Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

Stín kapradiny Josefa Čapka mě překvapil až v letadle libozvučnou češtinou

stin_kpradiny.jpgKdyž jsem na gymlu měl číst Čapkovu knihu, skončil jsem na druhé straně. Nedalo se. Romantický styl knihy byl v tak velkém protikladu s knížkami beatniků, které jsem tenkrát hltal, že Josef Čapek absolutně zapadl. Shodou okolností mi Čapkovu knihu později vnutil soused v letadle, pan inženýr Berka. Bylo to ve výšce kolem 10km a já ji přečetl dřív, než letadlo dosedlo na letitště v Dušanbe. Byl jsem tenkrát o deset let starší a byl jsem překvapený. Koneckonců jako u mnoha dalších knih, které jsem v mládí odložil.

Překvapený jsem byl především krásným jazykem, který už nebyl plný planého romantismu, ale překvapivé poetiky.
Místy dokonce připomínala báseň v próze. Josef Čapek byl proslulý osobitým poetickým ilustračním stylem což se projevilo i na literárním stylu. A i když dnes působí text až archaicky, nedejte se mýlit, je opravdu čtivý.

Jednoduchý příběh vypráví o posledních dnech života dvou pytláků - vrahů, Rudolfa Aksamita a Václava Kaleho, kteří zastřelili hajného.
Utíkají před zákonem a také před vlastním svědomím, až k neúprosnému konci. Čapek situuje velkou část příběhu do lesa schválně, neboť tím vynikne kontrast, který v tomto baladickém příběhu stavi proti sobě svět zločinu, lidské surovosti, tuposti a svět svobody, který je cítit z každého popisu krajiny a přírody. Například.

Pytlácká radost se naráz v žilách zastavila a náhlým přetlakem vyvřela v lávu rudého vzteku... A už z pušky vyšlehl oheň msty, puška práskla... a ještě několik ran do něho, jak tady klesá a leží... a Ruda tříští ješte navrch pažbou to zbité tělo, které už duše opustila.

A o něco později už čtete:

Nad lesem se klene modrá kružba nebes jako nekonečný úsměv. Sám Mír míru dospěl na své nestálé pouti světem do této lesní krajiny; zavěsiv se do zeleného síťoví veškeré vegetace, vyhřívá se tu v záplavě záře sluneční... Mír, vdechuje sladký vítrtravinám; Mír, šepotají traviny květům; Mír, líbá květina svou vůní motýla, a motýl usíná v její korunce, opojen svým křehkým životem.

Vztah Josefa Čapka k přírodě začal už ve škole.
V ten čas často prchal a rád do přírody na Rýchory, kouzelné místo nad městem Žacléř, kam byl poslán, aby se naučil něměcky. Ve škole měl z těchto důvodů řadu neomluvených hodin. Nicméně bez těch úprků by si nikdy nevytvořil tak jedinečný vztah k přírodě, který pak přenesl nejen do svých maleb, ale také do knih. Helena Čapková vzpomíná ve své knize Moji milí bratři na jeho vyprávění:

"Celé dny se toulal po skalách a vrších Krkonoš. Jen jemu tehdy patřila celá velkolepá, turisty ještě neobjevená krása. O svých zážitcích v té krásné přírodě mluvil jen váhavě a potajmu s námi, sourozenci."

Stín kapradiny mě překvapil čtivostí příběhu a také svým inspirujícm popisem přírody, který mohl napsat jen člověk, který v lese prožil kus svého života. Těžko se to dá srovnat s knihami o přírodě Jaromíra Tomečka, Jana Vrby. Setona, Londona, Durella které jsem v té době četl. Je to jiné psaní, ale neuchopitelnou  krásu světa, která nás dnes a denně obklopuje, vystihuje Josef Čapek stejně neopakovatelně.

Josef Čapek / Stín Kapradiny / ilustrace Josef Čapek / Vydalo Aventinum, 1930. 1. vyd. 150 s.

Ukázky z knihy...

Zvláštní a svým způsobem hezký bývá takový kraj lesa. Po jedné straně máte volnou krajinu, na druhé vyvstává vzhůru les, a je to pásmo pro sebe, něco jiného, než je sám les ve své vlhké hloubi, a jinakého zas, než jsou louky nebo zprahlá pole před lesem. Květ, který tu vyrůstá, není týž jako stínumilovná bylina lesů, kde se zelená rokytník a šťavel, a je jiný než býlí polní, ty kytky hořké od slunečního žáru, jako je mateřídouška, heřmánek a ze všeho nejrudější mák. Pod obrubou křoví kvete tu zjara žlutý petrklíč i podléštka, v létě pak modrý zvonek, třeslice a kartouzek. Sem, a zase dál mezi kostřavy a trávničku, vtrhli v hrubém kalupu dva diví běžci jako bláznivý vítr, jako splašený dobytek, jako dva valící se balvany. Pozor! syčí Ruda a už jsou tam, kde začíná chrpa, koukol a chrastavec; pozor!

Z kosmatého temene lesů vysoko se vznesl k nebi pták. Peprný ryzec potí se mlékem, v trouchnivině skřípají pracovitá kusadla vos. Po pařeze ubírá se svou cestou tesařík, vláčeje za sebou svůj dlouhý knír. Pápěří bodláku pluje prozářenou štěrbinou mezi větvemi smrkovými. Mír boží, neděle, vznáší se nad hřbety lesů.

Vašek a Ruda se shýbali nad srncem, pod prsty měli tělo zvířete, poddajné, ještě teplé, ještě nádherně napjaté, a teď do toho z houští vyrazil hajný a zaryčel: ,,Stůj!" Tohleto byly staré účty, hlas hajného chraptěl zuřivostí. Ty štědrý, divoký lese! To tělo srnce, ještě teplé a napjaté! Pytlácká radost se naráz v žilách zastavila a náhlým přetlakem vyvřela v lávu rudého vzteku. Ruda se přikrčil za srncem, naježila se v něm rozlícená šelma, Vašek se cítí hajnému skákati na krk. A už vyšlehl oheň msty, puška práskla, to Ruda střílí do hajného. ,,Potvory!" křičí nepřítel a kácí se do trávy, hlavu na stranu. A ještě několik ran do něho, jak tady klesá a leží. ,,Má dost!" sípe Vašek, a Ruda tříští ještě navrch pažbou to zbité tělo, které už duše opustila.
Vy jste mně dali chroptí tělo, ale ta vzkypělá láva nemá konce, vře sopečně a valí se až pod nehty, až do horkých boltců, až do víček očí.

,,Já, milá brachu, taky se v ženských vyznám, já taky jsem v Praze zažil něco, co by mně nikdo na světě nevěřil. Já tam byl jen tak, jen se podívat, a tak tam chodím po těch ulicích a koukám se na krámy, bloudím jako ztracená duše, všude plno světel, ale, to se ví, jsem tam cizí a žádného známého nevidím. Lidí se tam hemží jako mravenců, nikdo z nich mne ne zná a já také neznám žádného. ženských, to se ví, jako kdyby jich tam nasypal. To mně nejde na rozum, myslím si, co ty ženské vlastně dělají, když jsou celý den a ještě večer pořád takhle na těch ulicích? Ach, Vašku, povídám si, tohle není nic pro tebe. To se rozumí, to jsou samé bohaté dámy, ty se jen po celý den chodí ukazovat, jaké mají krásné šaty, ty nemusejí na nic sáhnout, všechnu práci za ně dělají komorné a kuchařky.

Co to? proč Ruda nestřílí? udivil se Vašek. Smrt! vykřikly pušky. Nad Vaškovou hlavou ulétla větev, do listí to švihlo a na Rudově čele rozpukla se drobná skvrna a vytryskl červený pramének. Proč po něm střílejí, vždyť je už přece mrtev! užasl Vašek. Václave Kalo! uslyšel zas znovu volati. S Rudou je konec, teď volají mne. Vyskočila v něm podivně sladká představa širé lesklé hladiny na obzoru s mlžným nástinem modravých hor. To už si nasadil revolver k čelu a spustil Bože, co dělám, vždyť tam bude ten hajný, poděsil se. Ale už bylo pozdě: uviděl veliký sršící oheň a pak byla jen tma.
Je po nich, řekli mužové, a tak by to nemělo být: vyhnuli se trestu.
V osadách se rozkokrhali kohouti. Bude pršet. Začal podzim; spustil se dlouhý a sychravý déšť.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Čapek Josef

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit