Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

Od Berliozovy Fantastické symfonie po jeho knižní Paměti

berlioz pametiAni nevím, kdy jsem ke jménu Hector Berlioz poprvé přišel. Zřejmě to bylo v době, kdy jsem si ještě jako dítě pouštěl spoustu gramofonových desek s vážnou hudbou a na jedné z nich bylo mj. napsáno: „Hector Berlioz Římský karneval“.
Tento Berlioz byl ovšem pouze jedním z mnoha skladatelů a nemohl konkurovat Beethovenovi, který mne uhranul přes četbu Rollanda. Ale byl to právě Rolland, kdo mne při mém dalším pátrání po krajích hudby dovedl až k Berliozovi jako k výjimečnému hudebníkovi „nové doby“. Tehdy, bylo to někdy v létě 1996, jsem pronikal do hloubky Fantastické symfonie a zároveň četl Berliozovy Paměti, které se měly stát jednou z osudových knih mého života.


V českém vydání (SNKLHU Praha 1954) má kniha Paměti i s rejstříkem, předmluvami atd. necelých 600 stran,
čili jde o poměrně obsáhlé a detailní vylíčení života jednoho z mála géniů hudby s literárním talentem. Dílo je čtivé, je též barvité. Berlioz měl různé styky s velkými umělci napříč Evropou, jeho postřehy nám dávají vniknout do bujného, zajímavého a geniálními duchy prosyceného života umění v 19. století, kde se ještě jasně prosazovalo staré elitářství, dávající umělci velkou svobodu od davu (i když třeba Rolland právě Berlioze chválí za jeho pompézní hudbu, určenou pro davy demokracie). To všechno by však Berliozovy Paměti nečinilo až tak zajímavými (a stavělo by je to do jedné řady s velice zajímavým Deníkem malíře Delacroixe).

Mnohem podstatnějším rysem knihy je to, že na pozadí romantické, umělecké, hádavé a cynické atmosféry uměleckých kruhů se jak osudově, tak zároveň banálně rozvíjí drtivá, deziluizivní tragédie Berliozova života, v níž on vystupuje zároveň jako romantický blázen, trpitel i jako hořký komentátor, který ztratil víru ve všechno. Výmluvný je citát z Macbetha, jak se objevuje na začátku Pamětí:

„Je život stín jen bludný, bídný herec, / jenž chvíli svou si řádí na prknech / a nadýmá se, a pak dost: jen bajka, / již vypravuje blb; v ní řev a vztek, / leč smysl žádný.“

Berlioz, na rozdíl od Beethovena nebo ještě více od Bacha, nebyl robustní duch a jeho potenciál nenacházel své naplnění v tvorbě, naopak převáděl své blouznění, svůj horoucí cit ven do reality.
A to všechno se děje ve spojitosti s uměním, s Berliozovým géniem, nebo s géniem doby vůbec. Není to žádný šílenec, hlupák mimo realitu. Naopak chápe a vidí vše mnohem lépe, přesněji a bohatěji, uvědomuje si plně hluboký rozestup mezi světem srdce a tupou banalitou skutečnosti. V tom je jeho tragédie, která je ovšem vlastní lidskému životu jako takovému. Berlioz nerezignuje, ale bojuje, podobně jako Sisyfos a o to zarputileji a též bláhověji, že nevěří v Boha a nenachází na svůj základní vnitřní konflikt lék v náboženství. Už na podzim svého života se vrací k lásce svého dětství.

V roce 1848 (Berlioz se narodil roku 1803), po smrti svého otce, se vrátil do krajiny, kde poprvé prožil zamilovanost, což líčí těmito slovy:

„Třiatřicet let uplynulo od chvíle, když jsem tam byl naposled. Byl jsem jako člověk, který byl celý ten čas mrtev a teď se probouzí opět k životu. A s probuzením se mi opět vrátily všechny pocity mého dřívějšího života, stejně mladé a stejně žhavé. (…) Ta krásná třešeň! Na jejím pni spočívala její ruka… Ale co to bylo, co zde stálo někde na blízku?... Něco, co ve mně musí oživit vzpomínku na ni víc než všechno ostatní… něco, co připomíná její půvab… její krásu… co to jen je? Má přetížená paměť selhává… Ach! Byla to mladá vikev, jejíž květy trhala… to bylo tam na ohybu cesty… spěchám tam… Věčná přírodo… Vikev tam je a je bohatší a silnější než dříve, pohybuje se závanem větru a šumí svými vonícími větvemi… Čas… náladová žnečka!... Skála zmizela, ale vikev zůstala…“

Za šestnáct let se tu Berlioz vrátí se znovu, dokonce bude kontaktovat kdysi milovanou ženu, nyní stařenu, která samozřejmě nerozumí tomu, co po ní kdysi zamilovaný chlapec, dnes stařec, vlastně chce.

A Berlioz má vlastně pravdu. Pro mne je to však pravda pascalovská, pravda, jež se v duchu „srdce má své důvody“ odklání od cynického realismu k víře, že to všechno lidské, co je nám tak drahé, nemůže být smeteno cynickou realitou navždy do temného chřtánu smrti. Je to víra možná naivní, ale je to vlastně berliozovský protest.

Paměti : cesty po Italii, Německu, Rusku a Anglii 1803-1865 | Hector Berlioz
z franc. orig. Mémoires de Hector Berlioz comprenant ses voyages en Italie, en Allemagne, en Russie et en Angleterre 1803-1865, 1., 2., přel. Jaroslava Pippichová za red. spolupráce Aleny Hartmanové | jmenný rejstřík a vysvětlivky ; Romain Rolland: Hector Berlioz, [úv. studie] ; předmluva: Přemysl Novák. -- 2. vyd. v SNKLHU. -- Praha : Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1956 (Orbis 3). -- 597 s., [31] s. obr. příl. : il. ; 24 cm. -- (Paměti, korespondence, dokumenty ; Sv. 3)
                        
Berliozovy "Paměti" jsou dokumentem k pramennému poznání jak umělcova života a díla, tak i jeho současníků a doby. Zachycují většinou ve formě podrobných dopisů přátelům nejrůznější zajímavé poznatky z důležitých evropských hudebních center, která Berlioz navštívil na svých uměleckých cestách a kde uváděl své skladby s místními hudebními tělesy. Dílo prozrazuje literární nadání tohoto velkého skladatele monumentálních hudebních forem, který v době rodícího se romantismu položil základy k rozvoji francouzské národní hudby. K "Pamětem" je připojena studie Romaina Rollanda o Berliozovi, která vyšla u nás v r. 1930 v knize "Hudebníci přítomnosti". Dokresluje osobnost Berliozovu a staví ji na čestné místo mezi velkými tvůrčími duchy hudebního světa 19. století.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Berlioz Hector

Komentáře  

# Klarka 2014-12-09
Taky to byla jedna z mych osudovych knih!
Citovat