A+ A A-

Větrník Čapka-Choda. Srovnatelná s Vančurovým Rozmarným létem

CAPEK-CHOD-KAREL

Novela srovnatelná s Vančurovým Rozmarným létem, jeden z prvních postmoderních textů (ještě před tím, než byla postmoderna vynalezena), dlouho nevydávaná perla české literatury - to vše a mnohem víc je Větrník Karla Matěje Čapka-Choda. Zábavné poodkrytí tvůrčího procesu, anebo těžce ironické účtování s kritikou? Autor ve vrcholném období své tvorby ukazuje jasně, že není jen mrtvým čítankovým jménem, ale zcela originálním a moderním spisovatelem.


vetrnik capek chod

Karel Matěj Čapek-Chod má v sobě až něco krutého, jde-li o lidskou duši.
Děsí vás, jak bezpečně, neomylně a nepředvídaně nahmátne smyslnost, bezcitnost, hysterii, lidskou vypočítavost. Aniž by za mák odsuzoval nebo za mák omlouval. Má divokou velikost, čiší z něho výsměch bez hořkosti a skleslost. -- Karel Čapek

Karel Matěj Čapek-Chod (*21. 2. 1860, Domažlice - †3. 11.1927, Praha)
Spisovatel, novinář Karel Matěj Čapek – Chod, vlastním jménem Karel Matěj Čapek (yby se odlišil od spisovatele Karla Čapka). Maturoval v roce 1879, studia práv ale nedokončil a věnoval se po celý svůj život novinařině. Nejdříve v Olomouci a od roku 1888 v Praze. Pracoval v redakcích Našince, Hlasu národa, Národní politiky a od roku 1900 v redakci Národních listů. Po příchodu Karla Čapka do této redakce začal Karel Matěj Čapek pro rozlišení užívat druhé jméno „Chod“. Věnoval se také výtvarné a divadelní kritice. Aktivní byl až do konce svého života
Knihy Čapka -Choda >>

Větrník / Karel Matěj Čapek-Chod / Dauphin, 2014 / www.dauphin.cz

Ukázka Analyticko-syntetická / I. Milostivá paní!

Když jsme se loňského roku počátkem listopadu v Praze zase sešli, domluvili jsme se o tom i onom a také o ledačemž, jakž se tomu ani lidé tak duchaplní jako Vy a – – já neubrání.
Hovořilo se o všech možných věcech, živou mocí se mi však tentokráte nepodařilo zlákati Vás k zábavě o věcech nemožných, jindy či vlastně druhdy – ach, předruhdy! – tak rozkošné...
Vždycky Jste se mi vymkla v obratnosti Sobě vlastní, vězíť ve Vaší štíhlé postavě duše neméně štíhlá a mrštná. Ráčíte být swelt jak vnější, tak vnitřní údobou, ačli dovolíte, abych užil této patetické novinky, kteráž se v české slovotvorbě (i tento výraz jsem už kdesi četl!) spolu s údobím, rovněž novorozenětem z téhož kmene, domáhá legitimního uznání svého diskrétního původu.
Jaký vzlet v tomto náslovném ú z ou zestručnělém! Jak vysoko stojí „údoba“ s „údobím“ nad „nádobou“ s „nádobím“. Vezme-li si naše lidové, dosud nešlechtěné „ouha!“ podobné stavovské povýšení do hlavy, může našemu spisovnému pokladu přibýti krásné „citoslovce pobízecí“. (Viz Gebauerovu Mluvnici 386.)
Než úha! Vraťme se raději k naší rozmluvě na konci loňského nádherného podzimku.
Záhy pozbyla point, ačkoli Vy jindy ráda mívala Jste dráždivé to nebezpečí konversace, provázené jemným praskotem jako ze skleněného kotouče otáčené elektriky, až pojednou třeskne jiskra, směšný obraz hromu, jejž pocítí kotník, samochtě propůjčivší se za hromosvod.
Naše zábava naopak nabyla povahy konversační vycpávky, zvlákněla a ztenčila jako řídký vatelin, který hřeje tak málo či docela nic a tak snadno dostane trhlinu, dosti velikou, aby prolétl němý andělíček nudy.
Už pouhé pomyšlení, že by se mi s Vámi něco podobného přihoditi mohlo, je s to, aby vehnalo ruměnec do mých tváří, ačkoli jsem se už dávno nezačervenal.
Pamatujete se, kdy to bylo posledně, že mé tváře Vaším původem vzplály, ať nedím – zbrunátněly!?
Je tomu bezmála, ano, je tomu jisté už více než patnáct let – na nějakém pětiletí při tom zajisté nesejde! – co jste se pokusila ohníček mého zanícení pro Vás, ovšem ani potom nikdy neutlumený, tehdáž však v zhoubný požár propuknouti hrozící, uhasiti jediným ovšem vydatným chladným chrstnutím.
Řekla jste mi tentokráte ovšem: „miláčku“, však co následovalo!
„Miláčku,“ jste řekla, „mám sice úctu před vašimi šedinami, ale...“
Jaké to bylo „ale“, a co na ně následovalo, nechci se už ani pamatovati; nemohlť jsem aspoň pro ten okamžik ztratiti vědomí dokonaleji ani, kdyby mi byla na mé šediny spadla cihla ze střechy.
A ne-li vědomí, tož přece pozbyl jsem tolik rozvahy, že jsem nedovedl potlačiti hořkost, jež mne svedla odvětiti Vám:
„Jenom počkejte, milostivá“ – tehdáž jste byla ještě slečna – „však jednou přijde doba, kdy vám budu moci tuto úctu oplatiti.“
Málem bych byl vylítl za těmito slovy do vzduchu, abych je nazpět polapil, avšak Vy jste byla příliš milostiva, než abyste se zlobila.
Udělala jste něco lepšího.
Vítězně se usmívajíc, podškrtla jste ukazováčkem svůj nosík několikráte sem tam: šmik – šmik – šmik! a věc tím odbyta.
Slušelo Vám to výborně, poněvadž máte nosík rozkošný i ručku překrásnou, stále, ještě i dnes, po patnácti či kolika letech.
Apropos: „ukazováček“!
Navrhoval bych, aby se v češtině našlo pro nejbližšího palcova souseda jiné pojmenování, než toto, jež příliš připomíná německý „Zeigefinger“.
Na příklad, nemohlo by se mu říkat tykač?
Myslím, že by tu byla etymologie dost nenucená, je to prst, kterým se „tyká“, jeho funkce jest nejdůraznější a nejdramatičtější, vyslovuje-li se při zájmenu druhé osoby jednotného čísla, vyjma ovšem funkce tragické, ukazují-li se dveře.
Nuže: podškrtla jste svým něžným tykáčkem...
Cože?
Smějete se mi a namítáte, že mezi námi je tykač dosud „vykačem“ a že by se ukazováček raději mohl nazývati „hrozínkem“, ježto hrozí i těm, s nimiž si vykáme?
Máte pravdu: s novotvary jazykovými je to jako s novotvary v lékařství, kdež se rozeznávají benigní a maligní novotvary, ačkoliv i ty benigní nestojí za nic. Ani nejnevinnější z nich, a to jsou tuším bradavice, nejsou právě žádnou ozdobou, a to ani v tvářnosti řeči české.
Leč s tehdejším svým vítězným ústavem měla jste dokonalou pravdu – šedin mám už tak málo a přece mi stále padají, i věřte, že tato reminiscence není tak frivolní, jak na první pohled vypadá... avšak chraň nás pánbůh, ať už osobní či neosobní, před nejhorší metlou prosaiků: sentimentem – zvláště jástevným.
A tak se stalo, že já už za malou chvíli nebudu míti ani jediné šediny, čímž odpadne už i poslední stopa předmětu Vaší úcty, kdežto já, i kdybych žil ještě dvacet let, nedožiju se svrchu zmíněné a slíbené uctivé revanše. Vaše kštice je dnes stále stejně zlatým vlasem královny Elsy, anebo ještě lépe, vlasem královny Bereniky, ještě zlatším, pak možno na věky zřítí ve hvězdách mezi Pannou a Lvem za krásných nocí červnových...
Zlatá valuta Vašeho vlasu je stále stejně solidní a své, jak dosvědčiti mohu, zcela mimořádně nemalé utrpení nezaplatila jste dosud ani jediným stříbrňákem, ačkoli i toho jsem byl očitým svědkem, co vlasů jste si vyrvala tenkráte, když k Vám poslali kostelníka, jenž na místě Vašeho duchovního správce, a tudíž i na místě božím, Vám sdělil, že Váš choť, jako tisíce jiných českých zajatců, v dálném Taškentě zahynul tyfem.
Říkává se, že muž, to jest manžel, jest největším nepřítelem ženiny krásy, ve Vašem případě může se jejím zhoubcem státi i z předalekého svého záhrobí.
V mé krajině, truchlí-li vdova tak, že až chřadne, přítelkyně ji od toho odvracejí útěchou, jaká nepostrádá hloubky; říkají:
„Má milá, to on si na tobě nežádá. Zlobil by se, kdyby tě takhle viděl!“
Vezměte si to k srdci!
Kdykoli na něho vzpomenete dnes, ještě po letech, objeví se po stranách Vašich úst trpké uvozovky, po dvou jemných komách; hned sice mizívají, ale jsou dojemnější než prudká larmoyance, která po krátkém trvání připravuje zapomenutí.
Neodvyknete-li si je brzy, zpozorujete jednou, že tyto trpké uvozovky už nemizejí. Úsměv Mony Lisy už se Vám potom nepodaří a pokus o něj musel by božský Leonardo namalovati tenkým, ale tvrdým rysem štětce.
Nebyla byste ani ženou, kdyby Vám to bylo lhostejno.
Já Vám to smím říci, jako i lecco jiného, co byste od jiného nesnesla, za výhodu tuto, pro mne nikoli veselou, děkuji Vašemu desinteressement o mne, v tom jistém smyslu, starém už léta, jež pomalu už budou dávna.
Jsem také jediný muž, kterého se jednou za rok vždycky na podzim ptáváte:
„Jak se vám letos líbím?“
Když jste mne i tentokráte vyzvala k obvyklé posaisonní kritice a já po delším rozboru ve studii Vašeho vnějšku došel k poznání a tvrzení, že kratší ose nádherného oválu Vaší tváře znatelně přibylo na délce, čímž trpí nejsvérázněji Váš půvab, totiž útlost, stalo se něco nenadálého.
Vy, kteráž mluvíváte jenom vybranou řečí rekyň Růženy Svobodové, vzkřikla jste: „Ježíšmarjájosef; Já třikráte týdně neobědvám, abych netloustla, já že bych...“
Pravím, že jste vzkřikla, ačkoli nikdy nemluvíváte docela nahlas, a tak vzkřikla, že Vás výkřik pozdvihl z křesla a nadnesl k velikému Vašemu empirovému trumeau, o jehož pravosti nic nesvědčí tak, jako jeho původní sklo zastřené naprosto sic průhlednými, ale tím magičtějšími clonami minulosti – oxidovaného amalgamu.
Nadnesl, ale nedonesl, příliš záhy jste se vzpamatovala a do zrcadla jste už nepohlédla.
Za to však na mne pronikavě zvědavýma očima ženy, když se prozradí tak ryze ženským hnutím, jako bylo Vaše.
Já s pohotovostí sobě vlastní ihned načal kapitolu o askesi v pěstění krásy, ale Vy jste ji okamžitě ukončila návrhem, aby se mluvilo o něčem jiném, a hned sama jste ráčila obrátiti list.
Co jiného mohlo býti tímto něčím jiným než literatura?
Patříme k ní oba dva, třebaže Vy jako dr. fil. ve smyslu snad i mužnějším než já, který píšu romány. Mohu tak říci docela bez nebezpečí, že ohrozím intimitu tohoto našeho tête a tête, nikdo neuhodne dámu v závoji, kteréž věnovány tyto řádky.
S literátem nejsnáze zahájí se řeč o literatuře, když se ho optáme na jeho nejvlastnější literaturu:
„Co právě píšete?“
Hrozně mu tím zalichotíte...
Nejsladší zpovědí hned za vyznáním lásky, bývá konfese literáta; nemůže přece býti nic rozkošnějšího než přiznávati se bez mučení ke krásným činům, a takovými jsou podle subjektivního jich přesvědčení díla všech autorů v kterémkoli stadiu jich vzniku a dokonání.
Pokud se však týče mne, jistě že bylo svatému Šebestiánu lépe při prvním mauretánském šípu než mně při této Vaší otázce.
Lekl jsem se tak, že se podařilo mému svědomí, jemuž jsem ve dne v noci oběma dlaněma ústa ucpával, osvoboditi se a řev jeho, potom už neustávající, rozeřval se pojednou všemi koridory mého nitra.
Datum naší rozmluvy, bylo to dne 3. listopadu, zaplamenilo na tmavé stěně hlavní síně téhož mého nitra ohnivými literami, neboť, jak jsem koktaje ihned doznal, do onoho dne neměl napsáno ani jediné řádky, ačkoli jsem jich měl míti, počítám-li září „neodvolatelně“ za první měsíc nové pracovní kampaně, pohromadě 1770, slovy: tisíc sedm set sedmdesát, mám-li být do konce roku hotov se svým úkolem 65 sloupců po 58 řádkách; na celý rok je jich 144, moje drahocenná – tolik sloupců snad nestojí ani ve lvím dvoře v Alhambře (rozuměj granadské, ačkoli i v pražské prý lvové jsou).
OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Čapek-Chod Karel Matěj

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit