A+ A A-

Karel Čapek živý jako nikdo z nás ve vzpomínkách Olgy Scheinpflugové

capek scheinpflugova

Olga SCHEINPFLUGOVÁ (1902-1968), česká herečka, spisovatelka a básnířka, manželka Karla Čapka. Od roku 1929 členka Národního divadla, hrála i v několika filmech. Autorka divadelních her a próz, z nichž nejslavnější je Český román (1946), který dlouhou dobu nahrazoval monografii Karla Čapka (1890-1938).


Vzpomínková kniha Živý jako nikdo z nás obsahuje novinové články, statě i recenze, v nichž Olga Scheinpflugová vzpomíná na Karla Čapka i jeho dílo a s neobyčejnou vnímavostí vykresluje jedinečného spisovatele jako člověka i umělce. Z výstižných postřehů a zajímavých podrobností z každodenního života a politických zápasů sestavuje plastický a živý portrét, který čtenáři přiblíží osobnost Karla Čapka jako žádná jiná biografie.

Začněme nejdříve tím, čím byl Karel Čapek po celý svůj život: studentem, věčně hledajícím a studujícím člověkem. Nebylo literatury od černošských pohádek až po moderní dobu, kterou by byl nečetl, a nebylo vědy, která by ho nebyla zaujala a které by, jak říkal, spisovatel nepotřeboval znát. Studoval chemii a fyziku, historii a přírodní vědy, sháněl brožury o nových objevech medicíny, byl nadšen biologií. Jeho vezdejším královstvím byly duch a příroda, člověk a všechno živoucí.
Postupoval systematicky ve všech oborech a látkách, které ho zajímaly, učil se trpělivě poznávat a třídit, odlišovat a hodnotit. A přitom nelze říci, že by byl knihomolem, neboť toto studium jej naplňovalo stejně vitální radostí jako přesazování květin nebo cestování.

capek_zivy300.jpg

Scheinpflugová měla dar svá svědectví slovy zachytit. Po celý život psala verše, povídky, romány i hry, byla literée... Jejímu literárnímu talentu vděčíme za to, že vzpomínková vyprávění, ne snad jen čapkovská, uměla podávat velmi živě a plasticky.
Za zvlášť pozoruhodný považuji záznam mnoha Čapkových výroků, které nejsou snad jen vypůjčeny z korespondence nebo z jeho publicistiky. Svědek menší intelektuální úrovně by nebyl schopen takto zásadní obraz podat, spíše by si všímal různých konkrét, okamžiků, příhod, příběhů, které mu utkvěly.
Všechna ta svědectví jsou také psána s velkou láskou a úctou, aniž by k tomu autorka potřebovala silných slov.
Z doslovu Františka Černého

Živý jako nikdo z nás / Olga Scheinpflugová / vyd. Euromedia Group – Ikar, 2008, 1. vyd. u nakladatele / celkově 2. vydání, 1. vyd. Hynek, 1997


Olga Scheinpflugová o seznámení s Karlem Čapkem

UKÁZKA Z KNIHY

O BRATŘÍCH ČAPCÍCH

V roce 1927 jsem byla s bratry Čapky na Tatrách a v té době jsem je mohla sledovat, jak se vyjadřují a chovají, když jsou delší dobu spolu. Žertovali při každé příležitosti, na tvářích obou bratří byl vlastně stále nádech ironie nebo chlapeckého úsměvu, který zhasl jen při debatách nejvážnějších. Prováděli své akrobacie slovních hříček a přesmyček, prolézali horské louky, aby se potěšili květinou, kterou znali jen z botanických atlasů. Scvrkli se na malé chlapce, kdykoliv kolem nich přeletěl perleťovec. Na Strž přijel Josef jenom několikrát. První rok byl opravdu suchý a pro Josefa to byl aridní kraj, samý pískovec a břidla a on byl zvyklý ze své divoké Oravy na lijáky a přesycenou zeleň.
Nejsem oprávněná mluvit o tom, jak bratři Čapci literárně spolupracovali. Seznámila jsem se s Karlem až skoro na přelomu jejich uměleckého osamostatnění. Zastihla jsem sice ještě Hmyz a Adama Stvořitele, které mi Karel přinášel přečíst v rukopise, ale nikdy jsem se neopovážila zeptat se na podíl jejich partnerství.

Pamatuji se, jak odjížděli do Berlína na premiéru Hmyzu, roztržití pro svou tělesnou eleganci, konstatovali až v poslední chvíli, že nemají smokingy. Karel věc rozřešil tak, že si vzal svůj scvrklý od maturity, který mu byl zoufale malý, nemluvě ani o tom, že byl zmordován nějakým venkovským krejčím, a štíhlý Josef si jej vypůjčil od přítele, který byl o dobrých patnáct kilo silnější než on. Měli odvahu vyjít v Berlíně v této parádě před oponu a sklidit, coby autoři, jedinečný úspěch. Jenom jeden podrážděný list se na ně dopálil, hra referenta urážela a bratry Čapky prohlásil za anarchisty. „Čert je vem,“ napsal dopálený kritik, „i když se objevili před oponou v bezvadných smokincích.“ Použil tenkrát slova tadellos a to pak bratři používali se smíchem vždycky, kdykoliv bylo něco špatného pochváleno.

I když začal později, jako Goncourt, Edmond a Jules, a jako Heinrich a Thomas Mann, protože, jak řekl Karel, umělec se stává čím dál tím více sám sebou, každý z obou bratří pracovat samostatně, spojovala je všedním dnem zahrádka a společné cesty z redakce. Chodívali domů pěšky a cítili jako újmu ve svých stycích, kdykoli se k nim přidal někdo třetí. Každý den přinesl nové události a zkušenosti, které si potřebovali sdělit a vzájemně posoudit. Měli své přátele výtvarníky, smáli se, že jeden ho má v Mánesu a druhý v Besedě; Josef totiž kamarádil s Rabasem a Karel se sochařem Karlem Dvořákem a oba tito umělci navštěvovali Čapkovy pátky.

Byla jsem divákem tohoto vztahu, zastihla jsem zbytky jejich společné mladosti v Karlově knihovně, kde zůstaly Josefovi Tři mušketýři a v jeho zase odpočíval na penzi milovaný Stendhal, který byl na zašlých deskách podepsán studentem Karlem. Od mála sdílného Karla jsem slyšela vyprávět jen to nejlepší nebo nejosudovější.

Byla jsem navštívit Josefa na Oravě, kde trávil se svou ženou a dcerkou své nejmilovanější prázdniny. Zastihla jsem ho v rouše nejsoukromějším, veselého a odhodlaného čelit všemu, co v životě přijde. Pochlubil se nám každým koutem krásy v divokých lesích a upekl mně i Íčkovi nejlepší živánskou, jakou jsem kdy jedla. Kdykoli chci vidět bratry Čapky pohromadě, nevidím je v jejich domku, ale tenkrát v roce pětatřicátém u praskající hranice na venkovské zahradě. Karel miloval oheň přímo pohansky, smál se své ochočené pyrománii, ale kdo ho znal, spěchal ve svém krbu rozdělat oheň, aby se mohl dívat do plamenů. Znal ho také Josef, a proto ho pohostil proudy jisker a hrou rudých jazyků; ta živánská, očoudlá a znamenitá, byla jistě jenom záminkou.

Byl to veliký a krásný vztah, měl svou otevřenost i svá hluboká tajemství, své radosti i bolest, jako každá láska. Křehký Karel měl přímo tolstojovský neklid a strach ze smrti, silný, sukovitý Josef k ní měl takřka starokřesťanský vztah. Řekl dokonce, když Karel zemřel, že je dobře, že si byl vědom svého konce, protože člověk si má uvědomit smrt stejně silně jako život. Divil se, že jsem s ním v tomto případě nesouhlasila a že jsem se umírajícího Karla snažila obelstít optimismem. Sám se pak Josef díval smrti do očí skoro šest let v koncentračním táboře, než mu řekla své poslední slovo.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Čapek Karel Scheinpflugová Olga

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit