Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

Živé stříbro, biografie Juraje Jakubiska

  • Kategorie: Biografie

 

zive stribro jakubiskoRežisér Juraj Jakubisko si dárek k pětasedmdesátým narozeninám, které oslaví 30. dubna, nadělil sám autobiografii Živé stříbro, v níž zachytil prvních třiatřicet let svého života.

Živé stříbro – tak říkala matka neposednému Jurajovi.
Temperament a zvídavost mu vydržely dodnes. Proto tak Juraj Jakubisko, režisér, scenárista, kameraman a výtvarník, nazval první díl vzpomínek na prvních třiatřicet let svého života. Zápis obrazů a událostí, které si dobře schovala paměť jednoho z předních tvůrců československé i evropské kinematografie, je působivou četbou, v níž se mísí osobitě viděná realita s Jakubiskovým magickým realismem, který dodává tak dráždivou chuť a neopakovatelné vyznění jeho vynikajícím filmům. Rodný Kojšov, válka, střední umělecká škola v Bratislavě, studia režie na pražské FAMU, kolegové, lásky, život plující na „nové vlně“…

V roce 1967 točí jako devětadvacetiletý, po řadě ceněných krátkých filmů a dokumentů, první celovečerní film Kristove roky. I jeho jedinečnost potvrzují významná mezinárodní uznání. Čtyři roky na to se tvůrce potká se svými vlastními kristovými léty. To už jsou jeho filmy Zbehovia a pútnici (1968), Vtáčkovia, siroty a blázni (1969) i Dovidenia v pekle, priatelia (1970/1990) bezpečně uvězněné v trezoru. Láme se doba – a tady první část pamětí Juraje Jakubiska končí.

Živé stříbro | Juraj Jakubisko | Vydává XYZ, 2013

Juraj Jakubisko

(30. 4. 1938 v Kojšově) – je slovenský filmový režisér, scenárista i kameraman. Jeho filmy se vyznačují osobitou poetikou, bizarností i podivuhodnou hravostí. Od roku 1993 žije s manželkou deanou Horváthovou v Praze, zatím poslední velkofilm, Bathory, natočil před pěti lety.

Ukázka z knihy:

Před válkou se u nás objeví fotograf z městečka za kopci, aby vyfotografoval svatbu nejbohatšího gazdy. Posadí svatebčany na lavice pod starou švestku, na
které visí krepovými fábory ozdobený bicykl.
Svatba je vážná věc, nikdo se nesmí ani usmát. Jedno rozesmáté děvče kvůli tomu, že zkazilo fotku, vyženou z vesnice. Hodování trvá víc než tři dny.
V noci posloucháme s malými kamarády neslušné písničky a rytmickou melodii zvonečků zavěšených pod slamníkem svatební postele.
Přítomnosti fotografa využije celý Kojšov. Matky si nechávají vyfotografovat svou ratolest. Protože celé dny lítáme špinaví, odrbaní, vykoupou nás a otcové
ostříhají vlasy. Babičky dají dohromady zachovalý pár botek, dívčí košilku a růžový čepec. Do téhle parády převlečou každého z nás.
Na fotkách tak stojíme všichni ve stejném oblečení, na stejné stoličce před kmenem rozložité lípy. Nevím, jak fotograf poznal, komu která fotografi e patří.
I my, chlapci, na nich vypadáme jako děvčátka a mnozí máme stejná jména. Fotografi i, na které stojím před starou lípou v dívčí košilce, jsem při jednom
interview ukázal moderátorovi v televizi.
– Co si myslíte, že z tohoto děvčátka mohlo vyrůst…?
– Hm, těžko říct. Mračí se, ruku sevřenou v pěstičku… Ta určitě mlátí chlapy.
Několik let předtím, když jsem připravoval dokument o Kojšově, mi vyprávěla jedna matka smutný příběh svého syna, kterého Němci popravili u kostela.
– Kde u kostela?
– Před tím samým stromem, kde se fotografovaly děti.
Ukáže mi synovu fotografi i… a nestačím se divit.
Nad její postelí ve zlatém rámu visím já! Stojím na stoličce v košilce a čepci. Chudinka, plete se. V něčem se ale neplete. Jako děti jsme byli stejní…
I já jsem jedno z kojšovských dětí.

Komentáře  

# Kamil 2017-03-18
Tragická průměrnost filmu Bathory je bohužel smutnou tečku geniálného režiséra za jeho světovou tvorbou.
Citovat