A+ A A-

Spisovatel Jan Procházka napsal Ucho, abychom nezapomínali na fízlování v jakémkoliv režimu

  • Kategorie: Knihy a film

prochazka ucho
V české literatuře existuje mnoho význačnějších, produktivnějších i světově známějších autorů než scenárista a spisovatel Jan Procházka (*4. 2. 1929 - 20. 2. 1971). A mnoho proslulejších děl než jeho filmová povídka Ucho. Přesto právě ona – a zejména pak její filmové zpracování na mě zapůsobilo způsobem, jaký jsem u ostatních děl domácích autorů zažil jen málokdy.

Pokud v české filmografii existuje snímek, jenž lze označit bez mhouření oka za thriller, je to právě Ucho. Film, který se už ve své době vymykal svoji napínavostí a otevřenou kritikou komunistického režimu dobovému průměru. A co teprve dnes, kdy je jakýkoliv český snímek, jenž nespadá z větší části do komediálního žánru, pomalu unikát…


Ale to už bychom odbočovali. Život českého spisovatele a scenáristy Jana Procházky, otce tří dcer, byl poměrně krátký a především jeho konec velice smutný. Narodil se přitom v příjemných podmínkách: ve venkovském městečku Ivančice u Brna, během bezstarostného období první republiky. Dlouhou dobu ovlivňoval jeho osud původ – pocházel z rodiny sedláka, a tak se na studia vydal na Vyšší rolnickou školu v Olomouci. Po jejich ukončení v roce 1949 nastoupil jako vedoucí Státního statku mládeže v Ondrášově na Bruntálsku. Od roku 1959 již však začala převažovat jeho tvůrčí činnost, když se stal scenáristou filmového studia Barrandov.

Procházka patřil k předním osobnostem Pražského jara v roce 1968, srpnová sovětská okupace ale znamenala definitivní konec jeho snahám o reformu komunistické strany a socialistické společnosti. Posléze byl jako jeden z prvních autorů prohlášen za ineditního a brzy byl sledován i jako nepřítel státní moci.
Bezprostředně po okupaci navíc u Procházky propukla s velkou intenzitou rakovina. Jeho lékaři se pokusili alespoň bojovat s časem. V roce 1971, ve 42 letech nemoci podlehl.

prochazka ucho audiokniha
Spisovatelka Lenka Procházková připravila podle textu svého otce také audioknihu

U díla Jana Procházky lze vypozorovat mnoho autobiografických motivů. Jeho tvorba odrážela znalost venkovského prostředí a jeho tradic – základní hodnoty hledal v práci, rodině a přírodním řádu. Hrdinové byli převážně mladí lidé, často bojující s nepřízní osudu, přetvářkou, lží či sami se sebou. Procházkova díla byla rovněž prostoupena rozporem mezi nadějí a deziluzí, mezi vysněnou skutečností a realitou.

Ve filmové tvorbě se společně s Karlem Kachyňou pokusili o demytizaci obecně známých pravd a o odhalení praktik tehdejší vládnoucí moci. To však nakonec oba dva přišlo draho. Kachyňu Státní bezpečnost donutila, aby se Procházky i jejich společných filmů zřekl.  Tak musel v posledních letech svého života publikovat scénáře pod cizími jmény (dvakrát ho podepsal Ota Hofman). Jeho osud však byl zpečetěn už o něco dříve: když napsal scénář k filmu Ucho.

Snímek Ucho, který natočil Kachyňa podle Procházkova námětu v roce 1969, ve své době vyvolal skandál a byl uzamčen na dlouhá léta do trezoru. Byl mu vyčítán protisocialistický postoj a šíření nenávistných protikomunistických pomluv. Proto se v době vzniku promítal jen jednou, nebyl schválen do distribuce a oficiální premiéru měl až v lednu 1990 po pádu komunismu. Jde o černobílý snímek, v němž hlavní role hrají Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová. Situován je do Československa v blíže neurčené době (pravděpodobně padesátých letech) a zaobírá se situací vysokého komunistického funkcionáře Ludvíka a jeho ženy Anny. Vypráví příběh jedné noci plné nervozity, obav a hysterie, kdy se náměstek jednoho z tehdejších ministrů dozví, že jeho nadřízený byl zatčen. Jak tato změna ovlivní jeho pozici? Bude ho následovat do vězení? Či snad povýší?

Sdělení díla je snadno vypozorovatelné: autoři se snažili ukázat, do jak absurdních situací lidi dováděl strach a z odposlouchávání. A především: kolik nedůvěry bylo i mezi nejvyššími komunistickými představiteli.

Když zhlédli němečtí novináři film Ucho, domnívali se, že jde o satiru a že jeho autoři záměrně situaci zveličují. Kdyby však měli pravdu, jen těžko by film tak popudil tehdejší komunistické funkcionáře, kteří o něm nechtěli ani slyšet. Nyní můžeme posoudit, o jaký klenot tehdy české publikum připravili. Ani po letech Ucho nic neztratilo ze své působivosti a uchovává si svoje poselství, které má co říci i dnešním divákům (či čtenářům knižní verze).


Ucho však nebyl jediný Procházkův výjimečný film. Ať žije republika a Kočár do Vídně jsou také filmy, které vyprávějí o velkých událostech z komorního pohledu několika lidí.

A tak přestože dnes Ucho skutečně působí v mnoha ohledech neuvěřitelně, ohlédnutí za Procházkovým životem nám dokazuje, že takové věci, jež jsou ve filmu popisovány, se tehdy bohužel skutečně děly. Poselství Ucha tak dobře vystihuje závěr recenze Karla Trinkewitze z časopisu Zpravodaj Čechů a Slováků ve Švýcarsku (1984): „Múza, která políbila autory filmu Ucho, byla jistě múza Mnemosyne (v řecké mytologii bohyně paměti). To abychom nezapomněli na 50. léta. Za sebe bych dodal – a na výjimečného českého spisovatele a scenáristu

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Procházka Jan Karel Kachyňa

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit