A+ A A-

Zdánlivé zbytečnosti, vzpomínky na Ladislava Fukse, trocha lekce psaní. Radí Jan Kameníček

zdanlive zbytecnostiKniha Zdánlivé zbytečnosti (Powerprint, 2013, 192 stran) od Kafkova pokračovatele Jana Kameníčka je knihou přinejmenším podvojnou. Jde o obsáhlé interview Jiřího Lojína, ale současně o svébytnou učebnicí psaní. V ní se skrývá i přesně čtrnáct prozaických textů, po sedmi od každého z obou autorů. Ale pokaždé je to jen „začátečník“, tazatel a učeň Jiří Lojín, kdo přijde s první verzí, a bývá to teprve Mistr Kameníček, kdo se tu variantu opakovaně pokusí vylepšit a v jednom případě - u Pohádky o kohoutkovi - dokonce dodá hned dvě přepracované verze. Nejlepší z tak vetknutých povídek je přitom asi Úzkost.

Nedobře však být jen mentorem, a tak jsou ve svazečku právem přítomny i tři povídky pouze ve verzi jediné,
a to Kameníčkova Brežněvova smrt a Lojínovy Vana a Aplikace pro dva mobily. Vraťme se nicméně od jader na povrch jablka, kterým je tento neobvyklý knižní rozhovor, nezastírající rysy spontaneity a jistou nedořečenost. Ne že by vadila. Ostatně... Měly by tu ještě navázat knihy Zbytečné maličkosti a Zbytečné pochybnosti, což koresponduje taktéž s obecnou tendencí zpovídaného komponovat dílo do trilogií.
Kameníček je zkušený autor a navíc působí vrstevnatě. Rozkryji teď aspoň pár z těch vrstev.

Především je autor sečtělý, avšak zrovna tak se umí věnovat filmu. Divadlu, rozhlasu... Je praktik, ale i kovaný teoretik.
Připraven o problematice přednášet třeba i na vysoké škole, nicméně zaujmou nás taky jeho osobní vzpomínky na rok 1968, na podivné začátky normalizace i na normalizaci jako takovou, kdy bylo sté výročí narození Franze Kafky roku 1983 takřka ignorováno.
Takřka fyzické jsou pak vzpomínky na Ladislava Fukse, s kterým se Kameníček vídal především či jen v letech 1979-1984, a jistěže utkví líčení pověstného géniova převlékání se za stařenu, jak ho autor a jeho kamarád zažili v tajuplném dejvickém bytě v ulici Národní obrany. Kuriózní, avšak nespornou protiváhou oné krajně groteskní scénky se stal v druhé části publikace trefný rozbor Hitchcockových filmů Ptáci a Psycho.

Fuks s Kameníčkem i jeho přítelem sice pak ze dne na den přerušil styky, aniž by konkretizoval příčinu (jednal prý podobně s mnohými), ale ještě předtím se stal autor Zdánlivých zbytečností i spoluautorem scénáře Šamis dle Pana Theodora Mundstocka. Nu, a okouzlení osobností Ladislava Fukse mu zůstalo. Zdaleka ne tak dobrou zkušenost měl s Hrabalem.

fuks ladislav
Ladislav Fuchs
„Napíšu řádek, dva a jdu si lehnout. Koukám se do stropu a pak napíšu další řádku. Pokud mám vyřídit ten den pohlednici nebo korespondenci, už nejsem schopen psát.“
Ladislav Fuks Janu Kameníčkovi

Aniž to zdůrazňuje, vyvstává však z textu i coby příslušník rodu. A ačkoli to zahaluje skromností, lze skrz řádky vnímat již osobnost jeho děda, filosofa Vladimíra Hoppeho či figury mnoha strýčků včetně majitele továrny TOS Hostivař (který prchl do USA), restaurátora Bohuslava Slánského a architekta Fanty. Mezi Kameníčkovy tety zas náležela majitelka známého salónu, k níž chodil i právě Kafka, překladatelka Marie Horlivá, redaktorka Marie Petelové i překladatelka a publicistka Marie Fantová, zatímco manželem další Kameníčkovy tety byl známý znalec díla Josefa Čapka Jaroslav Slavík. Avšak tyto příbuzenské konotace spisovatel neglorifikuje, ba dá se říct, že před nimi varuje.
Díky Lojínovi nelze pak pominout ani onu vrstvu jeho osobnosti, skrz kterou může (i jako autor fungující od roku 1980 zdárně na volné noze) vyvstat coby tvůrce relativně finančně zajištěný, kterýžto po převratu zažádal hned o dvě továrny a 27 dalších nemovitostí. Z interview však více utkví prosté konstatování, že právě boj o dotyčné statky zabral dvacet let. A nezastřeně se zde vzpomíná i na momenty, ve kterých Kameníček váhal nad životem, anebo přinejmenším koketoval s alkoholem. Nu, a jeho vazba na matku je (i právě v pijácké souvislosti) charakterizována taky následujícími větami:

Odejít z bytu na pracovní schůzku ke Sváťovi znamenalo dát si dva tři doušky vodky, abych se vůbec odpoutal a nevrátil s nějakou výmluvou domů. Byli jsme jako rodina na sebe velice vázaní, celé dětství jsem prožil na zahradě. Proto jsem (ostatně) napsal Hrobníka a Rodinný román.

Věnujme se ovšem meritu knihy a nelze než konstatovat, že autor v první řadě působí jako muž oddaný psaní a plný zkušenosti zrozené v intimitě.
Rád se rozhovoří o tom, že je občas místným odbočit z dálnic plánů a vyslechnout vlastní hlas. Inspiraci. A ano, člověk se zase vrátí na původní cestu, ale neměl by zanedbat právě to volání.
A i naopak. Jsme varováni před mechanickými pokusy počíti novou knížku ještě v tempu předchozího opusu. Ale což, ani takové tendence nejsou výslovně zatracovány. Náleží k údělu autora. Také v interview jako celku oplývá pak Kameníček tolerancí, byť Lojína nikdy nenechá bořit zásady psaní prověřené staletími.
Mohl to být rovněž záměr, to nevím, ale některé Lojínovy reakce a mnohé otázky jsou možná až příliš naivní a jaksi chlapecké. Ale mohu zase říct, že bylo tudíž trefou takové chvíle tápání ukotvit výbornými Lojínovy dílky, vsazenými rozhovoru do tváře.

Technika psaní byla už (samo sebou) vykládána a vyložena mnohými a nespočetněkrát a Jan Kameníček na některé ty rádce rád odkazuje, sám však pomůže, a to po svém. A oba spoluautoři sice prohlašují, že psali, aby se pokud jen možno odhodlal k nějaké té tvorbě i čtenář dosud nerozhoupaný, já sám však mám pocit, že výsledek může být i opačný a mnohý grafoman po dočtení téhle knihy upustí od zbytečných snah.

Sám titul Zdánlivé zbytečnosti není náhodný a odkazuje na drobné, o to však originálnější postřehy, koření každé dobré prózy a hry, které už není jen „zdánlivou maličkostí“.
A kdyby tyhle „zbytečnosti“ chyběly, sice by se příběh nevychýlil z osy, ale čtenáři by nevoněl. Spolu s Franzem Kafkou má přitom Jan Kameníček za nejhorší vlastnost netrpělivost, což nelze než akceptovat, nicméně musíme pak taky vnímat jistý extremismu s tím vědomím udílených rad. Opět cituji:

První věta je natolik důležitá, že vymyslet ji trvá několik týdnů. Minimálně. První věta musí obsahovat co nejvíce informací a mít v sobě napětí. To je velmi těžké. Těžší je jen vymyslet název. Kafka používal jedno slovo, byť tvrdil, že je to jen pracovní verze, Ota Pavel dodržoval zásadu, že název musí obsahovat tři slova... Atd.

Návodem, jak psát i škrtat, se stala hlavně druhá část Kameníčkovy a Lojínovy práce a mně osobně zaujalo nejvíc, nakolik se zpovídaný nebojí inspirací a vlivů! Každá jeho kniha ostatně disponuje mottem, jak připomíná, a každou se zrovna tak mihne postava Steinmanna.

Je-li vůbec v tomto rádci něco sporného, možná jen krátká sekvence o sci-fi, která se ve skutečnosti víc než fantastikou zabývá tím, co šlo podobně označit u Fukse. I je to až příliš odtažitá a akademická zmínka o sci-fi. Nicméně si také uvědomme, že k nám (stále) promlouvá muž obšťastněný mimo jiné i následující vzpomínkou (str. 42):

Mistr Fuks, v bílomodrém námořnickém tričku, se náhle omluvil, zamyšleně vstal a zavřel za sebou dveře. V klidu jsme čekali s jistou převahou a nadhledem, zda dostaneme ještě očka či rovnou kaviár. Doba čekání se trapně prodlužovala, dokonce jsme dvakrát vesele zvolali, zda nechce pan doktor s něčím pomoci, a Sváťa si troufl zaklepat a mírně pootevřel dveře. Ty se však surově přibouchly. Podíval jsem se na Sváťu. Byl zcela bílý a opakoval, když si sedal zpátky do křesla: „To je strašný... To je strašný.“
Dostal jsem strach. Konečně se dveře otevřely a nám začala prudce bít srdce.

Ve dveřích stála stařena s bílými dlouhými vlasy, na tváři měla latexovou masku, brokátový župan, smyslně se vlnila a kňouravě začala naříkat. „Já už jsem celá nešťastná,“ vypískla. „Už má vážně chuť si něco udělat a jít na hřbitov za matkou. Láďa...“ Podívala se na nás a my jako opaření, abychom se za každou cenu zúčastnili hry a nemohli být ještě víc manipulováni, jsme řekli, že pana doktora známe a jestli ona může říct, čím ji tak trápí.

„Chodím ho navštěvovat, nepravidelně, pravda, jsem už dávno v důchodu, ale stále pracuji na poště a hraju na akordeon. A ten můj Láďa, když přijdu – chybí!“ Náhle zbystřila sluch. „Slyšíte?“ Povyskočila a vběhla do druhého pokoje. „Já ho slyším! Je určitě tady! Jistě, že se schovává! Je to jenom taková hra!“
A bylo ticho. Po chvíli se dveře otevřely, tam pan doktor v námořnickém tričku a ptal se ustaraně: „Nebyl tu někdo?“ „Byl... Taková odporná stařena, pane Fuksi.“
„Ach,“ usmál se, „moje vzdálená teta, občas přijde, ale já se před ní vždycky schovám. A dodal: „Jde mně občas pěkně na nervy.“

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Fuks Ladislav Kameníček Jan Lojín Jiří

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit