A+ A A-

Výhonek osmilisté růže. Velmi čtivý příběh o cestě do horského kláštera

V románu islandské autorky se dvaadvacetiletý vypravěč vydává na cestu z rodného severského ostrova do horského kláštera na kontinentu. Čtenář si teprve postupně skládá drobné i velké události, které vypravěčově cestě předcházely: jak jeho matka, která nedávno zemřela, milovala zahradu a květiny, jak on sám náhodně zplodil s takřka neznámou dívkoudceru, jeho pravidelné večeře s autistickým bratrem a starým otcem, který vaří podle matčiných receptů.

vyhonek osmiliste ruze


Motivy hrdinovy cesty i předchozí události se před čtenářem pozvolna vyjevují v krátkých hovorech, v protagonistových nutkavých myšlenkách o těle, smrti, růžích a rodičovství. Veškeré pohnutí, které by mohly vylíčené děje vzbudit, je však tlumeno neokázalým, o to však účinnějším způsobem vyprávění. Vyrovnaný tón, prostý styl, humor a zejména rytmus i zámlky mezi větami či kapitolami vytvářejí atmosféru průzračnosti, ticha a klidu.

Román, který vyšel na Islandu poprvé před pěti lety, se setkal s vřelou čtenářskou i kritickou odezvou. Ve Francii patřil v roce 2010 několik měsíců k bestsellerům a tamní knihkupci mu udělili Prix de Page za nejlepší evropský román.

Výhonek osmilisté růže | Auður Ava Ólafsdóttir  | Přeložila Helena Kadečková | Vydává Plus, 2012

Auður Ava Ólafsdóttir (1958)

se narodila v Reykjavíku a vystudovala dějiny umění v Paříži. Přednáší na Islandské univerzitě a vede tamní uměleckou sbírku. „Můj pohled na svět byl vždy poněkud zkreslený. Najednou, z ničeho nic, jem potřebovala vytvořit smyšlený svět s jeho vlastními pravidly. Možná to má původ v silné potřebě svobody. Jako mnoho spisovatelů i já chci, aby svět byl jiný, než je,“ říká o své literární tvorbě. Její prózy nejednou vycházejí z určitého obrazu, který text rozvíjí hudebními prostředky. Jsou oceňovány pro osobitý styl a objevování krásy v každodenním životě. Vystupují v nich uvěřitelné postavy, které se však dostávají do nepředvídatelných, někdy komických situací.

Ukázka z knihy:

Jelikož odjíždím do ciziny a těžko říct, kdy se zase vrátím domů, hodlá můj sedmasedmdesátiletý otec uspořádat pamětihodnou poslední večeři a uvařit něco podle maminčiných ručně psaných receptů, něco, co by asi maminka při podobné příležitosti sama uvařila.

"Napadlo mě," říká, "udělat smaženou obalovanou tresku a potom kakaovou polévku se šlehačkou."
Mezitímco se snaží zjistit, jak se vaří kakaová polévka, jedu v sedmnáct let starém saabu do domu komunitního bydlení pro Josefa. Stojí už dávno přichystaný na chodníku a je očividně spokojený, že mě vidí. Protože se loučím, má na sobě sváteční oblek, poslední košili, kterou mu koupila ještě maminka, fialovou s motýlkovým vzorem. Zatímco tatínek smaží cibuli a rybí porce leží připravené na hromádce strouhanky, zajdu ven do skleníku pro výhonky růže, které chci vzít s sebou. Otec jde v závěsu za mnou s nůžkami pro pažitku na ryby, Josef mu mlčky kráčí v patách, ale od té doby, co spatřil všechny ty střepy po vlně tlakové níže v únoru, kdy se rozbila spousta skleněných tabulek, do skleníku už zásadně nevkročí a místo toho postává venku u sněhové závěje a sleduje nás.

On i tatínek mají na sobě stejné pulovry, oříškově hnědé se žlutými kosočtverci.
"Tvá maminka vždycky dávala na tresku pažitku," říká otec a já si od něho vezmu nůžky, natáhnu se k trvale zelenému trsu v rohu skleníku, ustřihnu hrst pažitky a podám mu ji. Jsem jediným dědicem matčina skleníku, jak mi otec pravidelně připomíná. Nejedná se ovšem o žádné velkokapacitní zahradnictví, o žádných tři sta padesát keříků rajských jablíček a padesát sazenic okurek, které teď přešly z matky na syna, vlastně tu rostou jenom růže, co se starají samy o sebe, aniž je třeba se jim obzvlášť moc věnovat, a asi deset zbývajících stvolů rajčat. Tatínek slíbil, že dokud budu pryč, ujme se zalévání.

"Já nikdy moc na zeleninu nebyl, chlapče, to byl koníček tvé maminky. Sám sním nanejvýš tak jedno rajče za týden. Kolik bys řekl, že se tady může sklidit rajčat z jednoho keříku?"
"Můžeš je někomu darovat."
"Nemůžu věčně klepat u sousedů a nabízet jim rajskájablíčka."
"Co třeba Bogga?" Řeknu to, i když maminčinu dlouholetou přítelkyni podezírám, že má, co se jídla týká, stejný vkus jako otec.
"Nepředpokládáš doufám, že se každý týden pohrnu k Bogze na návštěvu s třemi kily rajčat. Myslela by, že chci zůstat na večeři." Tuším, co bude následovat. Taky že jo: "Byl bych rád pozval to děvče a dítě, ale nevěděl jsem, jestli bys nebyl proti."
"Jo, byl bych proti. Nejsme pár a nikdy jsme pár nebyli, to děvče, jak jí říkáš, a já, i když spolu máme dítě. Byla to jen nešťastná náhoda."

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Auður Ava Ólafsdóttir duchovní rozvoj klášter

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit