A+ A A-

Jak voní tymián – majstrštyk Marcela Pagnola aneb Ota Pavel po francouzsku

jakvonitymian300Jedna z nejslavnějších a nejkrásnějších francouzských knih Jak voní tymián vznikla vlastně náhodou.
Dokonce za to může šéfredaktorka časopisu Elle. Ta totiž slyšela Pagnola, jak na jednom večírku vypráví své zážitky z dětství a tak se ji to zalíbilo, že nedala Pagnolovi pokoj, dokud ji článek nenapsal. A ohlas byl opravdu velký, takže nakonec šedesátiletý Pagnol napsal úspěšnou trilogii. (Otcova sláva, Matčin zámek, Čas tajností) Čtenáři se dožadovali i dalšího dílu, ale ten už nedokončil. Vážně onemocněl a zemřel. Nedokončená kniha, ale nakonec přece jenom byla vydána pod názvem Čas lásek.

Pagnol byl nejen mimořádný vypravěč se smyslem pro humor i detail, ale dokázal své příběhy skvěle sepsat, což nebývá pravidlem.
Navíc je kniha plná slunce, krásné provensánské přírody jižní Francie a čtení voní takovým způsobem, že se od knihy jen těžko odrhnete. Pokud ovšem čekáte akční příběhy, pak musíte jinam. Děj knížky teče klidně jako řeka a hladivé vzpomínky na krásnou a mladou maminku, otce, učitele Josefa, mladšího brášku a sestřičku, strýce Julese a tetu Rózu, kamaráda Liliho vás jednoznačně obejme. Začíná už u Pagnolových prapředků a postupně sledujeme zážitky z Pagnolova dětství až po gymnaziální léta, viděné očima dorůstajícího kluka. To je také na Pagnolovi obdivuhodné a naplňuje beze zbytku výrok Goetha: Štěstí je poznat v mládí přednosti stáří a stejné štěstí je udržet si ve stáří přednosti mládí".

A když k tomu přidáme citlivý překlad Evy Musilové, je zážitek téměř dokonalý.
Chcete-li v dnešní době číst něco krásného, pak tato kniha vás naplní po okraj...

Možná pro někoho bude úspěch knihy překvapivý, ale i unás měl Ota Pavel s podobnými příběhy z dětsví také mimořádný úspěch. (viz. knihy Jak jsem potkal ryby, Smrt krásných srnců) A pokud se podíváme na souvisloti, pak zde jistá souvislost osudů knih Pavla i Pagnola je. Oba spisovatelé knihy napsali na žádost jiných, obě měly mimořádný úspěch, obě byly o dětství a byly nakonec zfilmovány.

Marcel Pagnol (1985 – 1974)

(francouzský dramatik, prozaik, filmový scénárista, původním povoláním prof. angličtiny, se narodil 28. 2. 1895 v Aubagne u Marseille.
Patřil mezi nejvýznamnější dramatiky meziválečného období. Po prvnívhne neúspěšných pokusech o dramatickou tvorbu zaznamenaly velký divadelní úspěch jeho hry z lidového prostředí Marseille Abeceda úspěchu a volná jevištní trilogie Malajský šíp, Fanny a César, která se dočkala dokonce několika filmových zpracování.
K divadlu se vrátil až v roce 1953. V roce 1946 byl zvolen do Francouzské akademie. Marcel Pagnol zemřel 8. 12. 1974 v Paříži.

Nejlépe se uplatnil Pagnolův vypravěčský talent v knihách vzpomínek Otcova sláva a Matčin zámek vydaných česky pod názvem Jak voní tymián. Přičemž slovo "krásný" v tomto případě není není vůbec zprofanované slovo.
Později je doplnil ještě svazkem Čas tajností, poslední díl Čas lásek nedokončil, jeho fragmenty vydali přátelé po autorově smrti. Nejrozsáhlejší Pagnolovou výpravnou prózou je dvoudílná Živá voda.

Ukázka z knihy, která vám připomene, že Marcel Pagnol byl francouzská obdoba našeho Oty Pavla.

,,Chcete tvrdit," řekl tatínek, ,,že tohle je vlastní puška Abd-el-Kádera?"
„Netvrdím nic," řekl vetešník přesvědčivě. ,,Ale viděli jsme už jinačí věci! Moudrému napověz! Navíc vám ještě přidám tady ten měděný chránič proti jiskrám a tenhle pastýřský deštník (bude jako nový, stačí jen vyměnit plátno), tento tamtam z Pobřeží slonoviny -je to kus ze sbírky -a tady tu krejčovskou žehličku. Stačí?"
„To je poctivé jednání," řekl tatínek. ,,Ale chtěl bych ještě také tamten starý kotec na slepice."
„Počkat, počkat," řekl vetešník, ,,starý je, to připouštím, ale sloužit může stejně dobře jako nový. No dobře, že jste to vy, tak vám ho dám."
Tatínek mu podal fialovou padesátifrankovou bankovku. Vážně, s úklonou hlavy ji vzal.
Když jsme svou kořist už téměř vecpali pod napjaté provazy, zatímco si znovu zapaloval dýmku, řekl najednou:
,,Mám velkou chut darovat vám postel pro chlapcer'
Vešel do krámku, zmizel za lesem skříní a zase se vítězoslavně vynořil. Pod paží nesl rám ze čtyř starých prkýnek, tak špatně pospojovaných, že se při nejmenším tlaku obdélník měnil v kosodélník. Na jednom prkně byl čalounickými hřebíčky připevněn obdélník jutového plátna s roztřepenými okraji, který visel jako prapor bídy.
,,Po pravdě řečeno," řekl, ,,u toho chybí ještě jeden stejný rám, který má s tímhle tvořit X. Čtyři kousky dřeva to hravě spravi, a chlapec bude spát jako paša"
Založil ruce na prsou, naklonil mírně hlavu na stranu a dělal, jako když s blaženým úsměvem usíná.
...
Když maminka, která nás vyhlížela z okna, viděla přijíždět ná-klad, hned zmizela od okna a objevila se na prahu.
„Josefe," řekla jako obyčejne, ,,přece nechceš tyhle špinavé krámy tahat do domu?"
„Tyhle špinavé krámy," řekl tatínek, ,,jsou základem selského stylu, od kterého nebudeš moci odtrhnout zrak. Dopřej nam jen casu, abychom mohli zapracovat! Plány mám hotové a vím, co chci."
Maminka potřásla hlavou a vzdychla, a Paul přiběhl, aby nám pomáhal při skládání.
Odnesli jsme veškerý materiál do sklepa, kde se tatínek rozhodl zařídit dílnu. Práce jsme zahájili ukořistěním tepané že  zné lžíce, jejíž krádeží z kuchyňské zásuvky jsem byl pověřen já.
Maminka ji dlouho hledala a několikrát ji našla. Nikdy ji však nepoznala, protože jsme ji kladivem zploštili, aby z ní byla zednická lžíce.
Tímto nástrojem, hodným Robinsona Crusoa, jsme zasádrovali do zdi dva kusy železa připevněné čtyřmi šrouby ke kymácejícím se stolku, kteremu zaručily stabilitu a který byl tak povýšen na pracovní stůl.
Na stůl jsme přišroubovali skřípavý svěrák a utišili ho kapkou oleJe. Potom jsme provedli třídění nástrojů. Pila, kladivo, jedny kleště, hřebíky, různě veliké, leč stejně ohnuté od předchozího vytahování, šrouby, šroubovák, hoblík a dláto.
Obdivoval jsem ty poklady, ty „stroje", kterých se malý Paul neodvážil dotknout, neboť věřil v aktivní zlomyslnost špičatých a ostrých nastrojů a nerozlišoval příliš mezi pilou a krokodýlem. Přesto však pochopil, že se chystají velké věci...
OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Provence Pagnol Marcel

Komentáře  

# Ludvík 2013-08-15 18:01
Moje nej nej, čtu ji pravidelně od roku 1994, kdy jsem byl poprvé v Provance
Citovat
# Milena 2012-10-27 16:41
Moc hezká a milá kniha. Viděla jsem dokonce i film a obojí je nádherné.
Citovat
# Jarda 2012-08-26 09:23
naprosto úžasný francouzský autor Marcel Pagnol ve své knize“ Jak voní tymián“ vzpomíná na svůj rodný kraj Provence jako na nejkrásnější místo na světě. A právem. I nám Provence připadala jako ráj a kniha, i když není současná má stejně milou atmosféru jako dnešní krajina na jihu Francie.
Citovat
# Marta 2012-04-30 03:07
Četli jsme knihu na naší cestě Provance. Nááádhera ! doporučuji...
Citovat