzal neschopenku. Do práce se jednoduše chodilo i s teplotou. Dnes už bych na nic takového nepřistoupila, před těmi zhruba čtrnácti  lety jsem byla ještě dost mladá a hloupě hazardovala se svým zdravím.  Tudíž jsem přechodila několik angín a chřipek, poslední chřipka se mi protáhla na nějakých osm až deset  měsíců.

Jak jste to  tenkrát prožívala?
Zpočátku jsem spala průměrně osmnáct  hodin denně a v mém těle snad nefungovalo správně vůbec nic. Ztratila jsem chuť k jídlu, paměť, všechno. Pak se to po čase překulilo do dalšího stadia, kdy jsem se cítila strašně unavená, ležela jsem, přitom nemohla spát.  Celých  osm měsíců mi spánek nepřinášel úlevu, odpočinek,  a ještě jsem trpěla řadou jiných fyzických obtíží. Také mi přestala sloužit paměť.  

Co na to říkali doktoři?
Lékaři se k tomu stavěli dost zvláštně.  Všechno zpochybňovali a zlehčovali. Tento postoj je pro nemocného člověka naprosto psychicky devastující a nikomu bych nepřála, aby si něčím podobným musel projít.  Onemocnět neobvyklou nemocí považuji díky této zkušenosti za opravdový trest a očistec.
Pomohl mi částečně až jeden lékař, který mě předávkoval vitaminy a podpůrnými prostředky a poradil mi několik jednoduchých věcí. Musela jsem se naučit poslouchat své tělo.  Abych se vůbec dokázala vrátit do normálního života, tak jsem posléze prošla i psychosomatickou léčbou. To mi zase v dobrém slova smyslu nakoplo psychiku a já se mohla pomalu zařazovat opět do reality. Návrat  bolel po všech stránkách, to je jednoduše nesdělitelné.

Co vám nejvíce pomohlo?
Řídila jsem se  heslem, že pomoc najdeme na konci své pravé ruky.  Musela jsem denně tvrdě trénovat.  Vždycky jsem si přečetla jednu stránku knížky a pak jsem si převyprávěla její obsah. Zpočátku jsem si nepamatovala nic, postupně se to zlepšovalo.  Také jsem luštila křížovky, upravovala své starší povídky a podobně. Naučila jsem se pracovat se svou únavou. Dnes jsem schopná bez problémů přednášet, psát knihy, dělat svou práci. Cesta k cíli netrvala měsíce, ale roky. Přesto nejsem zdravá a už nikdy úplně nebudu, s tím jsem se musela smířit.

Jak zvládáte  zátěž  související s cestováním a pořádáním  besed o svých knížkách?
Byla jsem vždycky aktivní a činorodý člověk, což jsem opět, i když dnes to má své určité hranice. Naštěstí mi stačí zdřímnout si třeba ve vlaku cestou na besedu. Spánek už mě zase posiluje. Osobně věřím , že lidský organismus v sobě skrývá neskutečnou sílu a může se s ledasčím  úspěšně poprat.

Martina Bittnerová, spisovatelka (1975)
Vydané knihy:
Historické osobnosti: Spisovatelky a Erós (2011), Utajené životy slavných Čechů(2012),
Utajené životy slavných Češek (2014), Lásky Boženy Němcové (2015).
Beletrie: Na nevěru se neumírá (2013), Moje milované tchyně a já (2015)
 Beletrie pro mládež: V průšvihu (2013)
Další aktivity: Pořádá přednášky a besedy pro veřejnost a školy o historických osobnostech 19. století. V současné době připravila k vydání nové přepracované a rozšířené vydání knihy „Utajené životy slavných Čechů s názvem                                                                                      
Zapomenuté osudy. Kniha vyjde i jako e-book.

Zdroj: Marie Budíková , http://suzkyjova.blogspot.cz

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Bittnerová Martina

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit