A+ A A-

Spisovatelka Ivona Březinová doporučuje pět fascinujících knih o přežití

brezinova ivona foto hejna

IVONA BŘEZINOVÁ - SPISOVATELKA
www.brezinova.cz

Fascinuje mě téma přežití

Když se zpětně dívám na knihy, které mě výrazným způsobem zasáhly a ovlivnily, jsem překvapená, že skoro ve všech se dá vysledovat více či méně výrazný motiv přežití. Ale nebudu tu dnes psát o Panu Theodoru Mundstockovi Ladislava Fukse nebo o Sophiině volbě Williama Styrona, i když to jsou právě ty knihy, které mám navždycky pod kůží. Ale pod kůží mám i jiné.

Jules Verne: Dvacet tisíc mil pod mořem
Verne, to je nejméně jeden rok mého dětství. Mohlo mi být tak deset jedenáct, když jsem objevila svou první verneovku. Jmenovala se Tajuplný ostrov a naprosto mě nadchla. Mělo to dva konkrétní dopady. K nejbližším narozeninám jsem si kromě další verneovky vyškemrala velkého plyšového opičáka, kterého jsem pojmenovala Jup. Druhý následek znamenal systematické hltání knih Julese Verna a první zadrábkování mé záliby pro sci-fi. Utopie mě uchvátily a v antiutopiích jsem začala vnímat, že může existovat i nebezpečí, kdy jde o přežití nejen člověka jako jedince, ale i člověka jako druhu. 
Od té doby, co jezdím na besedy se čtenáři, se zajímám i o to, co dnešní děti čtou. Verneovky to nebyly. Prý jsou pro ně zdlouhavé, psané zastaralým jazykem. Mrzelo mě to. Opravdu moc. Řešení jsem viděla v převyprávění. A když jsem zjistila, že Ondřej Neff a nakladatelství Albatros připravují projekt na vzkříšení verneovek, nemohla jsem se dočkat. Ano, to je cesta, jak úžasného autora, který už v některých ohledech zastaral, ale v jiných je naopak daleko vpředu, vrátit dětem. Neznám nikoho, kdo by byl k této práci povolanější než Ondřej Neff . Je velkým znalcem díla Julese Verna a sám je také úspěšným autorem vědeckofantastické literatury. Co si přát víc? Nová verneovka, skoro mám chuť říct verneneffka, kterou právě držím v ruce, mě nezklamala. Péčí nakladatelství Albatros se zrodila kniha obsahem, Burianovými ilustracemi i celkovou výpravou opravdu fantastická. Fantastická v základním, ale i přeneseném smyslu slova.

Ray Bradbury: Marťanská kronika
Občas jsem si při četbě sci-fi počítala, kolik mi bude let, až se podle předpovědí v příbězích, které někdy působily tak věrohodně, něco vyplní. Marťanská kronika začíná, mám pocit, v roce 1999, kdy právě startuje první lidská expedice na Mars. Jenže... my už máme rok 2008 a na Mars pořád létají jen nepilotované sondy. Dětská dušička ve mně je zklamaná. Ale sotva si vzpomenu na Bradburyho knihu 451 stupňů Fahrenheita (to je teplota, při které hoří papír, a tedy i knihy...), naopak okamžitě pocítím úlevu. Nechtěla bych se učit zpaměti dlouhé pasáže knih, abych je svou pamětí zachránila před zkázou. Ani knihy, co jsem sama napsala, ne. A to má každý autor ke svým knihám vztah téměř mateřský. A tak jsem vlastně ráda, že si mohu přečíst jednu z nejúžasnějších Bradburyho povídek, Přijdou vlahé deště, a nemuset se ji učit nazpaměť. Zatím je to v pohodě. Pořád ještě žijí lidé a žijí i knihy.

Iva Procházková: Tanec trosečníků.
Pro příběhy Ivy Procházkové mám slabost od okamžiku, kdy jsem se kdysi v krátkém sledu seznámila s jejími knihami Středa nám chutná, Červenec má oslí uši a Pět minut před večeří. A následovaly další. Román Soví zpěv z nedaleké budoucnosti mě uhranul, protože jsem definitivně pochopila, že Iva Procházková je autorka, která uvažuje v rovině, jež je mi autorsky i lidsky velmi blízká. Proto jsem s netrpělivostí očekávala vydání jejího Tance trosečníků. A opět to byla pecka. V té knize je tolik pocitů, vizí, obav a nadějí, jimž tak dobře rozumím, až mi to při čtení bralo dech. Antiutopie odehrávající se ve světě zasaženém smrtící pandemií je nahlížena očima osmnáctiletého romského chlapce. Ale jakoby z pozadí, z prostředí horské chalupy, kam Mojmír odešel navštívit ženu, která se ho kdysi ujala a vychovala ho a nyní umírá na rakovinu. Právě její smrti je čtenář spolu s Mojmírem nablízku, zdá se přirozená a pochopitelná, na rozdíl od nesmyslně zmrtvělého světa kolem. A přesto je třeba se do toho světa vrátit a pokusit se žít.

brezinova zacarovana trida bestseller
Spisovatelka Ivona Březinoví a její velký bestseller Začarovaná třída

Renata Štulcová: Nemetonburk
Kvůli historickým románům Ludmily Vaňkové jsem se kdysi dostala až ke studiu dějepisu. A věřím, že zastihnout mě v dobách rozhodování Nemetonburk Renaty Štulcové, byla by situace obdobná. Její trilogie v sobě spojuje skutečné dějiny a promyšlenou fantastiku, navíc vše v rámci čtivého příběhu s živoucími hrdiny. Mýty tu prorůstají do všech stran, větví se a dotýkají tak, že vše, včetně historických reálií, do sebe logicky zapadá. Hra se slovy a jejich významy nás vtahuje do dalších a dalších představ. Mýtus a příběh v něm je nám díky prolnutí časových rovin neuvěřitelně blízký. (Určitě i proto, že vychází z prostředí našich vlastních kořenů.) Napětí střídá napětí. Musíme bojovat, abychom přežili. A musíme bojovat, abychom přežili takoví, jakými si přejeme být. Nejen dvojčata Áňa a Tom. My všichni.

Jostein Gaarder: Dívka s pomeranči
Gaarder to má u mě stejné jako Iva Procházková. Co napíše, to přečtu s obdivem. Ale nejradši mám jeho Dívku s pomeranči. A víte co? O ní už psát nebudu. Oloupejte pomeranč a pusťte se do čtení té knížky s oranžovým obalem. Znovu. Nebo poprvé. Jen při tom neseďte na nějakém potápějícím se voru, protože když se člověk opravdu zažere do čtení, tak nevnímá nic, co se kolem děje. A i při čtení se musí přežít. Tak hezké prázdniny!

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Březinová Ivona oblíbené knihy

Komentáře  

# Věra 2015-03-22 14:50
Nemetonburk jsem ještě nečetla, ale ostaní jsou skvělé knížky.
Citovat
Nejradši jsem sám, to mne nikdo neruší. Neboť všichni se vracejí stále k témuž tématu, jak se jim vede špatně a jak se jim vede dobře, tomu se to líbí, onomu se to nelíbí, a brzy zas jsou u věcí, které tvoří jejich život. Dříve jsem jistě právě tak žil, ale teď nenacházím v sobě nic společného s těmito věcmi... Mnohdy sedím s některým z nich v hospodské zahrádce a pokouším se jim vysvětlit, že v tom je už vlastně všecko: moci tak tiše sedět. Přirozeně, že tomu rozumějí, přiznávají to, shledávají to taky, ale jen slovy, jen slovy, to je to, cítí to, ale stále jenom napolo. Jiný jejich život lpí na jiných věcech, jsou tak rozděleni, nikdo to ne cítí celým svým životem; ani já sám neumím dobře říci, co myslím.
Erich Maria Remarque (1898 – 1970), Na západní frontě klid