A+ A A-

Jan Vladislav. Esej o vlastním a cizím aneb o magickém významu slova

  • Kategorie: Souvislosti

vladislav jan spisovatel prekladatel

Chtěj nechtěj, i když si to neuvědomujeme nebo nepřiznáváme, v překládání jde vždy také o kus autobiografie. Nelze žít týdny, měsíce, někdy i celé roky v něčí bezprostřední blízkosti bez následků, ať už jakýchkoli, inspirativních nebo tíživých. Věděl to například i Vladimír Holan, když kdesi s důrazem připomněl, že překládání „odsává básníkovi síly, které je povinen dát vlastní poezii“ a „odvádí jej od jeho jediného úkolu“. Tento rub má ovšem i svůj líc. I o tom Holan věděl. Proto si neprotiřečil, když se při jiné příležitosti zmínil o svých básnických převodech se zřejmým uspokojením jako o přirozených setkáních na cestě.

Od toho jediného úkolu, o němž mluví Holan, od skutečné vlastní poezie odvádí ovšem hotové i začínající básníky velmi často a daleko důrazněji něco zcela jiného než překládání. Mnozí z nás se na to pořád ještě pamatují z nedávné a dodnes neukončené minulosti. I to patří k oné autobiografické složce překladatelství, o níž je řeč.
V takových dobách, v takovém světě zákopů nebo plotů z ostnatého drátu a cenzury přicházívá totiž často překlad ke cti jako jedna z posledních možností básnického oslovení veřejnosti. Je to u nás už staletá tradice. Patří k ní například i známá Čapkova antologie moderní francouzské poezie.

Patří k opakujícím se dramatům naší literatury, že podobným způsobem, prostřednictvím překladů, byla řada českých básníků nucena mluvit ke svým čtenářům znovu i po roce 1948, tentokrát ovšem celá desetiletí.
Tak vznikla řada děl, z nichž většina neztratila dodnes nic na své básnické působivosti, případně objevnosti. Díky tomu mohou nadále vycházet a také vycházejí v nových vydáních bez dodatečných ideových úprav. U valné části vlastní tvorby z téže doby, u většiny původních knih, poznamenaných do morku kostí cejchem tehdejších oficiálních požadavků na poezii, tomu tak není. Ostatně nešlo v nich vlastně taky o překlady – překlady nebo více či méně obratné parafráze z jazyka, kterému Arthur Koestler říkal džugašviliština?

Za války překládal Jan Zahradníček polského básníka C. K. Norwida, který žil jako výtvarný umělec dlouho v Itálii a r. 1883 zemřel v Paříži.
V jednom dopise z dubna 1943 Zahradníček píše, jak ho ta práce drží, a to i proto, že „člověk přitom zapomene, kde vlastně jsme.“ Něco podobného prožívali někteří z nás mladších znovu koncem 40. a počátkem 50. let. V tom zapomínání na okolní svět, jak vím z vlastní zkušenosti, však nebylo nic z rezignace. Ve všem, co jsem tehdy dělal, ve vlastním psaní i v překládání, ať už šlo o Shakespearovy Sonety, italskou renesanční poezii, Michelangelovy verše.

Kdysi, v dobách prvního, ještě dost dětinského objevování světa mě fascinoval Rimbaud.
Jeho dílo a příběh se tehdy vykládaly jako příkladný pokus moderního člověka měnit život pouhou magií slova, tak jak si to básník vizionářsky uložil už jako chlapec. Svým způsobem to odpovídalo i mým chlapeckým představám. Nejobdivovanějším hrdinou mých prvních knížek byl čarodějův učeň, který se zmocnil pánovy černé knihy, a tak si osvojil moc magického slova, které dokázalo vše. O podobné knize, jak jsem se časem dočetl, snil v dětství i Hermann Hesse, pozdější nositel Nobelovy ceny.

Osobní zkušenosti z války, i když nebyly zvlášť dramatické, a z pozdějších let, třebaže nebyly ty nejhorší, mi však názorně ukázaly, že zmíněné sny o magické moci slova měnit život na povel a na počkání jsou v poezii šálivé a v praxi, v politice, smrtelně nebezpečné.
A setkání s Henri Michauxem, s jeho právě vydanou knihou Zkoušky, zaříkání na jaře 1946 na jednom knihkupeckém pultu v Grenoblu, mě právě včas utvrdilo v přesvědčení, že má-li básnické slovo vůbec nějakou magickou moc, pak spíše v tom, že život zaříkává.
„Bylo by opravdu podivné, kdyby z tisícera událostí, k nimž dochází rok co rok, vyplývala dokonalá harmonie. Řada jich nepomíjí, řada jich v člověku zůstává a zraňuje. Nezbývá než zaříkávat.“
Henri Michaux, předmluva ke knize Zkoušky, zaříkávání, překlad z jara 1946, pokud vím nepublikovaný. Tušil to ostatně i další básník mého srdce, Eugenio Montale:

Nečekej od nás heslo, jež ti otevře svět, spíš dvě tři slabiky, suché a zkroucené.

Jediné, co ti dnes můžeme povědět,
je to, co nejsme, to, co nechceme.


OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Vladislav Jan

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit