A+ A A-

Jevgenij Zamjatin - My. Kniha, která inspirovala Orwella

my zamjatinZamjatinův román My je prvním skutečným vizionářským dílem varující lidstvo před  nekontrolovanou státní moci. Ve svém důsledku ovlivnilo dílo další velikány jako byl Orwell, Huxley, Vennegut, Boyle a další. Orwell sám přiznává, že četba Zamjatina ve francouzštině ho inspirovala k napsání své legendární knihy 1984.

Jevgenij Zamjatin (20.1. 1884 – 10.3. 1937) po vydání svého nejslavnějšího románu My upadl v nemilost vládnoucí strany.
Díky svému zaměstnání, inženýr na pozici stavitele ledoborců, požádal Stalina v roce 1931 o vystěhování. To nakonec dostal, ale jen díky pomoci Maxima Gorkého. 

Zamjatin píše svou knihu nejen na základě prožitého reálného budování socialismu v SSSR.
Je také ovlivněn autory, jako byl H.G.Wells a dalšími vizionáři lidské budoucnosti. Zamjatin ale nefantazíruje, staví svoji společnost na základě zkušeností s totalitním systémem v SSSR v době nastupujícího Stalina. Intuitivně předpovídá a varuje před odlidštěním, mravním vakuem, umrtvením myšlení a společenským úpadkem.

Zamjatin ale své společenské zřízení na první pohled nekritizuje a už vůbec nerozvíjí katastrofickou budoucnost, jak se mnohdy mylně o knize píše.
Nastiňuje dokonalou společnost, ve které jsou si všichni rovni, nikdo netrpí nemocemi nebo jiným nedostatkem. Vše je dopředu naplánováno včetně sexu, jídla apod. Neexistuje soukromí, stěny jsou ze skla, jelikož neexistuje já, ale jen my. Policie je popisována v roli strážních andělů a Nejvyšší Dobroditel je milosrdný a chápající. Náboženstvím je v podstatě matematika, jednotlivci jsou pojmenováváni čísly.

Hlavním hrdinou je D-503, hlavní konstruktér lodi zvané Integrál, která má být vyslána, aby i mezi další civilizace roznesla ideu nejvyššího typu lidské společnosti.
Zamiluje se však do ženy I-330, jinými slovy onemocní vážnou chorobou zvanou Duše. Zákon ale poruší nejen tímto skutkem, ale i účastí na revoluci, která chce strhnout Zelenou stěnu, jež hermeticky obklopuje společnost a izoluje ji od okolní živé přírody. Spiknutí je odhaleno a všichni jsou podrobeni operaci, která z nich učiní jednou provždy poslušné čísla. Jen I-330, která se zamilovala velmi vášnivě, je rozmetána na atomy Dobroditelovým strojem.

Výpisky z díla:

Opravdu jsem já, D-503, napsal těchhle dvě stě dvacet stránek? Opravdu jsem někdy cítil - nebo myslel, že cítím - něco takového? Písmo je moje. Pokračuji stejným písmem, ale stejné je naštěstí jen to písmo. Žádné blouznění, žádné nesmyslné metafory, žádné city - jen fakta. Protože jsem zdráv, jsem naprosto, absolutně zdráv. Usmívám se - musím se usmívat, vždyť mi vyndali z hlavy nějakou třísku a mám teď hlavu lehkou, prázdnou. Vlastně ne prázdnou, ale nemám v ní nic cizorodého, co by překáželo úsměvu (úsměv je normální stav normálního člověka).
Fakta jsou tato: Onoho večera sebrali mého souseda, který učinil objev o konečnosti vesmíru, mne a všechny, kdo tam s námi byli, protože jsme neměli potvrzení o Operaci, a odvezli nás do nejbližší posluchárny (číslo posluchárny je mi nějak známé) - sto dvanáct. Tam nás přivázali ke stolům a  podrobili Velké operaci.

Vyprávěj něco dětem, dopovíš do konce, a přece se pořád ptají: a dál, a proč? Děti jsou jediní odvážní filozofové. A odvážní filozofové jsou bezpodmínečně dětmi. Zrovna tak to vždycky má být, jako to dělají děti: a co dál?

Pojem MY pochází od Boha, a JÁ od ďábla.

Sám křesťanský, milosrdný Bůh, který pozvolna upaluje všechny nepokorné na ohni pekelném – cožpak ten není kat? A cožpak těch, které upálili na hranicích křesťané, bylo méně než upálených křesťanů? Ale uvědomte si, že tohoto Boha přesto velebili po celé věky jako Boha lásky. Absurdita? Ne, naopak: krví psaný patent na nevyhladitelnou životní moudrost člověka. Už tenkrát – ten kosmatý divoch chápal: pravá, algebraická láska k lidstvu je nutně nelidská – a nutným příznakem pravdy je její krutost.
Jak je možné, že starověkým lidem nebyla nápadná všechna nesmyslnost jejich literatury a poezie. Obrovitá, úžasná síla uměleckého slova přicházela nazmar. Je to směšné – každý si psal, co ho napadlo. Stejně směšné a hloupé jako to, že jejich moře tupě naráželo celý den do břehů a miliony kilogrammetrů obsažené ve vlnách dodávaly vznět jen citům milenců. My jsme z milostného šepotu vln vytěžili elektřinu, z šelmy prskající vzteklou pěnu jsme udělali domácí zvíře; a stejně jsme zkrotili a osedlali kdysi divoký živel poezie. Dnes už není poezie opovážlivým slavičím tlukotem – je státní službou, je prospěšná.

Zítra uvidím to neměnné, z roku na rok se opakující, ale pokaždé nově vzrušující divadlo: obrovskou číši souhlasu a zbožně zvednuté ruky. Zítra je den každoročních voleb Dobrodince. Zítra opět svěříme Dobrodinci klíče od skálopevnosti našeho štěstí. Samozřejmě, nemá to nic společného s bezhlavými, neorganizovanými volbami ve starověku, kdy dokonce, směšné to jen říct, nebyl znám ani výsledek voleb. Budovat stát na nevypočitatelných náhodách, může být něco absurdnější?

„Je to s vámi zlé! Zřejmě se vám udělala duše.“
Duše? To divné, prastaré, dávno zapomenuté slovo. Říkáváme někdy „z hloubi duše“, „promluvit do duše“, „oduševnělý“, ale duše...
„Je to... moc nebezpečné?“ zamumlal jsem.
„Nevyléčitelné.“
„A... oč vlastně jde? Neumím... si to... představit.“
„Víte... jak bych vám to... Tak se podívejte – plocha, povrch, třeba zrcadlo. A na té ploše jsme my dva a teď se tam mihl stín aera. Jenom na povrchu, letmo. Ale představte si, že ten neproniknutelný povrch najednou změkl působením nějakého ohně a nic už po něm neklouže – všechno proniká dovnitř, tam do toho zrcadlového světa. Z plochy se stalo trojrozměrné těleso, svět, a v nitru zrcadla – ve vašem nitru – je teď slunce, proud vzduchu od vrtule aera i vaše chvějící se rty a ještě něčí. Rozumíte, chladné zrcadlo odráží, odmršťuje, ale tohle vstřebává a všechno v něm zanechává stopu – navěky.  Kdysi jste slyšel, jak v tichu dopadla kapka – a slyšíte ji pořád.“
„Ale proč mám najednou duši? Neměl jsem ji – a najednou... Proč ji nemá nikdo než já?“
„Proč? A proč nemáme peří, proč nemáme křídla – jen lopatky, základ pro křídla? Protože už křídla nepotřebujeme – máme aera, křídla by nám jen překážela. Křídla jsou k létání, ale my už nemáme kam letět – už jsme dolétli, už jsme dosáhli svého. Nemám pravdu?“
Zaraženě jsem přikývl. Druhý lékař to uslyšel a přidusal ze své ordinace.
„Co je? Duše? Říkáte duše? Zatracená práce! Když to takhle půjde dál, máme tu za chvilku choleru. Já vám to říkal, já vám to říkal, všem – všem musíme vyoperovat tu fantazii.“

Jenom málokdo to ví, že pár lidí přece jen uniklo a zůstalo tam za stěnami. Byli nazí, utekli do lesa. Učili se od stromů, od zvěře, ptactva, květin, slunce. Obrostli srstí, ale pod srstí si zachovali horkou rudou krev. S vámi je to horší, vy jste obrostli číslicemi, číslice po vás lezou jako vši. Všechno z vás strhat a nahé vás vyhnat do lesa! Abyste se naučili chvět strachem, radostí, zuřivým vztekem, zimou, modlit se k ohni.

Orwellova recenze knihy My
http://www.orwelltoday.com/weorwellreview.shtml

 

Komentáře  

# Vaša 2016-11-30 16:04
Díky , neznal jsem a překvapení se koná. Čtivější jak Orwell, nedivím se, že ho Orwell svým způsobem kopíroval.
Citovat
# Jarek 2016-06-14 03:35
Zamkatin byl jeden z prvních novodobých géniu. Pochopil základní věc, stejně jako později Orwell. Nikdy nikdo se nechápe moci s úmyslem, že se jí vzdá. Moc není prostředek, je to cíl. Cílem pronásledování je pronásledování. Cílem mučení je mučení. Cílem moci je moc.
Citovat
# EvaK 2014-07-01 03:26
Nazítří jsem se já, D-503, dostavil k Dobroditeli a pověděl jsem mu, co jsem věděl o nepřátelích štěstí. Proč se mi to dříve zdálo těžké? Nechápu. Jediným vysvětlením je moje někdejší choroba (duše).
Citovat
# John 2014-02-04 13:10
Zamjatin dokázal bravurně vystihnout duševní boj člověka se sebou samým tak, že jsem spatřil cosi skutečně lidského nejen v beznadějně zamilovaném, neovládajícím se odpadlíkovi, nýbrž i v loajálním občanovi Jednotného státu. Poslední záznam je mi však zároveň svědectvím toho, kam vede taková loajalita v hloubi živená chorobným lidským strachem z neuchopitelnosti vlastního štěstí – ke ztrátě této lidskosti.
Citovat
# EvaK 2014-02-04 13:09
„Znamená-li to, že se mnou souhlasíte – tak si teď pohovoříme jako dospělí, když děti odejdou spát – o tom nejpodstatnějším. Ptám se: proč se lidé – už od kolébky – trápili, o čem snili, po čem toužili? Po tom, aby jim někdo jednou pro vždy řekl, co to je štěstí – a pak je k tomu štěstí připoutal řetězem. (…)“
Citovat