Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

Jak se pozná monomaniak. O touze po penězích aneb nikdo neuteče před svým bohatstvím

  • Kategorie: Souvislosti

jak byt chudym mikes georges

Když jsem vyrostl a zmoudřel, má nevraživost vůči bohatým se proměnila v soucit. Hlavní důvody, proč se tak stalo, shrnu v několika bodech. Téměř všichni bohatí jsou monomaniaky. Těžko soudit, co bylo dříve, zda vejce nebo slepice. Dovedla je k bohatství neustálá touha po penězích – monomanie, nebo je jejich bohatství změnilo v monomaniaky?


Zajímavá otázka a zároveň téma k diskusi. Nedovedu si představit chmurnější a zhoubnější aktivitu, než starat se o peníze.
Čas od času se i vy (tj. my všichni) dostanete do úzkých a přirozeně se trápíte, jak z toho ven. Ale pro většinu z nás to jsou starosti přechodného rázu. Jako bolavý palec nebo trochu poškrábané auto. Je to jen titěrná epizoda vašeho života. Jste-li chudí, vaše finanční trable jsou omluvitelné. Je o mnoho rozumnější dělat si starosti kvůli penězům, které nemáme než kvůli těm, které máme.

Zámožní mohou namítnout, že jsou v neustálém nebezpečí ztráty bohatství. No a co? Já jsem zase vystaven stálému riziku, že přijdu o svoji bídu. Jakákoliv z mých knih se může bez varování stát bestsellerem, který mi vydělá nevýslovné bohatství. A ještě více se mi svírá hrdlo při pomyšlení, že jsem právě dopsal drama, které se bude hrát již za šest měsíců. Psaní her je ještě rizikovější, než psaní knih. Něco o tom vím. Peníze by se mohly začít valit nezadržitelným proudem ze všech pěti kontinentů.

Nebezpečí na nás ve skutečnosti číhá na každém rohu.
Delší dobu jsem žil v St. John’s Woodu a v mém bezprostředním sousedství, na Hamilton Terrace, byl dům na prodej. Bylo to krátce po druhé světové válce a za tak obrovský dům nebyla částka 800 liber nijak závratná ani na tehdejší dobu. Prodejní cena byla tak nízká jen proto, že část domu byla pronajata daňovému úřadu. A jak se chcete zbavit takové instituce? Moje manželka naléhala, abychom dům koupili. Nechtěl jsem o tom ani slyšet. Myšlenka dělat domácího zaměstnancům Jejího Veličenstva a mít tak možnost jisté odplaty za šikanu jejího úřadu se mi docela zamlouvala, ale stát se domácím pánem jsem v plánu neměl. Žena se mě vytrvale snažila umluvit a já, díky bohu, nepodlehl. V současné době tam již ta kancelář není – vlastně tam není již celá desetiletí – a dům jistě stojí nejméně čtvrt miliónu liber. Děsivá představa. Vlastnictví tak ohromného majetku by zajisté můj neposkvrněný charakter dovedlo k úpadku.

Uvědomuji si, že o svoji chudobu mohu přijít kdykoliv. To vím naprosto jistě. Až tato nouzová situace nastane, jsem připraven jí čelit.
Když jsem navštívil Jamajku (viz předmluva) dorazil jsem do hotelu ve stejnou dobu jako jeden Američan, o kterém mi zdejší ohromení obyvatelé prozradili, že je to multimilionář. Já šel přímo do svého pokoje, zatímco on, ještě než se ubytoval, zamířil přímo k telefonu, aby kontaktoval svého burzovního makléře v New Yorku. (Vždy si vyřizoval telefony z hotelové haly a jeho zvučný hlas se rozléhal celým prostorem tak, aby nikomu přítomnému neunikl ani nejmenší detail jeho konverzace.) Záhy jsem pochopil jeho denní režim. Když jsem pracoval, on volal makléři do New Yorku; když jsem si vychutnával na terase rumový punč, mluvil s makléřem v Chicagu; já byl v bazénu, on chraplavým hlasem řval na makléře z Los Angeles. Takto trávil celé dny. Odhaduji, že po nocích se dohadoval se svými makléři z Austrálie a Jižní Afriky. A jsem si jistý, že za úsvitu měl na drátě burziána z Londýna.
Jednou jsem se ho otázal, proč je vlastně vůbec na Jamajce. Odpověděl mi, že si již potřeboval řádně odpočinout. V New Yorku prý tráví veškerý svůj čas telefonováním...

Zcela jiný postoj měl jeden můj blízký přítel, spisovatel. Po několikaletém pobytu v zahraničí se vrátil do Anglie. Neměl peněz nazbyt a tak na radu jednoho odborníka na finance investoval do válečných dluhopisů. Občas jsem se ho ptal, jak si jeho dluhopisy vedou, ale dočkal jsem se jen tiché, podrážděné odpovědi. Po několika měsících mi oznámil, že své válečné dluhopisy prodal.
„Ale proč? Vždyť jejich hodnota neklesá,“ odvětil jsem.
„To ne, ale já jsem už byl na dně. Každé ráno jsem se vrhal na noviny a rovnou nalistoval stranu s kurzem válečných dluhopisů. Byl jsem šťastný jak blecha, když šly o pár pencí nahoru a v depresi, když jejich kurz o několik pencí klesl. Pomalu jsem začal mít zlost sám na sebe. Byl jsem jak prokletý. Tak jsem se rozhodl, že než každé ráno horečně listovat novinami a zjišťovat, jak si stojím, raději jsem vše prodal a peníze vložil do stavebního družstva.“
Pak se zachmuřil a zeptal se: „A mimochodem, jak ty vlastně víš, že kurz válečných dluhopisů neklesá?“
Sklopil jsem oči.
„Já to také sledoval. Kvůli tobě. Ještě než jsem začal ty noviny vůbec číst. Jsem rád, že jsi ty zatracené dluhopisy prodal. K čertu s válečnými dluhopisy.“
Shodli jsme se na tom. Také jsme došli k závěru, že na celé věci bylo cosi zvrhlého. Válka skončila již před drahnou dobou a již byl nejvyšší čas, aby válečné dluhopisy byly vyplaceny.

Vlastnictví velkých peněz mění a degraduje lidskou povahu. Docela dost bohatých tuto skutečnost nejasně tuší a tak si vymýšlí pošetilé způsoby, jak se s tím vyrovnat. Nejčastěji trvají na tom, že bohatí muži (i ženy) mají být milováni „pro ně samotné“ a ne pro své peníze. Tisíce románů, her i filmů, jsou založeny na tomto nesplnitelném snu.
Ta myšlenka je od základu směšná.

Za prvé, tento druh lidí již z principu nelze milovat, a tak mohou být rádi, má-li je někdo vůbec rád, a to z jakéhokoliv důvodu.

Za druhé, není možné upřímně někoho milovat „kvůli jeho penězům“.
Můžete mít rádi peníze a jejich majitele jaksi „přibrat“ k nim, ale to je něco jiného, než milovat boháče pro peníze. Traduje se starý příběh o panu Platnikovi a jeho diamantech. Pro nezasvěcené, zde je.

Dvě dávné přítelkyně z New Yorku, které se neviděly od školy, se náhodou potkaly a nad kávou si povídaly. Jedna z nich měla na ruce překrásný prsten. Když se její přítelkyně, již asi popáté, s obdivným pohledem na prsten zahleděla, jeho majitelka připustila, že Platnikovy diamanty vynikají opravdu neobyčejnou krásou. Na její spolusedící to udělalo dojem, ale přiznala se, že o Platnikových diamantech nikdy neslyšela.
„Ten prsten je součástí kolekce,“ poznamenala. „Je velmi krásná a stojí celé jmění. Ale bohužel, je prokletá.
„A co je to za kletbu?“
„Pan Platnik.“
Ano, a tak to je. Všichni Platnikové tohoto světa se s touto pravdou musí smířit.

A za třetí, bohatý člověk, neuteče před svým bohatstvím stejně tak, jako nemajetný před svojí chudobou.
Podobně zdravý člověk se těžko zbaví pevného zdraví a vysoký své výšky. Všechny tyto atributy jsou, nebo se stanou, součástí lidské osobnosti jako celku. Bez své chudoby, zdraví, výšky – nebo peněz - již nebudou sebou samými. Kdokoliv miluje bohatého, miluje, nebo třeba jen váhavě přijímá, i jeho peníze. Mohu milovat ženu navzdory jejímu bohatství, ale ne kvůli němu.
Na tom není nic ponižujícího, ale pošetilí boháči to nevidí. Ten, kdo si může vlastním tryskáčem zaletět do Paříže na večeři se velmi liší od kytaristy ve stanici metra, který neví, zda a co bude večer jíst.

Když jsem byl mladý, to jsem si ještě nepřál být chudý, snil jsem o tom, že mě mladé a krásné ženy budou milovat pro mé peníze. Tak to být nemá. Měl jsem být milován kvůli sobě samotnému.

Z knihy:
Jak být chudým. Nepostradatelná rukověť každého i potenciálního chudáka

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit