Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

Zvuk slunečních hodin jedinečné Androníkové

zvuk slunecnich hodin andonikovaRomán přirozeným a vynalézavým způsobem spojuje několik rovin, časových pásem a žánrů - Baťův Zlín, Indii třicátých let, poválečnou Ameriku. Vyprávění začíná náhodným setkáním dvou českých emigrantů v Coloradu, jejichž životní osudy se kdysi prolnuly. V krátkých scénách i ucelených pasážích se před námi odvíjí strhující příběh, v jehož centru stojí milostný vztah Tomáše Kepplera a židovské dívky Ráchel viděný očima jejich syna Daniela. S nástupem okupace Československa a poté, co byla Ráchel odvedena do transportu, se Danielův svět harmonie a bezpečí definitivně rozpadl.

Autorka zaujala nejenom tématem, ale i fabulačními schopnostmi, rafinovanou prací s literárním časem a výrazným, svébytným jazykem. Za svůj debutový román získala v roce 2002 ocenění Magnesia Litera v kategorii Objev roku. V roce 2001 byl román oceněn hlavní literární cenou Knižního klubu. Dílo bylo přeloženo do čtyř jazyků.

Talentovaná autorka bohužel zemřela ve svých 34 letech.
Přesto nám zanechala čtyři skvělé knihy, které dodnes jsou na pomyslém vrcholu české prózy na počátku 21.století. Je opravdu škoda, že o jejích knihách dnes už málokdoí ví.
2001 – Zvuk slunečních hodin
2002 – Srdce na udici
2010 – Nebe nemá dno
2014 – Vzpomínky, co neuletí

Zvuk slunečních hodin / Hana Androniková / Vydal Odeon 2008 (Knižní klub, 2001)

Ukázka z knihy ...

Vrátil se brzy z práce a našel prázdný dům. Odložil sako, zašel do kuchyně a nadzvedl víčko čajové konvice. Povytáhl obočí a povzdechl. Nalil si zbytek čaje do šálku, chvíli pátral po cukru, ale v duchu nad tím mávl rukou. Zamířil do pokoje. Povolil si kravatu, rozepnul horní knoflík límce a rozložil se v křesle s Times of India. Když dočetl, sáhl po týden starých novinách ze Zlína. Titulní strana z března 1936 hlásala: Německo zbrojí - Francie se bojí!
Pod titulkem veselá karikatura nadutého nácka po zuby vyzbrojeného moderní technikou a přikrčeného frantíka s vojenskou výbavou z doby železné. Po zádech mu přeběhl mráz.

Najednou stála za ním. Neslyšel kroky, ponořený do žhavých novinek. Položila mu ruku na rameno, sklonila se nad ním a zhluboka se nadechla. Milovala tu vůni. Jeho pot. Směs cedrového dřeva a máty peprné. A tabák, který ulpíval na bílých košilích. Natáhl pravou ruku a dotkl se tváře nad sebou. Vzala dlouhé prsty do dlaně a položila si je na rty. Znovu se nadechla. Nikotinová mlha mezi prostředníčkem a ukazováčkem. Chvíli ji pozoroval a pak zaklonil hlavu a přitáhl si její obličej. Otevřel rty, jako by ji chtěl pohltit.

Stál jsem ve dveřích a zíral na rodiče, kteří se jako vystřižení z filmového plátna vášnivě líbali. Upustil jsem tenisák, na který jsem pod intenzitou okamžiku zapomněl. Prudce se od sebe odtrhli, míček do ztracena bubnoval o podlahu. Nejdřív vypadali zaraženě a pak se rozesmáli.
OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Androniková Hana

Komentáře  

# Kamila 2012-12-20
Literární svět Hany Andronikové definují především její dva romány. Souvislost mezi nimi je v protikladnosti. Jestliže v případě textu Zvuk slunečních hodin se pohybujeme v obecných sférách a osudy postav nahlížíme jakoby z ptačí perspektivy, román Nebe nemá dno nabízí „podhled“ – jeho děj i poslání jsou hluboce v osobní intimitě, v prožitku. A teprve synergie obou příběhů vypovídá o spisovatelčině vnímavosti a inspiraci.
Ráchel z románu Zvuk slunečních hodin i Ama, vypravěčka z knihy Nebe nemá dno, na závěr nacházejí uvolnění, osvobození, radost. Prohrávají svůj konkrétní boj o život, ale jako výraznou stopu zanechávají své smíření. Podobné poselství je možné „vyčíst“ i z osobního názoru spisovatelky Hany Andronikové. Zemřela 20. prosince 2011 ve čtyřiačtyřiceti letech.
(Český rozhlas)
Citovat