A+ A A-

Táchův Josef, současný příběh o lámání charakteru a amorálním světě kompromisů

josef tachaPříběh mladého rozhněvaného muže, který v životě chce být vším, jen ne mladým rozhněvaným mužem. Srdnatá reflexe dnešní chatrné doby, doby na zblití. Přímý svědek listopadových událostí roku 1989 v Praze je po dvou desetiletích rozčarován současnými postoji a projevy nejen vysoce postavených osobností, ale i přátel, kamarádů či sousedů. Pokřivenými charaktery z duše pohrdá. Náhodné, anebo osudové setkání s neodbytnými postaršími manžely ho zatáhne do událostí vrcholících až poeovskou, hororovou atmosférou.

Táchův hrdina není statečný ani kurážný, je jen zásadový a obrněný vůči tahání nitek velkých loutkářů. Je však takový skutečně, nebo jen zdánlivě? Kdo má v rukou konečné, nevratné řešení?
Spíše snovou fabulaci, pro kterou autor jistě v ledaskoms nalezne spřízněnou duši, protkávají jeho vlastní vzpomínky, mnohdy intimní výlety do minulosti. Autorovy zpovědi se nezdají být pro příběh klíčové, a přesto odhalují hrdinovy pohnutky. A především, ač nepostrádají dramatické i kruté momenty, jsou procházky vztahy v rodině i dětstvím a mládím mnohdy laskavým vkročením do drsných pasáží příběhu.

Daniel Tácha
Narodil se 6. 3. 1977 v Nymburce. Vyrůstal v Poděbradech a v Praze, v těsné blízkosti Václavského náměstí.
Publikovat v českých médiích začal již v 16 letech, poprvé v někdejším deníku Svobodné slovo. Po ukončení střední školy pracoval jako redaktor Lidových novin, časopisu Týden, Českého rozhlasu, České televize, ale i mnoha dalších, zejména tiskových médií. Přispíval či nahodile psal téměř do všech tuzemských novin nebo časopisů. V současné době je šéfredaktorem periodika zaměřeného na témata spojená s péčí o životní prostředí za pomoci evropských dotací a šéfredaktorem měsíčníku popisujícího možnosti zhodnocování finančních prostředků na kapitálových trzích.

Josef |Daniel Tácha | Vydal Dauphin, 2013

Ukázka z knihy:

„Sama sebe se musím ptát, čím a kým byli ovlivněni všichni ti, kteří po celý život ovlivňovali mě. A bohužel nacházím jen samé hnusné odpovědi,“ zareagovala s povzdechem Josefova máma na babiččino vyprávění. S babiččiným vlivem se potýkala celý život. A to nepřestalo platit ani v posledních letech, kdy babička chřadla. Ať matka chtěla či nechtěla, znovu byla nucena se utkávat s tou nesnesitelnou generálkou, která byla stále stejná, jen na stará kolena změnila strategii. Své blízké již neovládala silou, ale vyvolávala v nich lítost. Konzumovala stovky prášků a někdy ani nebylo jasné, kdy je jí opravdu špatně a kdy simuluje. I tak to byla stále ona, kdo rozdával karty a diktoval pravidla hry. Síla babiččiny osobnosti visela nad bytím Josefovy matky po celý její život jako temný mrak.

„Měla jsem se jí vzepřít už jako mladá holka. Vždyť ona rozhodovala i o tom, s kým se budeme nebo nebudeme stýkat. Děda ji korigovat nemohl, i když se o to někdy pokoušel, ale měl sám svých starostí dost. A můj vlastní otec? Od matky jsem slyšela jen to, že jí mám být vděčná za to, že mě nenechala ožralému fotrovi,“ povzdechla.

Její slova zněla Josefovi jako skuhrání. Nesčíslněkrát ji slyšel mluvit o tom, jak jí babička zničila život hned na samém začátku.

„Nechtěla jsem si ho brát, ale matka mi řekla, že se s ním přece nebudu tahat věčně,“ vzpomínala Josefova matka.

Jakmile však Josef namítnul, že přece nemůže veškerou zodpovědnost za svá rozhodnutí a selhání klást na babičku, odpověděla mu, že neví, o čem mluví, protože nezažil to co ona nebo jeho strýc. Že si ani nedovede představit, jaká byla babička za mlada a čeho všeho byla schopná.

„Matka mi tvrdila, že je zabezpečený, že je to dobrá partie. Hlavně ale chtěla, abych už konečně vypadla z domu, což jsem, pravda, chtěla i já. Cítila jsem však, že něco nesedí. Cítila jsem to i ve svatební den, ve skrytu duše jsem tušila, že dělám něco, co není správné. Ale vdát se byla cesta, jak se odpoutat od matky, jejích věčných půtek s dědou, a začít svůj vlastní život. Bylo to řešení,“ vysvětlovala Josefovi máma.

Jenže z řešení se vyklubala potíž. Chlápek, kterého si vzala, neměl rád sám sebe, natož aby měl rád kohokoli jiného. Třeba syna, Josefova staršího bratra, kterého s ním zanedlouho Josefova máma měla. A stejně jako babiččin první manžel i matčin pil. Byl sice zabezpečený, ale jinak to byl věčně ožralý sklář, který na sklonku svého života skončil nemohoucí na vozíčku a ani tehdy ho nenapadlo zeptat se na to, jak se vede jeho dítěti.

„Vyhrožoval mi, zmlátil mě, ale věděla jsem, že se ho musím zbavit. A také jsem to udělala, jak nejdříve to jen šlo. Skoro rok po svatbě jsem už byla bez něj. A byla jsem ráda, že je pryč.“

Taková byla první zkušenost Josefovy matky s muži, ale i první zkušenost s vážnějším rozhodnutím, do kterého se ona sama nechala dotlačit okolnostmi. Byla to tvrdá lekce a chyba, kterou vysvětlovala tím, že byla hloupá a naivní, že neměla dostatek informací. Že vyrůstala v lese s bláznivou matkou, která ji odstřihla od přátel, všeho běžného a normálního. Že neměla srovnání. Bylo jí sotva dvacet let, byla sama a měla dítě.

Byly to její nejtěžší roky. Bývalý manžel ji pronásledoval a její nejlepší kamarádku z domu, v němž bydlela, našli jednoho dne mrtvou. Následující den potkala v domě chlapa, kterého, jak jí policie sdělila, podezírají z vraždy. Začaly jí přicházet anonymními dopisy, v nichž stálo, že může počítat s tím, že dopadne jako kamarádka a že její syn neskončí o nic lépe.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Tácha Daniel 1989 sametová revoluce

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit