Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

Mínotaurův ostrov. Třetí část trilogie Jana Kameníčka

minotauruv ostrov kamenicekPo knihách Daidalova zoufalství a Ikarovy monology završuje Kafkův a Fuksův pokračovatel (populárně řečeno) další ze svých trilogií. Dělá to svazečkem Mínotaurův ostrov (Powerprint, Praha, 2013) a technicky vzato je tu součástí textu i varianta jeho starší prózy Příběh u bytné z Ikarových monologů (dybbuk, 2012). Není to - jistěže - poprvé, co Kameníček variuje již vyslovené.

Součástí Mínotaurova ostrova, jehož obálku s bludištěm vytvořil Jakub Kameníček, je i doslov Františka Kautmana, jehož začátek ocituji:

Je to už řádka let, muselo být těsně po listopadu 89, nebo jaro 1990, kdy jsme seděli my tři, já, doktor Radkin Honzák a Jan Kameníček, a probírali jsme další společenský vývoj. Kameníček se zahleděl na krabičku zápalek (byli v té době oba vášniví kuřáci), a zcela nepochopitelně pronesl větu: „Od této chvíle se už nebudeme dívat na tuto krabičku z jednoho úhlu, ale ze všech stran.

Ze všech? Lze to vůbec? Ale ano. A tento přístup volil autor i pro variace pohledů na svého citlivého hrdinu. Taky Kameníčkovy knihy jsou totiž krabičky - a ne neforemné krabice a škatule. Jedná se spíše o „řetízek škatulek“ viděných ze všech úhlů a fascinují také tím, kolik vysloví na poměrně malém prostoru. Platí to rovněž pro Mínotaurův ostrov.
Ten jako by byl psán pouhou jedinou větou, a přece není, a působí jako dřeň neexistujícího a asi dost rozsáhlého románu, která však sama o sobě představuje dostačující synonymum onoho „rozsáhlého“. Méně znamená více.

O čem se vypráví autor v knize Mínotaurův ostrov?
Z psychologického hlediska autor mj. řeší problematiku dominance a submisivity ženy v rodině, a to v konstelaci babička + matka + chůva. Tři tyhle dámy jsou doplňujícími se dušemi a vypravěči prózy vytvářejí v určité fázi jeho dospívání krásné pondělky, než to naruší otec i osud...
Taky na otce Kafkova se opět odkazuje, ale autor zároveň ví, že tento nebyl ani zdaleka takový „kruťas“, jak se nám dnes jeví skrz svého citlivého syna Franze. Kameníčkův hrdina ostatně nevnímá hlavu rodiny vysloveně negativně, ba je schopen citu a soucitu. Miluje otce, byť si nemusí anebo nemůže vážit například jeho inteligence.
Otec je švec, syn bude možná malíř a bratr... Bratr je postižen. Do toho se blíží konce dětství, tedy pokud již nenastal. Kdy?
V jedné z mála klíčových chvil se otec přece vyjeví jako silnější osobnost, když chůvu vykáže do méně důvěrných kolejí. Aniž mu však přitom dojde, že možná právě ztrácí vlastního syna.

Kameníčkův příběh o „Mínotaurovi“ není přitom ani zdaleka jen modelový.
Zasadil jej do období po Vítězném únoru a pracuje rovněž se skutečnostmi jako nucené nastěhovávání nájemníků. Zde jsou to Brůžkovi, matka a syn. Vlastně se vetřou díky státu do života zobrazované rodiny a má to zároveň i silný vnitřní smysl pro knihu, neboť ten pár lze chápat i jako pomyslný odraz vypravěčova vztahu k vlastní matce, a lze ho chápat také jako transformaci onoho vztahu do jiného možného modu. A jde tedy o vhodný doplňující pohled.

Kameníčkovy texty bývají precizní a současně věrohodné. Čtenář si následkem toho může až sugerovat, že mu spisovatel vlastně předkládá jen přetavené sekvence svého vlastního života, což ovšem není místná představa.
Ano, jistě, autobiografické psaní existuje a je terapie, avšak ptát se „takže on nemusel vůbec fabulovat?“? Avšak dodávat si: „Psal tu život sám?“ I pokud psal život sám, nepokořuje to autorovu invenci, a to především tu její část, kterou projevil při výběru. Nu, a talent tkví samozřejmě taktéž v tom, co vynechat.

A Mínotaurův ostrov? Má happy end, což může až překvapit, ale není to šťastný konec nelogický.
Za zmínku stojí snad i to, že jedna z klíčových sekvencí novely upomene na McEwanovu prózu Betonová zahrada, byť celkově má Kameníček stylově a i námětově nadále blízko k Jiřímu Navrátilovi, který však není a nikdy nebýval takto kafkovsky úsporný.

Roli v Kameníčkových příbězích hrávají víc i méně vysloveně rodová predestinace, ale také důvěrně prochozené prostředí Prahy.
Bylo ovšem v Mínotaurově ostrově nutno jmenovat konkrétní ulice a schodiště a domy a čtvrtě? Kafka by to nejspíš neudělal. Nebyl by konkrétní. Nicméně mám za to, že tady dá teprve konkretizace věci věrohodnost. I bez ní by příběh obstál, ale přesmíru by se možná už blížil zmíněné modelovosti, a koneckonců, proč se hádat, tato novela se přece odvíjí i od momentů Gottwaldovy smrti a měnové reformy.
Co jí pak přidává na působivosti? Asi také vypravěčův odstup. Na vše totiž pohlíží teprve z pozdnějších chvil života a všechny běsy a děs předvádí už s pocitem, že pro něj život typu „bude, bude, bude“ skončil.

Dodejme, že skrze zobrazovaný tady dům je kniha provázána rovněž s další autorovou trilogií Čas rozpustilých písní,
byť dobře obstojí i sama, a zaskočí nás vskutku, co všechno předvede na takto malé ploše, ač nejde o žádné lineární vyprávění a působivost klíčových chvil je umocněna tím, že se k nim spolu s hrdinou-vypravěčem dobíráme i podruhé, nebo dokonce ještě potřetí.
Třetí část Kameníčkovy trilogie jsme dočetli a skončila a autor sám se v březnu stane šedesátníkem, v literatuře ale zdaleka neřekl poslední slovo.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Kameníček Jan

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit