Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

O snovačce a Přemyslovi aneb tři dcery Krokovy v moderním světě podle Vilmy Kadlečkové

o snovacce a premyslovi kadleckovaMýtus je blízek archetypu. Bořit archetypy nelze, možná ne. Ale pokoušet se o to musíme. Pokud nás k drcení archetypů anebo přímo předsudků nic nenutí, až moc se podobáme zvířatům. Ale pokud nás cosi tam někde uvnitř v hrudníku ponouká, abychom upravili jakoukoli vžitou legendu, pak jsme možná nejen lidmi, ale i tvůrci.

Že je tvůrkyní a spisovatelkou, to sice Vilma Klímová, respektive Kadlečková (nar. 1971) dokazovat dávno nemusí (a obzvláště ne po Myceliu 1 až 5), nicméně její próza O snovačce a Přemyslovi se mimo jiné dá chápat co mezistupeň mezi literaturou hlavního proudu „pro všechny“ s mezi fantasy určenou jen pro vybrané.

Původní, o něco kratší verzi textu známe už z památné albatrosí antologie Imperium Bohemorum (2007), kde mě ještě spolu s Neffovým příspěvkem zaujala asi nejvíc.
„Kdyby to Vilma podala Ondřejovým stylem, respektive jazykem, bylo by to ale lepší,“ říkal jsem si tenkrát, nicméně jedno jsem si uvědomil až později. Aston není žena, sní tedy trochu jiným způsobem a já nemohu porovnávat jablka a hrušky. - Ano, je docela dobře možné, že někde hned vedle nás žije vlastní život také nějaký bublavě paralelní vesmír, ve kterém jsou jabloně totožny s hrušněmi, ale rád bych věřil, že tak maximálně jeden.

Zato v knize Imperium Bohemorum se právě před osmi lety zrodila hned desítka paralelních kosmů a v každém české dějiny probíhaly o dost jinak. Jen některá ta univerza ovšem vydala později i na samostatnou knihu a konkrétně spisovatel Jan Poláček přepracoval povídku Cesta hrdiny v román Spěšný vlak Ch.24.12 (Argo 2010) a (právě) Vilma Klímová poskytla pět let po Poláčkovi témuž nakladatelství původní verzi svého textu o snovačkách a přemyslech. A hle, dostala ji taky tím do korelace s příslušnými sekvencemi Českého snění (Torst 2010) Pavla Kosatíka, jinak taky někdejšího autora sci-fi.

Není sporu o tom, že jádro patriotického Libušina mýtu bylo vygenerováno hlavně obrozením našeho devatenáctého století, ve kterém se identitě jisté skupiny mužných Čechů (mezi které náleželi třeba J. V. Frič, J. K. Tyl a libretista Smetanovy Libuše) zachtělo emancipovaně sošných ikon.
To tedy zachtělo. A pokud ony symboly chyběly, byly prostě dotesány, přičemž slavný Rukopis zelenohorský zrovna není tím nejideálnějším příkladem onoho dotesání, neboť je to ryzí literární dílo a současně je i není falzem; asi jako paralelně nenáleží i náleží do kategorie literární fantastiky.
Stokrát opakovaná polopravda se pro naprostou většinu posluchačů stane pravdou a přihodilo se totéž i údajné české kněžně, o které se ještě v Kristiánově legendě (z konce desátého století) nedočteme ni ň. U Kristiána totiž kráčí jen o bezejmennou hadačku, byť už taky věštící založení Prahy, a jméno „Luboša“ tasil až Kosmas.
Kosmas přitom nebyl ani bájícím Václavem Hájkem z Libočan ani Hankou či Lindou, nicméně mu to naprosto nezabránilo, aby v poklidu svého pokoje nečerpal pro Kroniku českou i z Bible.

Ještě jinými slovy je kněžna Libuše prostě fikcí a je-li tato fikce parafrázována, jedná se tudíž jen o uchopování fikce skrz nějaký modernější jazyk či aktuálnější postoje pánů spisovatelů a paní spisovatelek.
Tak taky roku 2006 vznikla desakralizační novela Miloše Urbana Pole a palisáda (rovněž vydaná v nakladatelství Argo), která je dalším z pokusů o psychologicky moderní rekonstrukci čehosi, co s nejvyšší pravděpodobností nikdy neexistovalo, a tedy i pokračováním „českého snění“, jak tomu říká Pavel Kosatík.

Miloš Urban se ovšem stejně jako Ondřej Neff zasnil jako muž, a teprve Vilma Klímová se (asi náhodou takřka současně) nad Libuší zasnila co pomyslná její dvojnice (ať už to má s feminismem společného více anebo méně), a teprve ona přetavila bájnou Libuši ve své Snovačce ve figuru až překvapivě platnou na počátku 21. století a v srdci atakované Evropy.
Teprve ona se totiž umí zasnít takříkajíc narkoticky, jak to i nejlépe koresponduje s virtualitou dneška a počítačů. Ať se to komukoli zamlouvá anebo naopak. A teprve VK přiblížila ikonu starou tisíc let (pomyslné) Soše České Svobody. To její Libuše je výkřik.

Knihu Kadlečkové by dobře mohl ilustrovat Kubín anebo Edvard Munch, i měl by to ze záhrobí honem rychle udělat a předvést nám i vyobrazení Libušiných sester Kazi a Tety, a to pěkně prosím přímo v jejich specifické válce táhnoucí se staletími. Nejinak ty sestry vnímá a načrtává Vilma Klímová.
Mezi charakteristické vlastnosti její Snovačky patří i jistý uměřený pragocentrismus, který podle mě víc než dobře odpovídá realitě světa, ve kterém žijeme, a možná si v příběhu mohl vystačit i bez Brna, které je mírně přeceněno. Ale zrovna tak náleží k vlastnostem knihy logocentrismus, jenž už realitě odpovídá o něco méně, řekl bych. Proč? - Poněvadž hra se slovy a jejich variování může či musí fascinovat, nicméně občas i zavede na scestí.

Jistě ne samu snovačku, jenže ta je koneckonců jen vytouženou fikcí. A pokud v rámci prózy ne a i kdybychom tomu dokázali uvěřit (a to s touto knížkou v rukou lze), byla by asi pravá snovačka jen jedna, asi jako magie vždycky bude jenom pro Někoho; i ta literární. Ten Někdo může být občan Vinohrad a může jít klidně i o obyvatele Brooklynu, nicméně nemůže to být nikdy celé lidstvo v jedné plastelínové kouli najednou, abych tak řekl. - Lidstvo totiž není magické. A ovladatelné magií sice je, ale jde o magii daleko reálnějšího typu.
Třeba islám takovou zná.

O snovačce a přemyslovi / Vilma Kadlečková / Ilustrace Tomáš Kučerovský /
Doslov Druhé obrození české napsala Joana Czaplinska v jazykové redakci Silvie Mitlenerové / Odpovědný redaktor Richard Klíčník / Argo. Praha 2015

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Kadlečková Vilma Kučerovský Tomáš

Komentáře  

# Ivo Vaclav 2015-12-13
Sent: Sunday, December 13, 2015 10:29 AM
To: Ivo Fencl
Subject: čítárny, z mailu
... Ivo, líbí se mi velmi, velmi, velmi velice Tvoje dvě poslední recenze na Čítárnách vyvěšené i na Tvém profilu. Je v nich výrazný analytický i argumentační posun a nadhled, a tím mají nadčasovou platnost v úsudcích a poučeností, ta je jejich přesvědčivým a neokázalým předpokladem...
Citovat