A+ A A-

Otakar Batlička. Dobrodruh, spisovatel, výborný vypravěč

batlicka otokar dymka

Otakar Batlička měl jako kluk jeden problém za druhým. Snad proto, že mu brzo umřela maminka a otec na něj neměl moc času. Nebo protože byl od malička nabit energií a činorodostí. Největší problém pro něj byla škola. Neměl smysl pro disciplínu a bouřil proti bezduchosti tehdejšího školního prostředí. I když byl skoro na propadnutí ve své klukovské partě byl boos. Patrně k tomu přispěla i okolnost, že uměl výborně vypravovat. Kluci z party mu naslouchali a nijak jim nevadilo, že si příběhy vymýšlí. Tato vlastnost mu prý vynesla přezdívku Baron.


Když naskládal hodně průšvihů, řešil je útěkem z domova.
Poprvé okolo dvanáctého roku života, ale brzy byl zase zpátky. Dostal se domů šupem - to znamená za doprovodu policisty. Druhý jeho útěk byl také pokusem vyřešit problém do kterého Batlička dostal. Pohádal se s profesorem přírodopisu, urazil ho a s největší pravděpodností by ho čekalo vyloučení z gymnázia. To by mělo velmi špatné následky a tak Batlička sbalil nejpotřebnější věci a zmizel Měsíc o něm nebyla zpráva. Z ničeho nic přišel dopis z Argentiny:
Nemám co jíst, nemám kde spát, mám se nádherně Ota. Tohle napsal otci ,když mu bylo čtrnáct let.

Deset let se Batlička toulá po světě.
Jako plavčík, kormidelník, radiotelegrafista na zaoceánských lodích, kovboj a zlatokop v Kalifornii řidič New Yorkského metra, rybář na Norských a Britských lodích, potápěč v Suezském průlivu, gaučo v Brazílii, obchodník se známkami v Londýně, policista v Šanghaji, Anglický válečný zajatec za první světové války.
S bohatými zkušenostmi, nezapomenutelnými zážitky se vrací do Českoslosvenska.

Otakar Batlička, který výborně ovládá angličtinu, němčinu, španělštinu, portugalštinu, francouzštinu, ruštinu, norštinu, švédštinu a jako jeden z mála jazyk indiánského kmene guaraní, ale marně hledá po návratu z cest uplatnění.
Jazykové znalosti mu jsou k ničemu, protože nemá maturitu???. Aby se uživil otvírá si soukromou školu boxu kde je učitelem. Je také výtečný střelec držitel čs. Rekordu. Závodí na motorce.

batlicka-knihy

Z podnětu redakce Mladý hlasatel začal psát r. 1939 dobrodružné povídky s exotickou tématikou, v nichž čerpal ze svých bohatých životních zkušeností.
Každý týden po tři roky přináší časopis mladý hlasatel jednu nebo dvě jeho povídky. Z těchto povídek pak vznikají dvě základní knihy. Dlouho po jeho smrti vyšly konečně povídky knižně. "Na vlně 57 metrů" (1965), "Tanec na stožáru" (1979), „Na vlnách odvahy a dobrodružství" (1987) a některé další. Ilustroval je přední český malíř a ilustrátor Bohumil Konečný (1918-1990).

Největší jeho láskou je radiotelegrafie. Staví si radiovysílačku OK 1 BC lepší než kterou v té době disponoval Československý rozhlas.
S touto vysílačkou navazuje spojení po celé planetě. Promýšlí zdokonalení telefonu, navrhuje radiové řízení tramvajové dopravy, zkoumá využití rádia při záchranných pracích v dolu. Navázal dokonce radiové spojení i s tragickou výpravou generála Nobila (vzducholoď Italia) na severní pól, na které byl i Čech František Běhounek.

batlicka radioamater

Když přichází rok 1939 a okupace nacistickým Německem, stává se součástí odboje.
Ilegální skupina obrana na východ jedna z prvních protifašistických skupin potřebuje navázat spojení s Londýnem a Moskvou. Batlička ani chvilku neváhá a stává se radiotelegrafistou skupiny. Na podzim roku 1941 jsou však vyzrazeni a zatčeni.
Batlička je vyslýchán a vězněn na Pankráci, v Terezíně a nakonec v koncentračním táboře v Mauthausenu. Jinak to už ani nemůže být než že Otakar Batlička chystá útěk. Ten se zdařil, ale nešťastnou náhodou narazil na pancéřovou divizi SS. Sám proti automatům, které patřily k nejlepším za druhé světové války nic nezmůže.

Zemřel 13. února 1942 na útěku z Mauthausenu. Za odbojovou činnost byl roku 1946 vyznamenán válečným křížem "in memorian" tehdejším ministrem národní obrany generálem Ludvíkem Svobodou.

Ukázka / Povídka Muž pevných zásad:

„Až stočím člun ke břehu, vyskoč a přitáhni mě za pádlo! Dobré místo k táboření. Ale dej pozor, ať neskočíš do mokřiny!“
Josífek, který seděl vpředu kánoe, se ke mně obrátil s nabručenou tváří: „Zásadně nelezu v botách do bahna a…“
Příď kánoe zajela do travin a Josífek chtě nechtě musel vyskočit a rychle zachytit veslo, které jsem mu podal. Vytahuji kánoi na břeh a Josífek si zatím kusem trávy čistí svoje dobře promaštěné kanadky. Pozoruji už od rána, že má zase svůj ‚zásadový den‘.
„Tady chceš přenocovat?“
„Ano, tady!“
Utábořili jsme se. Z kotlíku vane libá vůně, Josífek prohrabuje oheň a já – makaróny se slaninou v kotlíku. Pak beru z batohu pytlík s tabákem a lulku z kukuřičného klasu.
„Je libo tabáček, pane Josef?“
„Víš dobře, že před jídlem nikdy nekouřím,“ loupne po mně Josífek očima. „To je má zásada.“
„Jdi mi s těmi svými zásadami… vždyť to jde člověku na nervy. Á – hleď, Pepo! Po proudu pluje kánoe. Ohéééé! Amigos! Přátelé!“
Obratným manévrem stáčí posádka loď ke břehu.

Jsou to dva mladí muži, Argentinci. Po řece San Francisco plují poprvé. Vyprávějí, že se doslechli o velkých nálezech diamantů na dolním toku řeky. Chtějí být co nejdříve u cíle, aby prý na ně ještě něco zbylo. Všechno nasvědčuje tomu, že bude jasná noc, chtějí plout dále. Vybízejí nás, abychom jeli s nimi.
Mně se návrh líbí, obracím se na Josífka, co on tomu říká.
„Co tomu říkám? Nejedu! Nikdo z nás to tady nezná a já nikam, kde to neznám, nelezu. Zvlášť v noci ne. To je má zásada!“
Konec, vykřičník!
Nikdo na světě by nepřiměl Josífka, aby opustil své zásady. Po půlhodině se s námi Argentinci loučí a plují dále.

S prvním rozbřeskem jsme se vydali na cestu i my.
„Já vím, že ti dva Argentinci jsou už dobrých padesát kilometrů před námi. Taková krásná noc, měli jsme jet s nimi, ale kdepak ty, se svými zásadami,“ zlobím Josífka.
Jsme už několik hodin na cestě. Proud řeky je stále silnější. Ačkoliv se opatrně držíme stále při levém břehu, naše lehké plavidlo letí jako šíp. Pojednou zaslechnu, jako by v dáli hřmělo.
„Josefe! Slyšíš?“
„Slyším. Tam za tou zátočinou něco bude. Veslujme ke břehu! Rychle!“
Zdoláváme proud a těsně před zákrutem se chytáme větví vyvráceného stromu. Konečně jsme na pevné zemi a vytahujeme kánoi na souš.
„A teď se podíváme, jak to vypadá s řekou!“
Pracně zlézáme skalnatý útes a zanedlouho máme před sebou překvapující pohled. Vodopád! Těsně za zákrutem řeky padají spousty vod do hloubky asi čtyřiceti metrů. Skoro současně vykřikneme oba: Argentinci! Mlčky ukazuje Josef na nějaký předmět podlouhlého tvaru, který leží asi sto metrů pod vodopádem.
Po delší námaze jsme si mačetami prosekali stezku křovím a sestoupili pod vodopád. Podlouhlý předmět byla kánoe, na několika místech proražená. Poznali jsme ji. Dlouho jsme pátrali v okolí, ale nenašli už ani stopy po obou mužích.

Snesli jsme svou loď stezkou a pokračovali v cestě. Odpoledne jsme našli ještě dva pozůstatky z nešťastné noční výpravy mladých Argentinců: zlomené pádlo a klobouk.
Chtěl jsem klobouk vylovit, ale Josífek mně přidržel pádlo.
„Nač ten klobouk? Věci utonulých patří vodě – to je má zásada!“
Užuž jsem se rozpřáhl, abych Josífka rýpl pádlem do žeber, ale vtom jsem si uvědomil, že to byla jeho zásada, která nás odvrátila od nebezpečné noční plavby.
Trvalo chvíli, než jsme znovu promluvili.
OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Batlička Otakar

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit