A+ A A-

Dřínové údolí. Překvapivě čtivá novela s bulharskými čarodějkami

V debutu autorky se vyskytují právě tři lokality, které na sebe sama prozradila – Jindřichův Hradec, Brno a pro čtenáře méně známé Bulharsko. V novele narazíme na problém zařazení do většinové společnosti, problémy s láskou a taky na čarodějky.

Martina Salhiová tak probouzí ve svém literárním počinu zvědavost a představivost, která může někde vyznít až melancholicky, ale má zcela nepochybně svůj půvab, lidský rozměr a také napětí záhady. Právem získala cenu nakladatele, který pořádá literární soutěž jindřichohradecký Textík. Její prvotina je víc jak zajímavá.

Martina Salhiová se narodila v roce 1975 v Jindřichově Hradci, kde žije se svým manželem a dvěma dětmi. V letech 1994 – 2003 s krátkým přerušením studovala český jazyk a literaturu, bulharský jazyk a literaturu a muzeologii na Masarykově univerzitě v Brně.

Ukázka:

Zmizely poslední peníze, které jsem včera večer vydělala – hlídání dvou neposedných dětí. Byla to úmorná práce, protože děti byly nemocné, pořád brečely pro maminku a nechtěly spát. Když jsem to zjistila, doslova jsem se rozzuřila. Potřebovala jsem si odpočinout, než půjdu na noční, a místo toho mě čekalo trapné půjčování si peněz na skromnou večeři. Padala ze mě jízlivá, ironická a sprostá slova, ani nevím, jak jsem je pochytila. Asi z bulharských románů, které jsem pořád hltala.

To ho rozčílilo nejvíc. Jak mu můžu nadávat jeho vlastním jazykem. Následovala prudká hádka, ze které si nic nepamatuju, jen že jsem utekla do kuchyně, když začal ničit starý nábytek. Ze secesních stolků a židlí zbyly lakované třísky. Mramorový stolek se zrcadlem se tyčil za hromadou rozsekané hrůzy. Smutně jsem si pomyslela, že kdybychom všechen starožitný nábytek prodali, rok bychom vyšli. Stejně se k nám nehodil.
Dívám se do zrcadla. Takhle vypadá vražedkyně. Ještě se nerozhodlo, kdo bude ten, kdo půjde z kola ven. On nebo já. V psychologické poradně mi poradili sbalit děti a utéct. Jenže jaký je to život utíkat a pořád se schovávat. To není pro mě. Utýct ze života je mnohem lepší. A tak jsem vyhrála já. Budu ten, kdo půjde z kola ven. Pořád jsem ho totiž měla ráda. To je ta cikánská láska, která se upne na jednoho a nedovolí mu už nikdy svobodu. Ale co děti? Pořád na ně myslím.

„Prosím Vás, to ho nesmíte brát jako nemocného. To je jen nálepka pro pojišťovny, aby se jim pomohlo dostat do léčebny. Není to žádná nemoc, jen krutá závislost," pronesla svůj monolog doktorka z léčebny.

„Odejděte,“ zněla také její rada.

Jenže já tolik toužila naučit ho být opět člověkem.

Všechno se horšilo. Bylo to hrozné, jak moje duše nechtěla být uvězněna v pozemském těle. Toužila ho odhodit, i kdyby to bylo peklo, kam by se měla vydat. Když se profesor z psychologie ptal na přednášce, jestli věříme v duši, byla jsem mezi těmi studenty, kteří zvedli ruce, že ne. A přece má duši každá kytka, strom i tráva, vždyť jsem s nimi tolikrát mluvila. To jsem věděla už jako malá, že se rostliny bojí toho, kdo je nějak poškodil, nebo jim ublížil, a že milují ty, kteří se o ně starají a něžně k nim promlouvají. Jejich duše s nimi souzní a ony rostou a kvetou jako divé. Profesor mluvil o pokusech, kdy bylo prokázáno, že se v květině změní osmotické napětí, přiblíží-li se nepřítel. Snad proto mě rajče nemělo rádo. Ani já jsem ho nikdy netrhala ani nejedla, i když dědova zahrada jich byla plná.

Vydala Epika, 2016

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Salhiová Martina

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit