Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

Nový Orwell 1984 česky a anglicky aneb Psychopol je na cestě k vám. Bděte!

1984 orwellKlasický Orwell 1984 v bilingvní verzi. Zbrusu nový překlad ikonického Orwellova románu Devatenáct set osmdesát čtyři. Překladatelka Petra Kůsová -Martínková se musela vyrovnat zejména s převodem nově vytvořeného totalitního jazyka newspeaku:

„Za předobraz české obdoby tohoto fiktivního jazyka jsem zvolila skutečnou řeč české totality, tzv. reálného socialismu. Z jejího charakteru jsem jako základní stavební princip vybrala dva typické znaky: hybridní kompozita a svévolné gramatické lapsy. To jsem doplnila jevy drobnějšími, ovšem neméně příznačnými, jako je například kumulování předpon. Domnívám se totiž, že takové řešení, takový jazykový paskvil, dá svou zhuštěnou obludností českému čtenáři nejpalčivěji pocítit obludnou paskvilnost režimu, v němž se odehrává děj románu a který možná zažil i on sám.“

Uhádnete, které české termíny odpovídají anglickým? Kdo uhádne, pojede za odměnu do rekretábora!

a) psychot            1) artsem
b) normostyk         2) newspeak
c) insemika           3) goodsex
d) neolekt             4) thought-criminal

Posuďte v bilingvím provedení sami, nakolik je překlad přesný, věrný a výstižný – jinak vás poctí návštěvou Psychopol! A ten se už rodí v americkém kongresu!! A nejen tam!

burton 1984 2
Ilustrace Jonathan Burton

Ukázka z knihy:

Česká verze:

Byl jasný, chladný dubnový den a právě odbíjela třináctá hodina. Winston Smith, tisknoucí bradu k hrudi ve snaze vzdorovat lezavému vichru, se rychle prosmekl skleněnými dveřmi Rezidence Vítězství, ovšem ne dost rychle na to, aby zároveň dovnitř nenaprášil hrubý prach.

Na chodbě to páchlo vařeným zelím a starými rohožkami. Na jednom konci byl na zdi přitlučený barevný plakát, na uzavřený prostor až příliš velký. Zobrazoval jen obrovitou tvář, přes metr širokou: obličej asi pětačtyřicetiletého muže s mohutným černým knírem a hezkými, ostře řezanými rysy. Winston zamířil ke schodům. Výtah nemělo cenu zkoušet. I v nejlepších časech fungoval jen zřídka a momentálně se elektrický proud přes den vypínal. To patřilo k hospodářské kampani v rámci příprav na Týden nenávisti. Byt byl v sedmém poschodí a Winston, který měl ve svých devětatřiceti letech nad pravým kotníkem bércový vřed, šel pomalu a několikrát si cestou odpočinul. Na každé podestě, naproti výtahové šachtě, shlížel ze zdi plakát s obrovskou tváří. Obraz byl upravený tak, aby oči člověka sledovaly, kamkoli se hnul. VELKÝ BRATR TĚ VIDÍ, stálo naspodu.

V bytě pak medový hlas odříkával přehled čísel, která nějak souvisela s výrobou surového železa. Hlas vycházel z obdélníkové kovové desky podobné matnému zrcadlu a zabudované naplocho do zdi po pravé straně. Winston otočil vypínačem a hlas se poněkud ztišil, ačkoli slova se dala i pak rozeznat. Zařízení (říkalo se mu telestěna) se mohlo sice ztlumit, úplně vypnout se však nedalo. Došel k oknu: drobná, vetchá postava, jejíž chabou konstituci jen podtrhovala modrá kombinéza, uniforma Strany. Vlasy měl velmi světlé, obličej od přírody ruměný, pleť zdrsnělou hrubým mýdlem, tupými žiletkami a chladem zimy, která právě skončila.
Svět venku působil i přes zavřenou okenní tabuli studeně. Dole na ulici zvedal vítr v lehkých poryvech víry prachu a roztrhaných papírů, a třebaže slunce svítilo a nebe se ostře modralo, nic jako by nemělo barvu, krom všude visících plakátů. Černě kníratá tvář shlížela z každého velkého nároží. Jedna se dívala z fasády domu přímo naproti. VELKÝ BRATR TĚ VIDÍ, hlásal nápis, zatímco temný pohled se upíral Winstonovi do očí. Dole v úrovni ulice ve větru přerývaně povlával další plakát, v rohu utržený, a střídavě zakrýval a odkrýval jediné slovo: ANGSOC. V dáli se mezi střechami propletl vrtulník, na okamžik se zastavil ve vzduchu jako masařka a zas odletěl obloukem pryč. Byla to policejní hlídka, slídila lidem v oknech. Hlídky však neměly váhu. Váhu měl jedině Psychopol.

Hlas z telestěny za Winstonovými zády stále drmolil cosi o surovém železe a o překročení plánu Deváté tříletky. Telestěna sloužila souběžně jako přijímač i vysílač. Zachytila jakýkoli Winstonův zvukový projev hlasitější než velmi tlumený šepot; pokud navíc zůstával v záběru kovové desky, mohlo ho být nejen slyšet, ale i vidět. Nedalo se samozřejmě určit, jestli vás v tu kterou chvíli pozorují. Jak často či podle jakého klíče se Psychopol napojoval na jednotlivé kabely, zůstávalo hádankou. Dalo se dokonce usuzovat, že policie neustále hlídá všechny. V každém případě se vám však mohli napojit na kabel, kdy se jim zlíbilo. Museli jste žít – a také jste žili, ze zvyku, který se stal reflexem – v domnění, že každý váš zvukový projev odposlouchávají, a když právě není tma, každý pohyb sledují.

Winston dál zůstával k telestěně zády. Bylo to jistější; ačkoli, jak dobře věděl, i záda mohla leccos prozradit. O kilometr dál se nad zaneřáděnou krajinou tyčilo mocné, bílé Ministerstvo pravdy, jeho pracoviště. Tohle, pomyslel si s jakýmsi nejasným znechucením, tohle byl Londýn, metropole Letového pásma 1, třetí nejlidnatější provincie v Oceánii. Pokoušel se vydolovat nějakou dětskou vzpomínku, která by mu napověděla, jestli Londýn vypadal vždycky právě takhle. Táhly se tam vždycky tyhle řady chátrajících domů z devatenáctého století, s bočními zdmi podepřenými trámy, s okny záplatovanými kartonem a střechami zalátanými vlnitým plechem, s polorozpadlými zahradními zídkami vyboulenými do všech stran? A vybombardované proluky, kde vzduchem poletovala rozdrolená omítka a po hromadách rumu se plazila vrbovka; i plochy, kde bomby vytloukly větší prostor a kde nato vyrostly ubohé kolonie dřevěných, kurníkům podobných příbytků? Nemělo to však smysl, nedokázal si vzpomenout: z jeho dětství nezbylo nic než sled jasně ozářených výjevů, většinou nesrozumitelných a vyvstávajících bez pozadí.

Ministerstvo pravdy – neolektem Miniprav  – se od kteréhokoli jiného objektu v dohledu lišilo. Ohromná pyramidová stavba ze zářivě bílého betonu se vypínala, patro po patru, tři sta metrů do výšky. Z místa, kde Winston stál, se ještě dalo přečíst úhledné písmo, jímž byla na bílém průčelí vyvedena tři hesla Strany:

VÁLKA JE MÍR
SVOBODA JE OTROCTVÍ
NEVĚDOMOST JE SÍLA

burton 1984 1
Ilustrace Jonathan Burton

Anglická verze:

It was a bright cold day in April, and the clocks were striking thirteen. Winston Smith, his chin nuzzled into his breast in an effort to escape the vile wind, slipped quickly through the glass doors of Victory Mansions, though not quickly enough to prevent a swirl of gritty dust from entering along with him.

The hallway smelt of boiled cabbage and old rag mats. At one end of it a coloured poster, too large for indoor display, had been tacked to the wall. It depicted simply an enormous face, more than a metre wide: the face of a man of about forty-five, with a heavy black moustache and ruggedly handsome features. Winston made for the stairs. It was no use trying the lift. Even at the best of times it was seldom working, and at present the electric current was cut off during daylight hours. It was part of the economy drive in preparation for Hate Week. The flat was seven flights up, and Winston, who was thirty-nine and had a varicose ulcer above his right ankle, went slowly, resting several times on the way. On each landing, opposite the lift-shaft, the poster with the enormous face gazed from the wall. It was one of those pictures which are so contrived that the eyes follow you about when you move. BIG BROTHER IS WATCHING YOU, the caption beneath it ran.

Inside the flat a fruity voice was reading out a list of figures which had something to do with the production of pig-iron. The voice came from an oblong metal plaque like a dulled mirror which formed part of the surface of the right-hand wall. Winston turned a switch and the voice sank somewhat, though the words were still distinguishable. The instrument (the telescreen, it was called) could be dimmed, but there was no way of shutting it off completely. He moved over to the window: a smallish, frail figure, the meagreness of his body merely emphasized by the blue overalls which were the uniform of the party. His hair was very fair, his face naturally sanguine, his skin roughened by coarse soap and blunt razor blades and the cold of the winter that had just ended.

Outside, even through the shut window-pane, the world looked cold. Down in the street little eddies of wind were whirling dust and torn paper into spirals, and though the sun was shining and the sky a harsh blue, there seemed to be no colour in anything, except the posters that were plastered everywhere. The blackmoustachio'd face gazed down from every commanding corner. There was one on the house-front immediately opposite. BIG BROTHER IS WATCHING YOU, the caption said, while the dark eyes looked deep into Winston's own. Down at streetlevel another poster, torn at one corner, flapped fitfully in the wind, alternately covering and uncovering the single word INGSOC. In the far distance a helicopter skimmed down between the roofs, hovered for an instant like a bluebottle, and darted away again with a curving flight. It was the police patrol, snooping into people's windows. The patrols did not matter, however. Only the Thought Police mattered.

Behind Winston's back the voice from the telescreen was still babbling away about pig-iron and the overfulfilment of the Ninth Three-Year Plan. The telescreen received and transmitted simultaneously. Any sound that Winston made, above the level of a very low whisper, would be picked up by it, moreover, so long as he remained within the field of vision which the metal plaque commanded, he could be seen as well as heard. There was of course no way of knowing whether you were being watched at any given moment. How often, or on what system, the Thought Police plugged in on any individual wire was guesswork. It was even conceivable that they watched everybody all the time. But at any rate they could plug in your wire whenever they wanted to. You had to live -- did live, from habit that became instinct -- in the assumption that every sound you made was overheard, and, except in darkness, every movement scrutinized.

Winston kept his back turned to the telescreen. It was safer, though, as he well knew, even a back can be revealing. A kilometre away the Ministry of Truth, his place of work, towered vast and white above the grimy landscape. This, he thought with a sort of vague distaste -- this was London, chief city of Airstrip One, itself the third most populous of the provinces of Oceania. He tried to squeeze out some childhood memory that should tell him whether London had always been quite like this. Were there always these vistas of rotting nineteenth-century houses, their sides shored up with baulks of timber, their windows patched with cardboard and their roofs with corrugated iron, their crazy garden walls sagging in all directions? And the bombed sites where the plaster dust swirled in the air and the willow-herb straggled over the heaps of rubble; and the places where the bombs had cleared a larger patch and there had sprung up sordid colonies of wooden dwellings like chicken-houses? But it was no use, he could not remember: nothing remained of his childhood except a series of bright-lit tableaux occurring against no background and mostly unintelligible.

The Ministry of Truth -- Minitrue, in Newspeak  -- was startlingly different from any other object in sight. It was an enormous pyramidal structure of glittering white concrete, soaring up, terrace after terrace, 300 metres into the air. From where Winston stood it was just possible to read, picked out on its white face in elegant lettering, the three slogans of the Party:

WAR IS PEACE
FREEDOM IS SLAVERY
IGNORANCE IS STRENGTH

burton 1984 3
Ilustrace Jonathan Burton

Komentáře  

# Velky Bratr 2015-02-10
Novy preklad je hrozny. Radeji necist. Vzit original+google translate je lepsi.
Citovat
# Karel Michalský 2013-08-13
Cílem Těch nahoře je zůstat, kde jsou. Cílem Těch uprostřed je vyměnit si místo s Těmi nahoře. Cílem Těch dole, pokud mají nějaký cíl – je totiž trvalou charakteristikou Těch dole, že jsou příliš zkrušeni dřinou, než aby si častěji uvědomovali cokoli mimo svůj každodenní život – je zrušit všechny rozdíly a vytvořit společnost, v níž si budou všichni lidé rovni. A tak se v průběhu dějin znova a znova odehrává boj, který je ve svých hlavních obrysech stále stejný. Po dlouhá období se zdá, že Ti nahoře jsou bezpečně u moci, ale dříve či později pokaždé přijde chvíle, kdy buď ztratí víru v sebe nebo schopnost účinně vládnout, nebo obojí. Potom je svrhnou Ti uprostřed, kteří získají Ty dole na svou stranu předstíráním, že bojují za svobodu a spravedlnost. Jakmile Ti uprostřed dosáhnou svého cíle, uvrhnou Ty dole nazpět do dřívějšího postavení otroků a sami se stanou Těmi nahoře. Od jedné ze zbývajících skupin se okamžitě odtrhne nová skupina Těch uprostřed a boj začíná nanovo. Z těch tří skupin se jen Těm dole nikdy ani dočasně nepodaří dosáhnout svého cíle. (1984)
Citovat
# ten je lepší 2013-03-25
To je naprostá pravda, pomyslel si. Mezi cudností a politickou ortodoxií je přímá a těsná spojitost. Jak jinak se dá udržet ve správné poloze strach, nenávist a šílená lehkověrnost, které Strana potřebuje u svých členů, než tím, že se potlačí nějaký mocný pud a použije se ho jako hnací síly? Sexuální pud je pro Stranu nebezpečný, a tak ho Strana obrátila ve svůj prospěch. Stejný trik provedla s rodičovským instinktem. Rodina se totiž nedá zrušit a oni vlastně lidi povzbuzují, aby měli své děti rádi skoro starodávným způsobem. Na druhé straně jsou však děti systematicky popuzovány proti rodičům a vedeny k tomu, aby je špehovaly a podávaly zprávy o jejich úchylkách. Rodina se tak vlastně stala jakousi prodlouženou rukou Ideopolicie. Nástrojem, jehož prostřednictvím je člověk ve dne v noci obklopen informátory, kteří ho důvěrně znají.
Citovat
# Karolína 2011-11-27
Klasika a opravdu vynikající překlad.
Citovat