A+ A A-

Milan Machovec. Podporujme to biofilní a to negativní je třeba omezit

MACHOVEC FFUK 23 3 1999

Drazí přátelé, jak je dobrým zvykem, začnu koncem - co jsem právě slyšel, jakýsi psychologický přechod. Tak samozřejmě, že kolega Kohák právem řekl a mnohokrát to zde zdůraznil, že tady nejsme nějaká východní Evropa a v mnohém by bylo možné podpořit to oddělení se od takzvané východní Evropy. Je možno poukázat na to, že Masaryk mluvil o tom, že je západník. Že ukazoval i na to, že nejlepší Rusové byli západníky. Ale já chci právě proto, že to zde bylo řečeno, upozornit na jednu věc. Ano, my jsme Západ, ale my jsme v tom Západě relativně ve střední Evropě, relativně v tom Západě na východě. My musíme mít taky smysl pro Východ.

My musíme také umět Západu, tedy tomu západnímu Západu umět nejen kývat, ale se do něho začleňovat a také mu umět ve svých dějinných zkušenostech říci ano, ano nebo ne, ne.
Musíme mít také ohled na to, co se děje na Balkáně, co se děje ve východní Evropě, a že ho máme poněkud zbystřený než třeba Francie nebo Amerika, je logické, není to naše zásluha, nýbrž je to jistá dějinná a zeměpisná danost.
Potud jaksi k souhlasu i jaksi k tomu, že protokoluji ten zřetel, aby to bylo skutečně globální pojetí Západu nebo těch úkolů, které před Západem a před námi také jsou.

Slovo globalizace samo není příliš šťastné. Já jsem očekával, že se tady budou lidi hádat, nadávat si a podobně. Zatím si připadám, jako bych byl někde v Rudolfinu a slyšel jaksi harmonicky vyladěný koncert.
To slovo globalizace je z latinského slova globus, jistě víte, že znamená něco jako kouli, v tomto smyslu kouli naší planety. Tedy to slovo nepříliš šťastně
vytvořené globální by mělo znamenat celoplanetární, všestranný, univerzální. Já bych daleko více vítal slova univerzální, která jsou jasnější a méně
zneužitelná. Já to slovo osobně nepoužívám. Mluvím o planetárních zřetelech, o planetárním dialogu, aby právě nebylo možné toho slova globalizace využívat ať už k jakémukoliv imperialismu, ať už ekonomickému nebo neokolonialistickému, ať už k otevřenému nebo skrytému, prostě váhu jistých všemocných lobby a mafií a podobně. Toto je druhý bod, který jsem chtěl říci úvodem.

Velice vítám, o čem zde hovořil kolega Hlobil o těch základech filosofických. Já si ovšem myslím, že někdy se vyskytuje určité falešné pojetí.
Že jako filosofové máme tady jaksi dumat o obecných věcech a specialisté si budou dělat něco jiného, zabývat se zubním lékařstvím nebo ekonomikou pekařství apod. Občas se sejdeme a povedeme nějaká obecná jednání a oni nás hned upozorní, že se tady pečou housky. Tak takhle to bohužel v dějinách často bylo a také to vede do zkázy. Pokud je takhle chápána filosofie.
Filosofie, která vznikla z odporu proti specializaci. Vznikly specializace ševci, námořníci, krejčí a když tu vzniklo nebezpečí jakéhokoliv redukcionismu ať už z pohledu námořníka nebo technika nebo ekonoma. Tak vznikla filosofie jako pokus o obecnou moudrost, o sofia, která bude mít nadhled, která bude pomáhat všem. Potkal mě jeden docent z naší fakulty a udělal na mě upřené oči a povídal. Pane profesore já se Vám musím přiznat, já z té filozofie nerozumím vůbec ničemu. Je to docela mocný docent a funkcionář filozofické fakulty. To je samozřejmě dílem vina jeho, dílem vina naše, filosofů. Čili my povídáme při filosofii úvahy tak abstraktně, že prostě on má pocit, že je to příliš vysoko, než abych já s tím měl co dělat. Já vítám, cítím že, ve vašem hnutí je tu pomoc, která si uvědomuje, že tu musíme současně hledat ty univerzální, globální, planetární aspekty a současně střízlivě pracovat.

Nemá vůbec smysl debatovat pro nebo proti globalizaci. To je asi tak jako debatovat proti dusíku v atmosféře nebo diskutovat k tomu, že individuálně umíráme a že to je nepříjemné.
To je určitá realita, která tu je a kterou kdybychom popírali, tak jenom způsobíme, že vydáme ten proces globalizace do rukou jednostranných, nepovolaných. Právě do rukou, které to budou vést redukcionismem ať už prostě neokolonialistickým nebo ekonomistickým, nebo nějakým spojením tohoto nebo čímkoliv podobným. Tedy filosoficky musíme si uvědomit, a to je náš úkol, který bohužel není dost nám, že musíme vyzvednout absolutní monismus tohoto světa.

Moderní věda a to jak už astrofyzika, Einstein a jeho pokračovatelé ukázala absolutní jednotu vesmíru.
Přilétají nám z různých koutů vesmíru meteority téhož chemického složení a podobně. Podobně moderní biologie, etologie a ekologie Konrad Lorenz a jeho dílo prokázali tu úplnou jednotu biologicko genetickou. Prostě všechny bytosti jsou založeny na témže genetickém základu. To jsou globální jevy, s kterými je možno pracovat, které je možno ignorovat, ale které nevidět znamená, že se vylučujeme z možnosti něco smysluplného udělat.
Je tu samozřejmě jednota antropologická. Daná zase už něčím, co tu je od pradávna.

Prostě jsme děti jednoho rodu. Mýtus o Adamovi a Evě má v tomto své oprávnění.
To znamená Eskymák si klidně může vzít Tasmánku, pokud ještě vůbec nějaké Tasmánky jsou, pokud nebyly jistou globalizací anglického obchodu, anglické politiky úplně vyhubeny, což se bojím, že se již stalo. Ale teoreticky může si vzít pokud ne Tasmánku, tak Patagonku a mít s ní zdravé potomstvo, místy dokonce geniálního syna. V tom popisu je jednota antropologická. A proto jsou všechny antropologické a humanistické akcenty, které tu byly vytvořeny filosofiemi ať už řeckými, čínskými nebo indickými, celým tím dědictvím, které bylo dáno budhismem a hinduismem, tou snahou vidět jednotlivce zapojeného do toho věčného řádu. …

Já a manželka - takzvané manželství jako egoismus ve dvou, nanejvýš nějaké děti.
Je to hrůza: už možná 20x mluvím s lékařem nebo s inženýrem - i lékař, když mu řeknu - slyšel jste cosi o ekologickém nebezpečí? No prostě tání ledovců, o ozónové díře, a o těchto věcech, tak mávne rukou, řekne heleďte, jděte, to jsou nějaké pohádky, to mě nezajímá. Říkám: a to nevíte, že se to může týkat už vašich vnuků a pravnuků toto nebezpečí a tady slyším od českého intelektuála, který má často 2 doktoráty, odpověď - pane profesore, ale když já tu nebudu, tak už je mně srdečně jedno, jestli budou nějací vnukové nebo pravnukové. Tento zrůdný člověk, který už ztratil dimenzi rodu, vidí sám sebe v sobě a vlastně ani ne ve svém vnitřním já, protože to jeho vnitřní já by se mu zase rozplynulo ve věcech, v majetku a tak dál. Je to tedy paradoxní, že egoisty nazýváme ty lidi, kteří vlastně o své vlastní ego nedbají a zahrnují to ego různými věcmi, ať je to hudba, v níž nezpíváme, ale zpívá nám to z vnějšku, my máme nějaké věci, my nemilujeme, ale máme lásku a podobně. To všecko má svůj výraz. To je další taková poznámka, kterou jsem chtěl udělat.

Ono je také cosi jako duchovní imperialismus nebo nebezpečí jednostranně duchovní globalizace, které můžeme velice snadno propadnout právě pokud cítíme, že jsme nositeli určitých duchovních hodnot.
Vzpomínám si jak třeba, jak veliký Albert Schweitzer, když zlomil hůl nad evropskou civilizací, odešel do Afriky pečovat lékařsky o domorodce, zjistil, že se mu stávalo, že černoši jakmile si pár zlatejch vydělali, tak do práce už nepřišli. A tehdy vyslovil tezi velmi zajímavou: ano, já jsem tvůj bratr, ale já jsem tvůj starší bratr. V tomto smyslu nesmíme to chápat jednoduše, jenom házet výdobytky té nebo oné civilizace tomu druhému. Teď ovšem otázka, kdo je ten mladší bratr.

Když vznikl konflikt kdysi na Ussuri mezi Čínou a Sověty, otázka byla, kdo byl tehdy ten starší bratr a ten mladší bratr.
Sověti se viděli jako nositelé marxismu jako nějaké osvobozenecké teorie. Číňani právem se cítili jako starý kulturní národ, který se od jakýchsi polobarbarů tady má učit. Někdy mám dojem, že paní baronka Thatcherová, která velice zjednodušeně, když se občas zaplete do středoevropské politiky, to vidí zhruba tak, že čím východněji, tak je to pořád horší. Zapomíná, že ten globus je kulatý a že když půjde pořád východně, tak se přes Kanadu dostane do Anglie. To není žádné řešení.

Musíme hledat hluboké hodnoty v Indii, Japonsku, Číně, Indonézii, jako Evropani musíme přistupovat s pokornou prosbou za odpuštění. A nikoliv protože jim tam přinášíme pračkovou a ledničkovou civilizaci, že měníme člověka v televizního diváka apod. Ty domněle samozřejmé výdobytky, které prakticky znamenají zvěcnění člověka, odlidštění člověka - a tohoto člověka pak vnášíme do jiných koutů našeho globu.

V posledním bodě bych chtěl upozornit na některé body zdánlivě nenapadnutelné. Tak samozřejmě, že nemůžeme nikdy proti výsledkům žádné speciální vědy, ale pozor ona má zase ta každá věda svůj určitý redukcionismus, svoji nafoukanost, parciální vidění.
A my si musíme například uvědomit, že žádná věda speciální ba ani jejich souhrn nemůže vůbec zdůvodnit, proč má lidstvo přežít. Ten fenomén lidstva ve vesmíru - prostě žádná věda nemůže vysvětlit, proč by měl přežít. To, že se sejdou vědátoři a ti zaručeně budou mít patent vidět to správně. V tomto smyslu mají do toho co mluvit náboženské tradice i všechny tradice humanistické.

Podobně může být zneužit humanismus. Víte, že Masaryk se k němu hlásil, ale když mu bylo padesát let, zabýval se velice jeho kritikou. Dvanáct let před potopením Titaniku ukazoval nebezpečí titanismu.
To sebezbožnění člověka – namísto Boha se bere kult člověka, jeho všemoci který všechno dokáže, všemu poručí. Amerika všechno dokáže. Sovětský člověk poručí větru, dešti. Ono to má různé projevy více či méně nebezpečné v té nebo oné době, ale toto, že nepřistupujeme k vesmíru jako jeho součást s určitou pokorou nepatrně v čase i prostoru někoho znamenajícího, nýbrž jaksi někdo se prohlásil za pána, nepřekrucujme jako že pěstujeme kolem sebe zdraví, nýbrž prostě chováme se k celému okolí, jako k něčemu dobytému, ba jako k dobytku se chováme k zvířatům a přírodě. To je ten celý základ, že filosoficky i nábožensky selháváme. Církev - máme mnoho spojenců, ale jako celek pořád nejsou ochotni dostat se z různých středověkých a reformačních pojetí a dogmat a nedovedou najít přístup k modernímu člověku.

Drazí přátelé, problémy nakažlivých chorob - taky je to problém, který se nedá řešit středoevropsky, tím že budeme jinak zavodňovat u nás.
Celé africké země už se hroutí pod AIDS. Víte dobře, že již ve středověku byly cholery, které naprosto nerespektovaly hranice mezi národy, mezi státy, mezi Evropou a Asií apod., i tento fenomén je globální. Nebo narkomanie. Jedna moje přítelkyně, která žije dlouho v Americe, mi říká: Amerika snad zajde narkománií – -pracuje v v nemocnici, kde mají stovky lidí, kteří páchají zločiny jen proto, aby si opatřili peníze na drogy.

Nemůžeme vidět pouze nebezpečí komunismu, nebezpečí jenom toho nebo onoho, musíme tyto věci vidět globálně dohromady.
Já bych řekl, že kdybychom my, tj. my filosofové, my teologové, my literáti, spisovatelé, my kteří máme co dělat s něčím duchovním, uměli mladým lidem pomoci smysluplně žít, najít smysl života, tak by nebrali marihuanu, nepřecházeli by k těžkým drogám, protože by měli proč žít. Co je jiného narkomanie než pomalá sebevražda, prostě neunese tíhu života - když život připadá nesmyslný a absurdní, tak propadne narkomanii. My musíme ukázat, že život má svůj smysl, smysl někoho milovat, něco milovat, pro něco žít.

Úžasná věc je aktivita, nemá velký smysl zahrát si Beethovena na gramofonu, ale má smysl projevit v kterékoliv oblasti umění sebemenší aktivitu, to nám nejvíc chybí, lidé se stávají pasivními konzumenty a pozorovateli života.

Podívejte se, světem, zejména Amerikou, prochází v posledních desetiletích jakási ufománie.
V tom je spousta povrchnosti komerce a tak dál, to nemusím rozvádět, ale má to i něco reálného v sobě. Připusťme, že je možné, že někde v blízkém vesmíru, relativně dosažitelném, jsou bytosti nám podobné, třeba, které mají něco jako intelekt, znalosti, techniku. Pak se skutečně v posledních padesáti letech ale něco radikálně změnilo v poměru k nám.
V tomto smyslu ta ufománie má reálný základ. Protože jestliže od Hirošimy a Nagasaki až o Černobyl a četné zkoušky, tady do vesmíru jdou zprávy, pak u Alfa Centauri jsou-li tam náhodou obývané planety, nebo u Siria, to je pouhých osm světelných let. Dávno si museli, je-li tam někdo, všimnou, že tady se něco děje, že tady je patrně bytost, která si počíná krajně podivně z hlediska vesmírného.
Zaostřili jsme na sebe pozornost - což se nemohlo projevit dva roky po Hirošimě, poněvadž tam pracují ty einsteinovské vzdálenosti rychlosti světla, ale už teď padesát let poté se může projevit. V tomto smyslu naše civilizace musí myslet nejenom globálně z hlediska lidstva na této planetě, ale uvědomit si, co bude v případě, kdybychom se potkali s bytostmi takzvaného, jak se říká, třetího druhu?

Jestli vůbec obstojíme mravně my? Planeta zamořená válkami, odpady, individualismem, vraždami a čím vším.

Já bych chtěl ukončit svůj příspěvek tím, že bych řekl, že to, co říkám, jsou určité obecnosti, ale my musíme také umět dělat určité kompromisy. Kompromisy ne v zásadách, ale pracujeme s lidmi, tak jak jsou. Já jsem celý život miloval Český Krumlov a celý život jsem byl nešťastný, protože smrděl. Naše nejkrásnější město smrdělo, teď prakticky mám pajdavé nohy, tak můj syn mi přinesl zprávu, že Vltava je opět pstruhová voda, opět je tam čisto a krásno. Myslíte, že to tam udělali v důsledku ekologických iniciativ? Ale kdepak, Český Krumlov je prostě nádherné město. Tam je plno Taliánů, Němců a Rakušáků, na tom se přeci vydělá, když ta Vltava je vyčištěná a podobně. My si musíme uvědomit, že žel většina lidí je takových, že je ochotna pro planetu něco udělat, když na tom vydělá.

Římský klub začal práci kolem roku 1970, po dvacet let jsem získával jeho zprávy ilegálně. Po 20 letech Římský klub konstatoval, že po 20 letech získali pár zájemců z řad studentů na různých vysokých školách a nepostavila se za ně jediná politická strana, ani jediný stát, ani jediná církev, náboženství.
Tak kde to jsme? Těm všem je osud naší planety zřejmě lhostejný. O ohrožení a blízkém zániku začal Římský klub už tedy před 30 lety upozorňovat. Tenkrát přišli na nápad, jako já jsem se zmínil o Českém Krumlově, že to lidstvo je tak pitomé jako celek. Vždycky na toho jednoho génia Beethovena nebo Einsteina přijde 10 milionů tak ubohých lidí, že tu planetu snad můžeme zachránit jenom nějakým trikem. Dejme tomu dostali nápad. Udělejme  planetární soutěž, hlavní výhra bude miliarda dolarů. Lidi budou šílený tu miliardu získat. Seženou tak ohromné peníze, že bude možné pořídit čističky vody od Japonska až po Nebrasku, že tu planetu bude možné zachránit. Tedy jakýmsi trikem.

Podobným trikem by bylo, kdyby v náboženských hnutích, které skomírají, bohužel, protože se někdy neprávem naparují, a právě nejvíce tam, přátelé všimněte si, neskomírá pravoslavná církev, která byla pronásledovaná, ale skomírá křesťanství v zemích, kde nebylo nikdy pronásledováno. Skomírá ne argumenty ateistů, ale skomírá celou tou televizní kulturou, která vede k nemyslivosti a pasivitě. Čili já ukazuju, ne že bych chtěl teď zahájit tu loterii, ale k jakým absurditám se dostáváme, když chceme najít nějakou reálnou cestu, aby vůbec ten prostý člověk pochopil, že jde o něj, o jeho děti, aby ten syn měl právo mít syna, aby i on si prožil tu lásku. Ty věci jsou celkem prosté.

Já nejsem schopný diskusí, já jak mám slovo, tak je z toho hned referát. Ukončil bych dvěma axiomaty.
Víte, co je axiom? Axioma je poučka, která se nedá vydefinovat, ale její existence je předpokladem proto, aby věci vůbec vegetovaly. Takže bych skonči takovými dvěma triky, kterým říkám axiomata humanismu.
„Když už v tomto kousku vesmíru něco jako člověk je, nevíme odkud, proč a k čemu a když už tady je, tak by tady měl zůstat.“ To je síla argumentu.
Druhý, prostičký axiom je nedokazatelný nějakou vědou, ale jenom čistě pragmaticky konstruovaný: „Když už jsme tak různí, od nájemných vrahů až po takové světce, jakým byl Gándhí, až po úplné tupce lhostejné, tak bychom měli podporovat to biofilní a to negativní omezovat.

Milan Machovec / seminář z 6.června.2002 (STUŽ) „Globalizace ano i ne“.
Photo: Milan Machovec, přednáška na FFUK, 23.3.1999 / foto: Pavel Tachecí

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... globalizace Machovec Milan imigrace

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit