A+ A A-

Dost tichého šepotu. Exilová výtvarná scéna v Československu (1933-1939)

dost ticheho sepotuMonografie se poprvé v tomto rozsahu věnuje výtvarným umělcům, kteří ve 30. letech 20. století odešli do Československa, kde na krátký čas nalezli své útočiště před šířícím se nacismem. Sleduje jak uměleckou tvorbu vznikající v emigraci v kontextu politických i kulturních souvislostí, tak sociální problémy uprchlíků.
Zmíněni jsou významní autoři Oskar Kokoschka, John Heartfield, Thomas Theodor Heine, ale i Hannes Beckmann, Thomas Wüsten, Erich Arnold Bischof, Theo Balden a další, jejichž tvorba u nás dosud zhodnocena nebyla. Fotografie nezvěstných děl nebo reprodukce ze soudobých tiskovin byly ponechány v podobě, v níž se dochovaly. Originální výtvarná díla a archiválie, o to autentičtěji dokreslují obtížné okolnosti, které přečkaly. Tvorbu emigrantů vyzdvihuje jejich odvážný boj proti Hitlerově politice a upřednostnění umění před vlastním bezpečím.

Vývoj politické situace v Německu v průběhu třicátých let, kdy se radikalizovala nacistická strana a moc Adolfa Hitlera se stávala postupně neomezenou, znamenal nebezpečí nejen pro politické antifašistické odpůrce. Umělci, jejichž tvorba nesplňovala kritéria nové estetiky nebo ti, kteří se dokonce angažovali v neprospěch nacistického režimu, museli rovněž hledat nový azyl.
Jedním z útočišť pro uprchlíky se stalo prvorepublikové Československo. Limity, které jim nutná emigrace připravila, se týkaly nejen jejich života, ale i práce. Podpora českým obyvatelstvem i státem procházela řadou proměn daných nátlakem vlády sousedního Německa a jeho sílícím vlivem v oblastech Sudet. Umělci se statutem uprchlíka, byli nuceni dodržovat řadu státních nařízení, která mnohdy byrokraticky omezovala i jejich výtvarnou činnost.

Zatímco na počátku probíhala podpora uprchlíků v Československu zcela nekoordinovaně a spontánně, o několik měsíců později začínalo být jasné, že je tato situace dlouhodobě neudržitelná. V březnu 1933 tak vznikl první pomocný výbor pro uprchlíky.
Tyto organizace se potýkaly s finančními problémy, které se projevily především v možnostech ubytovávání utečenců. Od levných bytů a studentských kolejí výbory přešly na vyhledávání větších ubytoven, tzv. kolektivů, spravovaných většinou komunisty či sociálními demokraty, jejichž levicové uvažování kladlo důraz na rovnost a disciplínu a projevovalo se mnohem větším zásahem do soukromí uprchlíků. Přežívání lidí v azylových domech dokumentují nejen reportáže dobových periodik, ale také umělecká díla, která v tomto prostředí vznikla a jejichž autoři se s  podmínkami v ubytovnách sami potýkali.

Hranice mezi emigranty a obyvateli Československa pomáhalo překonávat místní česko-německé prostředí. Strategickým místem, kde se mohli exulanti vzájemně setkávat s českou inteligencí a mohli se dovídat o aktuální situaci v Německu, byly kavárny.
Uprchlíci si zde krátili pomalu ubíhající čas a tak se v této souvislosti začal objevovat výraz „čekárny emigrace“ poukazující na atmosféru netrpělivě očekávaného odjezdu domů. Býval zde k dostání i zásadní satirický časopis Der Simlicus vydávaný emigranty spolupracujícími s českými umělci. Každý den v určitých kavárnách probíhala také registrace dalších utečenců za významné pomoci např. českoněmeckých spisovatelů F. C. Weiskopfa nebo Egona Erwina Kische.
 
Zájem o české prostředí a kulturu dokumentují mnohá výtvarná díla. Umělci portrétovali nejen zmíněné spisovatele, ale také prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka podporujícího emigraci. Literární pacifistická postava Josefa Švejka se zase stala významným ikonografickým typem emigrace zdůrazňujícím antimilitarismus a svobodu člověka.

ČSR se stavělo do role silného zastánce uprchlíků, ale jeho postavení se stále zhoršovalo. Selhávala diplomacie, jež začala postupně chápat skutečné záměry Hitlera s Československem.
To vyvolávalo sílící pocit ohrožení a postupně vedlo k uzavírání hranic, což mělo předejít novým konfliktům s Německem. „Anšlus“ Rakouska v březnu 1938, kdy nové hranice Německa citelněji obehnaly Československo a pocit ohrožení jeho obyvatel, evokoval další výtvarné motivy. V Neuer Vorwärts vyšla karikatura, na níž se české země ocitly v chřtánu nacistického psa a na fotomontáži z AIZ emigrantu Johnu Heartfieldovi připomněly tyto hranice klepeta raka, který se chystá ustřihnout si další potravu.

Vzájemné kontakty umělců získané v Československu často přetrvaly i po emigraci do dalších států po vypuknutí druhé světové války. Jejich životy zde, však byly překvapivě mnohem složitější a jasně definované „hranicemi určenými pro uprchlíky“, i když to byly proti ohrožovanému Československu svobodné demokratické země. Mnozí z umělců později vzpomínali, že se jako emigranti začali opravdu cítit až po odchodu z Československa.

„Umělecká tvorba v exilu“ se mnohdy zrodila na hranici životních podmínek svého autora. A i když především z tohoto důvodu byly technické vyjadřovací prostředky omezené, působí tato díla především naléhavostí svého tématu.
V kontextu tvorby svých autorů jsou potom tato díla jistým bezčasým intermezzem charakteristickým vlastní tematikou zabývající se politickými jevy, jejichž demagogické směřování odhalují. Práci autorů povyšuje jejich odvážný boj proti Hitlerově politice, překonávání osobních životních obtíží a často upřednostnění umění před vlastním bezpečím.
Život těchto umělců v ČSR tedy sice nebyl bez komplikací, přesto jim však zřejmě blízký dosah vlasti, pracovní vztahy či jazykové podmínky, umožňovaly problémy a limity spojené s emigrací lépe překonávat. Některá výtvarná díla, kontakty a vzpomínky umělců bezprostředně dokládají jejich pozitivní postoj k českému prostředí a kultuře.

Bronislava Rokytová: Dost tichého šepotu. Exilová výtvarná scéna v Československu (1933–1939), Památník národního písemnictví, Praha 2013, 216 stran, ISBN 978-80-87376-10-2.

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit