A+ A A-

Odložené a nepřečtené knihy aneb co s nimi

book eyeDoma v kuchyni jsme se potkaly tři ženské, aby se náš rozhovor rozvinul na téma nepřečtené knihy neboli knihy vícekrát otvírané, čtené ale nedočtené. A propo, už jste narazili na knihu, kterou jste nebyli schopni celou přečíst a odložili jste ji? A odložili jste ji nadobro nebo jste se k ní po čase vrátili a dočetli ji? Děj je pozvolný, táhlý jako karamel a konec v nedohlednu. Nelze se jimi prokousat a zhltnout je stejně jako suchý knedlík.

CO JSME NEDOČETLI

Nejmladší z nás, dvaadvacetiletá studentka
vysoké školy chemické se nemůže prokousat Dostojevským. Annu Kareninu od Tolstoje přečetla, ale s urputnou námahou se prokousávala tenoučkými stránkami knihy, aby několikrát bojovala s pokušením knihu odložit. Příběh tak hustě na stránkách popsaný se četl pomalu a dlouze. Ale přečíst Dostojevského má stále ještě v plánu.

Její přítel se přiznal, že nedočetl Babičku od Boženy Němcové. Hold povinná četba je opravdu povinná a ne dobrovolně vybraná a s chutí čtená.

A co dvaašedesátiletá, nejstarší a nejzkušenější obyvatelka našeho příbytku?
Nemá ráda široce popisované krajinky, okolí a věci všeobecně známé, o kterých není třeba se rozepisovat. Její spolužáci a spolužačky na základní škole byli uneseni Gulliverovými cestami od Jonathana Swifta. Tento příběh jí nezaujal. V dospělosti zase odložila Dělníky moře od Victora Huga. A v její knihovně leží dodnes. Kniha musí probudit její intelekt, který stále nenechává zahálet. Její inteligence si vyžaduje knížky s nádechem sci-fi a fantazie, naše dějiny psané formou románu a také knížky plné tajů a záhad, většinou od zahraničních autorů. 

A já?
Moje knihovna, kterou si utvářím zhruba šest let by se dala rozdělit do čtyř skupin:   1/ knihy o psech, 2/ astrologie a horoskopy, 3/ mišmaš českých současných autorů  4/ mišmaš zahraničních autorů. Nejčastěji se vracím ke knihám z posledních dvou skupin. A to konkrétně k Doktorům od Ericha Segala, které jsem přečetla již třikrát. A takového Heriotta můžete mít založeného na těch nejzábavnějších stránkách stále a znovu se k němu vracet. Také Michala Viewegha nebo Halinu Pawlowskou můžu číst stále znovu.

Knihu, kterou jsem si nejspíš z vlastního hecu koupila v levných knihách pro doplnění knihovničky byly Staré pověsti české od Aloise Jiráska. Stydím se za to, ale bohužel jsem nepřečetla ani jednu pověst. Kniha je psána původním jazykem, pro mě tedy těžce čitelná.

Dalším načatým, ale nedokončeným kouskem byla Židovka z Toleda od Liona Feuchtwangera. Taky ne zrovna lehké počteníčko. Mám tedy zkušenost s tím, že jsem knihu pro nezájem či nepochopení odložila.

A jsem ráda, že jsem se k některým z těchto knih dokázala, třeba i za několik let vrátit a celé je přečíst, některé i několikrát. Pohled byl lety posunut a připraven dokončit odložené, jako třeba od mé babičky darované Medojedky od Roberta Ruarka. Ty knihy, které jsem odložila, mám v plánu znovu vzít do rukou a vstřebat jejich obsah.Vesměs čtení z dob války pro mě příliš není. Mám radši životní osudy a příběhy. Znáte ten vnitřní boj – odložit nebo snažit se knihu přečíst za každou cenu? Je třeba to lámat přes koleno? Zajímavé dilema jsou také dvě zajímavé knížky ve stejný čas. Většinou rozhodne zdroj, ze kterého knihy pochází. Knihy z knihovny mají přednost. Horší je, když jsou z knihovny obě. Pak už rozhoduje datum konce výpůjční doby knihy.

Mám také seznam knih, které bych chtěla přečíst. Pro dovršení sebevzdělání a rozhledu. A seznam je dlouhý. Některé tituly jsem již vyškrtla, aniž bych je přečetla. Přece jen si radši budu pamatovat obsah Božské komedie od Dante Alighieriho zpaměti, než aby se stala další odloženou a nedočtenou knihou.Výpůjční doba by mi zřejmě na její přelouskání nestačila:-)

Autorka píše na blog: Taunnija


Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit

Nejradši jsem sám, to mne nikdo neruší. Neboť všichni se vracejí stále k témuž tématu, jak se jim vede špatně a jak se jim vede dobře, tomu se to líbí, onomu se to nelíbí, a brzy zas jsou u věcí, které tvoří jejich život. Dříve jsem jistě právě tak žil, ale teď nenacházím v sobě nic společného s těmito věcmi... Mnohdy sedím s některým z nich v hospodské zahrádce a pokouším se jim vysvětlit, že v tom je už vlastně všecko: moci tak tiše sedět. Přirozeně, že tomu rozumějí, přiznávají to, shledávají to taky, ale jen slovy, jen slovy, to je to, cítí to, ale stále jenom napolo. Jiný jejich život lpí na jiných věcech, jsou tak rozděleni, nikdo to ne cítí celým svým životem; ani já sám neumím dobře říci, co myslím.
Erich Maria Remarque (1898 – 1970), Na západní frontě klid