A+ A A-

Munra Saki a jeho Vůl v chryzantémách aneb podivnosti s překlady

vul v chryzantenach sakiNěkteré knihy nás donutí vrátit se ke svým předchůdkyním. Povídky od Munra Sakiho česky vyšly počínaje rokem 1961 ve čtyřech výborech včetně letos pořízeného Vola v chryzantémách. Dotyčný Vůl reprezentuje aktuální přívažek a odlišuje se od dosavadních souborů Kruté šprýmy, Léčba neklidem a Hranaté vejce především tou zvláštností, že každou z pětadvaceti povídek přeložil někdo jiný.

Stalo se – a došlo k tomu v rámci projektu Translating Saki pořádaného Ústavem translatologie na půdě Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Snad i kvůli zajímavosti uvedu začátek nejznámějšího Sakiho hororu Sredni Vaštar (podobá se pracím H. P. Lovecrafta a byl zfilmován také u nás) nejprve ve starším překladu Františka Vrby (1968) a pak v letošní verzi Jana Tichého.

Conradinovi bylo deset a doktor o něm odborně usoudil, že nevydrží naživu ani pět let.
Conradinovi bylo deset let a lékař vyslovil odborné stanovisko, že se nedožije patnácti.

Překladatelé se vyřádili, nebo tomu chci věřit, a bez zajímavosti není ani to, že řádili i titulech Sakiho příběhů. Například Ztracené batole se tudíž teď jmenuje Pátrání (v překladu Anny Fazekašová), což je docela matoucí, a na místě Otevřených dveří máme Otevřené okno. Ale! Jak to?
Původní překlad nezohlednil existenci tzv. francouzských oken a mimochodem, také tento horor je poměrně známý a někdo by dodal napadnutý, takže proč nesrovnat převod klíčové sekvence i poslední věty.

František Vrba:
V houstnoucím soumraku kráčely přes trávník k zaskleným dveřím tři postavy; všechny nesly v podpaží pušky a jedné z nich splýval přes ramena bílý plášť. Nehlučně se blížili k domu a pak najednou z šera zazpíval drsný mladý hlas: „Povídám, Bertíku, cože tak skáčeš?“
Vít Jakeš:
V prohlubujícím se pološeru kráčely napříč trávníkem směrem k oknu tři postavy; každá z nich nesla pod paží pušku a jedna byla navíc obtěžkána bílým pláštěm přehozeným přes ramena. V patách jim držel utahaný hnědý kokršpaněl. Nehlučně se blížili k domu a vtom ze soumraku zahlaholil chraptivý mladý hlas: „Povídám, kam tak letíš, člověče?“

Vrba: Romantické výmysly z okamžitého popudu byly její specialitou.
Jakeš: Historky na počkání byly její specialitou.

Anglický originál žel nemám po ruce, nicméně známé dilema, zda a nakolik smí překladatel vylepšovat autora, tu nepochybně přichází na přetřes. I tady. Když jsme již v tom, srovnejme ještě závěry mistrné (a opět i hororové) povídky Vetřelci.

František Vrba 1968:
„Kdo je to?“ vyrazil ze sebe Georg napínaje zrak, aby uviděl postavy, které by jeho společník raději neviděl.
„Vlci.“

Zdeněk Huml 2015:
„Tak kdo je to?“ vychrlil ze sebe Georg a napínal zrak, aby spatřil to, co by jeho společník raději neviděl.
„Vlci.“

Jak již řečeno, originál jsem si ke škodě této recenze neopatřil (možná je na internetu), nicméně se nemohu zbavit pocitu, že byly Vrbovy verze působivější.
A ne? Například slovo postavy přece nám až do poslední chvíle jako čtenářům asociuje postavy lidí, tudíž zachránců a těch, co by nepochybně vytáhli zpod kmene oba znepřátelené muže. Teprve poslední slovo povídky pak odhalí, že se však jedná o postavy vlků. A tenhle kontrapunkt u Humla postrádám a nakolik je přítomen u Sakiho, to momentálně nevím, ale můžete si to zjistit.

Jak vyplývá z toho, co jsem dosud napsal, překládali mnozí čeští studenti už jednou přeložené a dodám, že původní překlady někdy dokonce označili (často snad právem) za zastaralé.
Jistěže se jedná o regulérní přístup k věci, ale my si zde položme otázku, je-li tedy vůbec ve sborníku nějaká povídka, kterou jsme už neznali. Odpověď? Zní: „Ano, dokonce je takových sedm.“ Dobrá. I záludně teď zkusme odhalit, nakolik jsou nové texty přínosem ne už po stránce kvality překladu, ale z hlediska jakosti jich samotných.

To, že je Saki klasik a památný nešťastník (napřesrok uplyne sto let od nešťastného momentu, kdy padl), přece nezaručuje, že neprodukoval i rutinní, ne-li špatné prózy.

Dejme se do toho. Hned povídka Šero (překlad Markéta Jirkovská) mi nepřipadá domyšlená, i jinak je to „celý O. Henry“; jen Bagdád na Hudsonu jest nahrazen Bagdádem na Temži. I námětem je nám asi Šero dnes blízké: týká se komunikace s bezdomovcem typu loudil-lhář. Tento zarputile tvrdí, že netrefí do svého hotelu, kde si nechal hotovost, a historku má mistrně podloženou věrohodnými detaily. Ale rozuzlení je zvláštní a posuďte je sami.

Zajímavé je, že taky povídka Sedmilháři (poprvé přeložená Viktorií Lexovou) má podobný námět a loudil sorty „baron Prášil“ se v ní v parku potká s hrdinou, který náhodou rovněž holduje pábení. Jak si tak ale oba radostně lžou už z vnitřní potřeby, ukazuje se, že jde v oboru o kohouty na tomtéž smetišti. I běda! Pokud si ovšem odmyslím, že Saki v povídce chválí Psa baskervillského, musím ji označit spíš za slabší a působí na mě především jako něco, co snad autor zrovna zažil i zachytil, ale... Nestačí to.

O moc lepší jsou Dveře do spíže (překlad Adéla Králová) alias historka vyprávěná Sakiho častým hrdinou Clovisem. Trochu připomíná příběhy P. G. Wodehouse. Jde zde o podléhání hazardu i o pokus manipulovat bohatou tetičkou; pokus, který se manipulátorkám vymkne. „Otevři dveře do spíže a...“ Asi přísloví nemusím dokončovat.

Taktéž krátká povídka Čaj (krátké jsou všechny) o jedněch námluvách jako by vypadla ze stroje nebo psacího stolu O. Henryho, autora Sakiho času. Nicméně pointa není moc pravděpodobná, pokud se nebere jen jako vtip. Proč by se pracovitá žena „zkazila“ jen tím, že se vdá? Příběh přeložila Šárka Zouzalíková.

Už zmiňovaný O. Henry (kterého mám velmi rád) rád odkazoval na Tisíc a jednu noc, i činí tak rovněž Munro Saki – nejméně v historce Příležitostná zahrada (překlad Helena Hradilová), která svým námětem trochu připomene Chestertona. Pointa se sufražetkami sice je jen dobová, ale chytrost hrdinčina zato nadčasová. Určitě. A právě dík ní hrdinka vítězí nad zbohatlicí. Problém tu ale taky čuju. Jako u Sakiho často, jde prostě jen o další z povídaček řešících pseudoproblémy bohatců. I tím Zahrada nakonec připomene spíš zmiňovaného už Wodehouse než O. Henryho.

Předposlední z „nových“ povídek předestřených pražskými studenty Čechům je Žena, která mluvila pravdu, vyprávěná opět Clovisem, i když v původní verzi Reginaldem, starším, nicméně podobným Sakiho hrdinou. Jde tentokrát vyloženě o pohádku, jakéhosi krajně zjednodušeného „Idiota v malém“, kde hrdinka začne lidem prostě říkat pravdu, a to z nudy. Že nečiní dobře, je nasnadě. G. B. Shaw sice nejednou řekl, že nejsnáze šokujete právě přímým předestíráním pravd, ale v praxi běžného života potřebujeme šokovat málokdo a málokdy, neboť se povětšinou nechceme zbavovat přátel ani pracovních míst. A cituji raději přímo z překladu Evy Ullrichové:

Žádná skutečně prozíravá žena s manželem pravidelně neobědvá, pokud pro něj chce zůstat překvapením k večeři. Muž musí mít nějaký čas, aby na ni zapomněl; jedno odpoledne na to nestačí.

V příběhu bezesporu zaujme i myšlenka, že vyslovení pravd se často střežíme kvůli dětem. Ale právě ratolesti hlavní hrdince chybějí. „I Ibsen je pravdomluvnější, než strojený život,“ dodá autor, zatímco ona Pravdomluvná definitivně pohoří, když začne být upřímná dokonce k vlastní švadlence i kuchařce. „Ženy a sloni urážku nikdy nezapomenou,“ ví Saki, který tu dosahuje kvalit Oscara Wilda.

Konečně jsme u posledního nového „kousku“ Chvalozpěv v překladu Anny Štádlerové, který Clovise předkládá naloženého v tureckých lázních, an kvůli sázce tvoří ódu na korunovaci. Ale zjistíme, že je nehraně snob, a pojmeme podezření, že to platilo také o Sakim. Doufám, že se pletu, avšak jeho alter ego Clovis plká v lázni s kamarádem jako vyložený nabob a ani to, že je jistý časopis následkem otištění jeho veršů zrušen, neodvane odér trapnosti a jisté lacinosti této bohorovné povídačky.
Až na zmíněné výjimky však (poprvé do češtiny přeložené) povídky podle mě přínosem jsou.

Jedenáct dalších z této knihy vyšlo už v Léčbě neklidem, pět dalších se objevilo již v překladu Marty Staňkové v Hranatém vejci (1997), povídka Slepá skvrna (zde v překladu Jitky Mlčochové) je známa z Krutých šprýmů (původní překlad Bedřich Fučík), nu, a podle všeho figuruje ve Volovi i povídka, která už vyšla jak ve Šprýmech, tak v Léčbě neklidem. A je tu tedy přeložena potřetí. O kterou se jedná, to přenechávám koni (má větší hlavu než vůl) anebo raději Sherlockovu a vašemu odhalení.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Saki Munra horor

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit