A+ A A-

Kámen a bolest Michelangela, za který byl Schulz na indexu katolické církve

 kamen bolest schulz michalangelo

Renesanční Florencie na přelomu 15. a 16. století. Doba neobyčejného společenského i uměleckého pnutí je tématem vynikajícího románu Karla Schulze, jenž vyšel až po autorově smrti. Téměř okamžitě ho pražská a olomoucká arcidiecéze daly na svůj lokální index zakázaných knih, protože knihu chápali církevní papalášové jako útok na samotnou podstatu katolické církve. Paradoxně, protože o něco později legendární převor břevnovského kláštera  Anastáz  Opasek na jeho obranu uváděl, že někteří čtenáři „po jeho přečtení konvertovali ke katolictví".

Poutavé vyprávění Karla Schulze je možno brát jako fikci, i když je postaveno na prostudovaných historických faktech. Nicméně historie zde tvoří jen dějovou kostru, to co je v knize důležitější je nadčasová esence duchovních přesahů, které vznikají v každé hektické době.

Dějem se prolínají osudy dvou géniů Michelangela a Leonarda da Vinciho, jejich vzájemná rivalita, hledání smyslu umění i života. V knize se Leonardo ptá? "Je kámen víc než mučednictví?“ „Nejen kámen –,“ dodal tiše Michelangelo. „Také bolest – Rány – “

Autor románové fresky nezapomíná ani na další velikány té doby, které umně vsouvá do děje.
Lorenca Magnifica, papeže Sixta IV. a Juliuse, Bramanta, Niccola Machiavelliho. Paolo da Pazzo Toscanelliho. Část románu je věnována fenoménu florenstského totalitního kněžského státu Girolama Savonaroly, kněze, který se postupně stal katoličtějším než sám papež a proto byl upálen jako kacíř. Velmi poučná část přesahující svou podstatou do dnešní doby.

Florencie na přelomu 15 a 16. století je mimořádná svými společenskými proměnami.
Církev neúprosně a agresivně shromažďuje majetek, území a peníze. Nejvyšší hodnostáři té doby se ostentativně obklopují přepychem. S tím souvisí množství podvodů, intrik, lokálních válek. Jako protipól Schulz popisuje život obyčejných duchovních i každodenní boj o přežití normálních lidí. Svět svátosti i morálního bahna, ve kterém tápou i géniové Michelangelo a Leonardo da Vinci.

Kámen a bolest je veliký a čtivý román. Být Karel Schulz Angličan, byl by světový. Přesto jeho dílo ční vysoko, jak píše Jaroslav Durych:

„Zatím jsme smutni. Torzo Karla Schulze ční vysoko. Nelze ho neviděti, ani od něho odvraceti oči. Bylo nám dáno torzo. I za to díky Bohu. A snad i právě za to. ... nic dobrého se neztrácí. V tom máme svou naději z tohoto paradoxu.“
Jaroslav Durych, Torzo Karla Schulze. Řád, 1943

Autor původně plánoval napsat románovou trilogii, avšak dokončil jen první díl, V zahradách medicejských a z druhého jménem Papežská mše existují pouze dvě kapitoly. Příběh končí v okamžiku, kdy je Michelangelovi přibližně 30 let.

SCHULZ, Karel. Kámen a bolest. 11. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1983. 814 s. Slunovrat.
Vynikající je audio s Ladislavem Mrkvičkou z roku 1995. Doporučujeme! Dostupné na youtube.

Kniha ke stažení >>>

Výpisky...

Leonardo si stiskl spánky dlaněmi a zadíval se nikam dlouhým utkvělým pohledem. Vyprávím o sobě přeludům, a nejsou přede mnou, jsem to opět já. Mluvím k sobě, a nikdo mi neodpovídá. Čekám na sebe sama jako na cizího člověka.

Michelangelo stál již těsně u něho, tápaje svýma nečistýma rukama po jeho vonící říze. Viděl tvář Leonarda umdlenou, vrásčitou, s ironickýma přimhouřenýma očima, bedlivě ho pozorujícíma. Vybuchl: „Ty! Ty! Ty mi budeš vytýkat, že dlouho pracuji, ty! Který jsi po třináct let dělal jen pouhý model pomníku pro svého pána – – – a ani to nebyl schopen dokončit! Ty! Který nikdy nic nedokončíš – jen pro svou hanbu!“ Odvrátil se s pohybem plným štítivosti.

O, ombra del morir, per cui si ferma ogni miseri, a l’alma, al cor nemica – ultimo delli afflitti et buon rimedio!
Ó stíne smrti, jímž se zastaví bída duše, zlo, jež v srdci tkvělo, ty léku poslední, když hrůza mučí!
MICHELANGELO: SONET XLIV

„A přece jste básník,“ pokývl hlavou Leonardo. „Slyšel jsem, že píšete sonety –“
„To je něco jiného – – – dělám verše jako sochy – tesám je!“
„Tak –,“ lehce se pousmál Leonardo. „Vrháte se na vše, jak vidím, jako dravec. Zmocnit se. Zvládnout. Pokořit.

Podmanit si. Ale to není správná cesta – – –“
Michelangelo užasle pozvedl hlavu. „Proč? Což je ještě jiná cesta?“
„Ano,“ Leonardo opět položil své tiché ruce na stůl a dlouze se na ně zadíval. „Nejde o to, vnutit hmotě vlastní vůli – vybouřit v ní své myšlenky a své vášně – ne, rozhodně ne, jde o cosi daleko těžšího a drahocennějšího – ponechat jí její život – objevit jeho záhadu – ukázat na ni – hmota chce být živa po svém – nerušte ji v tom – ukažte pouze na její tajemství – v tom je velké umění – hleďte, světlo! Dlouho pokládali barvu za nejtvárnější princip – ne, bylo třeba objevit, že důležitější je světlo, tajemství světla, před nímž se musí barva vzdát své hmotné podstaty a podřídit se, – nechte žít světlo, nevnucujte svoji vůli ani jemu, ani barvě, největším uměním je vyslovit pouze to, co věc chce vyslovit sama –“
„Ne!“ vyrazil ostře Michelangelo. „Mám-li tvořit opravdově, musím znát nejprve obsah vlastního srdce. Námět – to je pouze otisk vnitřního, vlastního života. Mám-li tvořit opravdově –“

Mlčel chvilku a pak dodal: „Hle, již jsme objevili první věc, která leží mezi námi, ale ta stále ještě není tou hlavní, odtud ta nenávist nepramení –“
„Nenávist –?“
„Ano –,“ pokývl hlavou Leonardo. „Neboť mne nenávidíte – cítím to stále zřetelněji – nejste ostatně jediný – avšak ti ostatní jasně označují důvod své nenávisti – překážím jim – pokládají mne za čaroděje – říkají, že jsem spojen s peklem, – osočují mne, chtějíce se dostat na mé místo, – zlehčují moji práci, aby tím více vynikla jejich, – – – to vše chápu – ale vy ne, u vás je to naprosto jiné, a to je hořké – neboť i vy budete mít týž úděl jako já – i vás budou jednou nenávidět a osočovat, vím to – a my dva samotáři, kteří bychom si mohli tolik říci, nemůžeme – je cosi položeno mezi nás – co patrně nikdy neodstraníme –“
Michelangelo prudce vstal a přešel jizbou. „Máte pravdu,“ pravil, rozčileně pohazuje rukama, „nenávidím vás – a vím, proč vás nenávidím, – protože jste jedním z těch – z těch ostatních –“
„Kdo jsou ti ostatní?“ zadíval se na něho zvláštním dlouhým pohledem Leonardo.

„Ti –,“ opsal rukou široký kruh Michelangelo. „Ti – tam venku, v noci i za dne, to velké stádo, které se mi hnusí – – – Doba! Vy všichni, kteří děláte tuto dobu! Chtěl jste, abych byl upřímným, – budu. Dusím se, zalykám se vašimi životy a vašimi vůněmi – vším tím odporným, co přinášíte s sebou, – dusím se v této době, valí se na mne jako potopa – někdy se domnívám, že jsem již ztracen. Stále vězím až po ramena v jakémsi blátě, v kalu a špíně, nemohu vyváznout, a stále je to patrně ještě málo – valí se to, zadusí mne to, nestane-li se nějaký zázrak – Co mne trýzní? Nikdy jsem to dříve nemohl poznat, domníval jsem se, že je to má vlastní slabost, ne, není tomu tak, mne bolí a trýzní tato doba – jako jiného bolí hlava či noha, mne bolí tato doba, nemohu z ní utéci – musím v ní žít – musím ji ale nějak přemoci, jinak budu jí rozdrcen – zaskočila mne jako záškodník, zchromila mne, ohlušila, chci být nasycen a napojen naprosto něčím jiným, než mi ona dává, – projít z ní nějakou velkou bránou – cítím její zkázu kolem sebe, všude cítím její hrozný konec, jako psi předčasně cítí požár, – co má dnes trvalou hodnotu, co jste postavili místo řádu, který byl zbořen?

Říkáte, že na papežském trůně sedí Antikrist, – všechno kolem je v rozkladu, neexistuje žádná mravnost, žádná ctnost, Machiavelli hlásá bez ostychu, že jsme proto tak špatní, protože nás kněží tomu naučili, ano, takové to je, církev trpí, a jak jí pomoci? Věř Arcikuplířce – sama si pomůže, ale co já v tomto rozkladu, v této hnilobě, co já! Člověk! To je váš objev! To jste zbožštili! Ale já neznám nic tragičtějšího, co dosud vyšlo z rukou božích, než je člověk! Chci se zachránit – trpím jako darebák, jako lotr, jako vyvrhel, trpím jako žhář stále připravený k činu, který jest mu zabráněno provést, – prahnu, toužím po jakési milosti, po zázraku, který by mne vysvobodil, – ale jako bych musil nejprve něčemu odumřít – čekám – – – na smrt, nebo na život? čekám – – – moje čekání se dosud neskončilo – – – není možné, abych takto žil dále, musí přijít nějaké očištění – Rozumíte mi?

Tento svět už nic nezachrání. Je naprosto ztracen.
Ale já nechci být ztracen. Já chci uniknout. Kam? Kudy? Jak? Někde jsou věci volající po spáse jako já – – – jsou určeny pro velké dílo – – – ale buď nikdo nepřichází, aby je naplnil, anebo lidé ho k němu nepustí – – – já chci ticho, toužím po tichu, mám-li žít, tvořit, musím být obklopen tichem – – – ale tato vaše doba stále vře – hlučí – – – vím, jsem příliš lehce zranitelný, a proto musím stále sestupovat do hlubin, abych se lépe ukryl – – – Doba! Co jste učinili z daru času, který vám byl svěřen? Nemohu z toho uniknout – musím to tedy i za cenu největších obětí překonat, nebo se v tom nechat žít a nechat zemřít – jako by právě ve vás se slily všechny neřesti, smutky a choroby této doby.

Překonat vše – i vás – pochopte to, kdo se chce zachránit, musí přemoci i vás – ale vy jste silnější než ti ostatní, jak vás nenávidím! Doba! A vy! Jak chápu Savonarolu! Také s ní zápasil, také ji chtěl přemoci, také jako by byl přišel z jiných století a do jiných směřoval, – a padl. Ale já ne, já nechci, já nesmím padnout – já nesmím zahynout – já musím zvítězit i proti vám všem, kteří jste se vztyčili přede mnou jak obr v šupinatém krunýři, – – – musím zvítězit –“
„Čím?“
„A třebas – – – jen kamenem – – – jako on – – – David!“ Leonardo maličko mlčel a pak pravil: „Mluvil jste o Savonarolovi – – – který také chtěl zvítězit a padl. A přece postavil zbraň největší, zápasil nejvyšším: mučednictvím. Je kámen víc než mučednictví?“
„Nejen kámen –,“ dodal tiše Michelangelo. „Také bolest – Rány – “
Leonardo spustil ruce ze stolu v klín a jejich nápadná bledost se ostře odrážela od záhybů černého pláště. „Myslím na to, Buonarroti,“ řekl tiše, „až vám jednou řekne někdo to, co jste nyní vy řekl mně – – –“
„Nikdy!“ vybuchl Michelangelo. „Nebudu nikomu stát v cestě, půjdu vždy se všemi, kteří budou zápasit s touto hnilobou –“
Leonardo hleděl jinam než na Michelangela a usmíval se. „Tedy nyní chápu, proč to bude David. Symbol vašeho života – vítězit úderem, kamením. Proti obru. I mne tedy pokládáte za jednu šlachu, za jeden nerv toho obra a – – – nemýlíte se. Jsem rád, že jsem se zrodil v této době, která dala člověku užít všech svých možností, která ho osvobodila – – – Ale je to jinak, než říkáte, – chtěl bych s vámi o tom hovořit, až i vám bude přes padesát let, – messer Buonarroti! Co dnes jsem? Leonardo da Vinci, pravda, ale co je pod tím? Odcházel jsem z Florencie jako mladík, vrátil jsem se do ní jako vyhnanec, odkázaný na měsíční plat z pokladny signorie, podávaný mi Soderinim jako almužna – I já jsem si tenkrát před svým odchodem říkal: Procitni, spáči, procitni, tvoř věci, které i po smrti tě zachovají živým, – a tady někde bloudil stín mého předrahého Giacoma Pazzi, já ho viděl; miloval jsem ten stín tak, jako jsem miloval živého, – a pak jsem raději uprchl na vévodský dvůr do ciziny kreslit opevnění, malovat Morovy souložnice, být pořadatelem karnevalů a slavnostních iluminací – chtěl bych s vámi mluvit, až i vy budete starý, a pak bych vám řekl, co ještě nyní nemohu, – což já nepopírám tuto dobu, nepohrdám jí?

Co mně dala? Čím jsem v ní? My, lidé ducha, jsme všichni vyhnanci v době, která se honosí tím, že osvobodila ducha, jsme dlužníky mocných, žijeme jen z milosti vladařů, není pro nás svobody umění, učinili z toho obchod, rvou nám díla ještě nehotová z rukou, lační zisku, vím, nejde jim již o obraz a sochu, jde jim pouze o náš podpis, prodávají pouze naše jména – i vy budete mít svá nedokončená díla, Michelangelo, a vzpomenete pak na mne, kterému jste se proto posmíval a kterého jste proto tupil, – i vy – A hle, my dva, kteří cítíme tlak této doby více než ti ostatní, pro které naopak je úrodným hnojištěm, my dva se nenávidíme – – – ale to ne pro váš úděs z doby – ne, ani tak tomu není, Michelangelo! Právě proto bychom si nejvíce rozuměli, neboť kdo více trpěl touto dobou než já? Čím jsem k stáru? Pobudou – odkázaným na milost mocných – mluvíte o potřebě ticha, ale srdce každé doby je neklidné – – – kdo jiný to více poznal než já? Kdo jiný více promyslil pomíjejícnost lidských osudů než já? Hle, vladař »zlatého věku« Lodovico Moro, nyní v poutech odvedený do Francie, – hle, Lorenzo Magnifico, z jehož díla nezůstalo nic, – žiji drobnými, skrytými okamžiky, naučil jsem se ocenit krásu každé vteřiny – dovedu pak rozumět Moně Lise, kterou portrétuji, když mi vypráví, že si pamatuje na Lorenza Magnifika pouze tolik, že ji jednou pohladil po vlasech, když ještě jako děvčátko mu sdělovala, že už umí karnevalový sonet k oslavě Matky boží, – což i to není mnoho, taková vzpomínka na pohlazení vlasů? Mnoho o tom s Monou Lisou hovoříme při mé malbě, o kráse a úsměvu těchto prchavých okamžiků – dovedu to ocenit – ale nedovedu se s tím spokojit – nedovedu, Michelangelo!

Stále pátrám po rozřešení nových a nových tajemství – to je můj únik z doby – to: vědět! poznat! vyzkoumat! promyslit! Jsou velká tajemství, jejichž jsme svědky, – nejde jen o příčiny pádu knížectví, o zkázu lidských životů, právě když byly na vrcholu své moci, – ne, i ptačí let, jehož křivka zemdlívá právě v největším rozpětí, je také takovým tajemstvím – je někde jediný bod, z něhož vše vychází a do něhož se vše vrací – události, životy i osudy, smrt, umění, neřesti, dobro a zlo –, jediný pramen všeho – kolikrát se mi již zdálo, že jsem mu blízko! Vím, neshodneme se nikdy v umění, ale to není tak důležité – já mám svá nedokončená díla – i vy je budete mít, tak jako nyní máte tam v koutě plno kartónů s načrtanými údy a těly, plody mučivých, trýznivých hodin práce, znám to – vy směřujete k nadlidskému, až nelidskému – já zůstanu vždy u člověka a u toho, co poznává svými smysly, – oba máme své nepřátele – vám teprve rostou, jako ten mladík, před nímž vás varuji –“

Ale nejde o něho, ani o ty ostatní – Jde o víc. Únik z doby, tak jste to nazval. Nyní již rozumím těm vašim náhlým odjezdům, stále před něčím prcháte a stále se vracíte zpět na jediné místo – – – i do této doby se opět vrátíte! Ne, nechte mne domluvit, Michelangelo, vrátíte se – proto prcháte, abyste se opět vrátil, – nikdo neunikne beztrestně své době, marně zápasíte – je to pýcha, marná pýcha – a snad přece! Kdo ví? Každý jdeme svou cestou – vy chcete uniknout uměním – já jinak, poznáním – ano, umění jest mi pouze průvodce velkých tajemství a tak tato tajemství mne očarovala, že i své umění jim často obětuji, – poznat! vědět! dostat se k onomu jedinému, z něhož vše vychází a k němuž se vše vrací, – život i smrt je v jediné dlani – bohatství a bída – rozkoš a bolest – vše splývá – dobro a zlo – tak jako v té jeskyni ze snu mého dětství – díval jsem se do ní pouze úzkým otvorem, oslněn plameny, které v ní vybuchovaly, ale když se vždy na okamžik rozptýlil kouř a dým, cítil jsem, že ještě zlomek času – – – a já poznám, uvidím, – a nad tím byly podivné barvy, utvořené jen ovzduším, – šerosvity – nikdy nenamalované – tajemství –“

„Řekl jste mi, Michelangelo –,“ slyší Leonardův hlas jakoby z velké dálky, „– že vám připadám jako Pilát – Co je to pravda? Víte to vy? Já to nevím a po celý život jsem usiloval to poznat – Co je to pravda? Byl jste ještě dítě, a já vašemu otci jednou takřka zachránil život před smrtí ušlapáním u S. Maria del Fiore – a váš otec mi pak s pýchou vyprávěl o vás, o vaší nebeské konstelaci – to znamená velké věci, řekl. A já již tehdy jsem se stále tázal: Co jsou to velké věci – a slova vašeho otce mi byla směšná. Co jsou to velké věci, Michelangelo, co je to pravda? Jest zde velké, nesmírné tajemství, čili jak vy říkáte: zázrak – oba po něm toužíme – vy jinak, já touhou vědět, dospět až k jeho poslednímu rozluštění – i to by proměnilo můj celý život – Jeskyně se sirnými plameny – šerosvit – i ten můj objev mi už vzali, a nedávno prý Benátčan, Giorgione zvaný, přivezl tento můj poznatek na cestě z Bologne přes Milán do Benátek a tam ho uplatňuje – Co mi na tom záleží? Rozdám vše, co mám, jen když se dozvím, jen když se dopátrám – obětovat tomu umění, to není malá cena – a já ji platím, vím o tom – ale platím rád – jen když se dozvím –“ ... neboť jest velká jednota, to je to tajemství,“ pravil náhle tiše Leonardo, jako by odpovídal sám sobě. „Už tenkrát v mládí jsem to tušil – tenkrát, když stařičký učenec Paolo da Pazzo Toscanelli mne zdarma a z lásky vyučoval tajemství matematiky a životu pythagorejskému – jednota čísel, vše v jedné neznámé, kterou lze však zjistit, – žít v kázni, nejíst maso, nepoznat ženy, nevzrušit se ničím, být zasvěcen – ano, už v mládí – tenkrát u Toscanelliho – – – a pak později – jednota každé víry – tenkrát, když jsem chtěl s průvodem diodaria cirejského, projíždějícího Florencií, odejít do služeb egyptského sultána, – jednota víry – musulmanská víra, Kristova víra, prastaré mýty o oběti Boha pro lidstvo – vše vychází z jediného bodu a vrací se tam pod božským tajemstvím čísel – není již rozdílu mezi dobrem a zlem – vždyť i sama církev tak zpívá v liturgii na Bílou sobotu: ille, inquam, Lucifer, qui nescit occasum – a o Kristu tak zpívá – proč Lucifer?“

Nikdy jsem nechtěl být jako ti ostatní,“ vybuchuje Michelangelo. „Vždy jsem se bránil těm ostatním. Vždy jsem s nimi bojoval. Mramorem, kamenem. Můj David je toho důkazem. Jdu sám jako on, vždy proti ostatním. Sám, zcela sám.“

„Nejsou jen hory,“ odpovídá papež. Urovnává vyschlou rukou záhyby svého pláště. „Jsou i propasti. Rozumíš? Nejde o to, zvládnout hory, nejprve musíš zvládnout propasti, nebo jinak se ti vše zřítí a propast pohltí horu i tvé dílo. Bojíš se hlubin? Zvykej na ně, abys nedostal závrať. Propasti! Viděl jsi je pouze v pustotě vyprahlých carrarských hor, tam venku. Ale tam, kde nejsou lidé, nikdy nemůžeš být sám. Venku je mnohé, s čím musíš neustále hovořit, a pro člověka ducha, pro světce, nejvytouženějším místem rozmluv je poušť. Toliko mezi lidmi můžeš být sám, naprosto a dokonale sám. A největší propasti nejsou tam. Zde jsou. Zvládni je.“

Komentáře  

# Rudolf 2017-05-07
Vynikající dramatizovaná četba na pokračování z nedokončené románové trilogie kámen a bolest.V roce 1995 připravil Jaroslav Pour v režii Markéty Jahodové.
Účinkují Ladislav Mrkvička, Jan Hartl, Ilja Racek, Otakar Brousek st., Rudolf Pellar, Michal Dlouhý, Ivan Trojan, Jiří Schwarz, František Med, Stanislav Fišer, Karel Urbánek, Miroslav Doležal, Marcel Vašinka, Jiří Zahajský, Boris Rösner, Marta Vančurová a Sylva Turbová.
Svým posledním dílem, románem Kámen a bolest, vytvořil někdejší člen Devětsilu jedno z vrcholných děl české historické prózy. Líčí v něm osudy velikána renesančního umění Michelangela Buonarottiho a zároveň podává monumentální a mnohostranný obraz dramatických střetů epochy, která se např. v postavě fanatického kazatele Savonaroly láme od smyslného pozemšťanství renesance k mystickému vytržení baroka.
Citovat