A+ A A-

Kieślowski o Kieślowském. Režisér fenomálních Tři barev a vlny morálního neklidu

kieslowski reziserVzpomíná v ní na své dětství, první filmařské úspěchy i mezinárodní slávu Tří barev a nevyhýbá se ani událostem ze svého soukromého života, což je dobrá zpráva pro obdivovatele hledající klíč k režisérově představivosti a jeho vnitřnímu světu. Kieślowského tvorba se vyznačuje zobecňujícím přesahem, v němž se dostává do popředí téma náhody či osudu jako určujících sil v životě člověka.

I když v osobním názoru režisér podléhal stále větší skepsi, jeho filmy dávají lidem naději.


Kniha vznikla na základě série dlouhých rozhovorů, které nahrála Danuta Stoková s Kieślowským na mikrofon. Má tak charakter velmi osobní rozmluvy dvou lidí, kteří se mají navzájem v úctě a důvěřují si.
Režisérova odzbrojující upřímnost je prosta jakéhokoli předstírání. Kieślowski má bohaté životní zkušenosti a vždy se snaží zjistit, jaký smysl pro něj osobně měly.
Vidíme před sebou rozhodného člověka, který rozeznává základní a nejdůležitější životní hodnoty a díky tomu zaujímá pro někoho možná příliš vyhraněná, nicméně vždy morálně čistá stanoviska.

Autobiografie není pochvalným hymnem na velikost svého autora ani na výjimečnost filmu. Režisérství je pro Kieślowského způsob života, povolání, „jediná věc, kterou umí“. Čtenáře považuje za sobě rovného, ani horšího, ani lepšího, než je on sám. Díky tomu a díky Kieślowského odzbrojující otevřenosti a upřímnosti kniha čtenáře doslova pohltí a spousta vyslovených myšlenek ho neopustí ani po jejím přečtení. Bezpochyby bude mít důvod často se k ní vracet.

Kieślowski o Kieślowském | Danuta Stoková | Přeložila Lenka Daňhelová | edice: Paměť nakladatelství Academia
www.academiaknihy.cz


Dvojí život Veroniky. Budete fascinováni neobyčejně snovým příběhem, obrazem, zvukem, hudbou, Iréne Jacob a především mistrovskou režií Krzysztofa Kieslowského. Film  si zamiluje každý vnímavý divák.

Krzysztof Kieślowski (27. června 1941 – 13. března 1996) byl polský filmový režisér a scénárista známý především svými snímky Amatér (1979), Dekalog (1988), Dvojí život Veroniky (1991) a trilogií Tři barvy (1993-4). V sedmdesátých letech začínal jako dokumentarista, později začal točit hrané snímky, které jsou dnes vedle děl Andrzeje Wajdy a Agnieszky Hollandové známé pod souhrnným označením „kino morálního neklidu“.

Na začátku devadesátých let natočil ve Francii (a ve francouzštině) společně se scénáristou Krzystofem Piesiwiczem a skladatelem Zbigniewem Preisnerem úspěšný film Dvojí život Veroniky, který zachycuje dvě identické ženy (které hrála Irène Jacobová), jednu v Polsku a druhou ve Francii, které jsou spojeny magickým poutem.

Díky tomuto úspěchu mohl natočit trilogii Tři barvy. Každý ze třech filmů pojmenovaných po barvách francouzské trikolóry (Modrá z roku 1993, Bílá a Červená z roku 1994) pojednává formou dramatického příběhu různých hrdinů o každé ze tří hodnot francouzského motta „volnost, rovnost, bratrství“.

http://www.csfd.cz/tvurce/3435-krzysztof-kieslowski

Ukázky z knihy...

Nemám rád slovo úspěch, protože vůbec nevím, co vlastně znamená. Úspěch pro mě znamená dosáhnout něčeho, co bych si opravdu přál. A to, co chci, bývá s největší pravděpodobností nedosažitelné. Samozřejmě, uznání, které jsem získal, do určité míry – nebo velkou měrou – uspokojuje moji ctižádost. Ale nemá to nic společného s úspěchem. Úspěchu to je velmi vzdáleno.

Uznání samozřejmě všechno usnadňuje. Uspokojuje jistou ctižádost. Ale ctižádost není nikdy možné uspokojit úplně. Čím větší je, tím je to horší. Uznání usnadňuje řešení každodenních problémů. Určitě je daleko snazší sehnat peníze na film, obsadit dobré herce a další podobné věci. Současně si ale vůbec nejsem jistý, jestli usnadnění ve své podstatě znamená vůbec něco pozitivního. Jestli náhodou není lepší, když jdou věci ztuha, jestli není lepší trpět než netrpět. Myslím, že občas je dobré trpět. Teprve to nás formuje. Když žiješ snadno a lehce, nemáš žádný důvod, aby ses sklonil k jiným. Aby se člověk mohl sklonit k sobě a zvláště k někomu jinému, musí dostat pořádně zabrat, musí trpět a pochopit, co je utrpení, co je bolest. Jinak nepochopí, co je to nepřítomnost bolesti.

Když dostaneme v životě nejvíc zabrat, nikdy o tom nemluvíme. Je to ta nejbolestnější a nejskrytější věc v nás. V souvislosti s tím o tom nevyprávíme a taky se k tomu zřídka přiznáváme sami před sebou. Občas utíkáme. Obecně vzato utíkáme zřejmě nejen od sebe, ale také od své představy o sobě samém.

Jsem přesvědčen, že jsem utekl od situace v Polsku příliš pozdě. Ještě jednou jsem se nechal zbytečně nachytat v roce 1980. Ještě jednou jsem dostal zbytečně na frak. Byl jsem bohužel příliš hloupý.

Abych řekl pravdu, nezpůsobilo mi to žádné potíže. Ani osamocenost. Jako všichni ostatní jsem si totiž říkal, že pravdu mám já, a ne ti druzí. Dodneška jsem přesvědčen, že jsem ji měl. Jediné, co jsem udělal hloupě a špatně, bylo, že jsem to pochopil pozdě. Ale zjevně to tak muselo být.

Ptáš se na Ameriku. Proč tam nepracuji? Existuje mnoho důvodů, proč mě to do Ameriky netáhne. Především nemám Ameriku rád. Je příliš velká. Je tam moc lidí. Všichni běhají kolem dokola příliš rychle. Je tam na mě příliš hluku, příliš rámusu. Všichni se přetvařují, že jsou šťastní. Ale já v jejich štěstí nevěřím. Myslím, že bývají stejně nešťastní jako my, jenomže my o tom občas mluvíme, kdežto u nich je vždycky fantasticky. To mě v takovém tom každodenním životě dost dráždí a režírování filmu je můj každodenní život. Musím trávit půl roku na nějakém místě, v nějaké zemi, abych něco udělal. Kdybych měl celou tu dobu narážet na to obecně závazné štěstí nebo fantastičnost, prostě bych to nevydržel.

Když jsem přiletěl do Ameriky, ptali se mě: „Jak se máš?“ odpověděl jsem: „Jde to.“ Mysleli, že mi umřel někdo v rodině. A já jsem prostě měl jetlag, pásmovou nemoc, protože jsem seděl sedm hodin v letadle a necítil jsem se zrovna nejlíp. Ale stačilo, abych řekl „I’m so-so“, a hned si mysleli, že se stala nějaká tragédie. Musíš říct: „Well.“ Nebo: „Very well.“ To nejoptimističtější, co dokážu říct já, je: „I’m still alive.“ Pro Ameriku se nehodím už z tohoto důvodu.

Taky mi není po chuti, že tam režiséry nepouštějí do střižny – alespoň ve velkých studiích. A právě z takových studií jsem dostával nabídky. Režisér zrežíroval film, to je jeho práce. Jedni píšou scénáře, druzí režírují, další stříhají. Možná se mi někdy v životě podaří, že zrežíruji scénář někoho jiného, protože bude mnohem lepší a chytřejší než ten, který dokážu napsat já. Ale určitě nikdy neustoupím od stříhání. Takže nemůžu jet do Ameriky.

Samozřejmě tam nepojedu taky proto, že tam zakazují lidem kouřit. Existuje dost důvodů, aby mě Amerika vůbec nepřitahovala. 

Vždycky, když jsem v New Yorku, mám dojem, že se zhroutí. Kombinuji, jak to udělat, abych tam v tu chvíli nemusel být. V Kalifornii například není takové množství lidí a v ulicích není takový rámus jako v New Yorku, zato tam bez přestání jezdí neuvěřitelné množství aut a já vždycky vážně pochybuji o tom, jestli jsou uvnitř skutečně Američané. Zdá se mi totiž, jako by ta auta jezdila sama. Ta země mi nahání strach, pořád tam mám pocit, že jsem v neustálé defenzivě. Dokonce i v malých provinčních městech se bojím. Utíkám. Zamykám se. Běžím do hotelu a tam téměř celou dobu spím – pokud se mi podaří usnout. Teď už neusínám tak snadno jako kdysi.

Potkala mě kdysi taková příhoda. Hloupost. Spěchal jsem na promítání filmu. Byla to moje první projekce na newyorském festivalu. Myslím, že to bylo Bez konce, psal se rok 1984 nebo 1985. Strašně jsem pospíchal. Vzal jsem si taxi. Pršelo a taxikář srazil cyklistu. Aby člověk přejel z části New Yorku, kde jsem v tu chvíli byl, do té festivalové, musel jet přes Central Park. I tam jsou podobně jako v Hyde Parku jízdní pruhy, ale jsou víceúrovňové a vedou spodem takovými úvozy. A právě tam můj taxikář srazil cyklistu. Už se stmívalo, možná už byla úplně tma. Ne, stmívalo se a pršelo. Cyklista se svalil na zem a taxikář přejel přes kolo. Naštěstí se nic vážného nestalo. Je to úzká ulice, takže se tam vešla jen řada aut jedoucích jedním směrem a druhá řada jedoucí v protisměru. Auta tam jsou strašně velká a široká. Když taxikář srazil cyklistu, samozřejmě zastavil a vystoupil. Pomáhali jsme cyklistovi vstát, protože ležel a měl zakrvácenou nohu. Za námi se zastavila obrovská řeka aut. Okamžitě vznikla neuvěřitelná zácpa. Všichni začali troubit, blikat světly a křičet.

Za pět minut jsem měl být v Lincoln Centre, takže jsem taxikáři zaplatil pět nebo šest dolarů a běžel jsem. Umím si představit, co si mysleli taxikáři jedoucí v protisměru. Taxi stojí a nějaký chlápek utíká pryč. Vypadalo to, že jsem tomu řidiči něco udělal. Že jsem ho napadl, okradl nebo zabil. Běžel jsem jako blázen. K tomu pršelo, takže jsem si chránil oblek. Hnal jsem se jako zběsilý. A tu vidím, že taxíky v protisměru začínají zastavovat. Z taxíků vyskakují chlapi. Teď jsem utíkal před nimi, už ne do Lincoln Centre, ale prchal jsem před nimi. Šplhám se nahoru do svahu, ale co to vidím? Taxikáři stojící před úvozem si taky všimli, že něco není v pořádku. Nějaká aféra s taxíkem, nějaký zákazník utíká. Začali mě nahánět auty po celém Central Parku s baseballovými pálkami v rukou. Takové dlouhé hole, obrovské. Když dostaneš takovou pálkou do hlavy, rozbije ti lebku. Taktak jsem jim utekl. Stromy tam rostou dost hustě a autem se nedá dostat všude, díky tomu se mi to podařilo. Do Lincoln Centre jsem dorazil celý zablácený. To byla zábavná příhoda.

V tom spočívá kouzlo komedie. Je třeba postavit hrdinu do situace, která by vůbec nebyla směšná, kdyby se přihodila nám, ale když se na ni díváme u jiného, je zábavná. Klasickou komedii jsem nikdy nenatočil, ale udělal jsem komediální film.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Krzysztof Kieślowski Stoková Danuta

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit