A+ A A-

Všechno o mém otci Milanu Lasicovi sepsala jeho dcera Hana

vsechno o mem otci lasicovaVystudovaná ekonomka Hana Lasicová (*1981) je rovněž absolventkou pařížské Sorbonny v oboru komparativní literatura. „Vzpomínám na Paříž a nikdy jsem tam nebyl,“ napsal kdysi do textu své písně její otec, slovenský herec Milan Lasica, ale přinejmenším pro Hanu to neplatí. V metropoli nad Seinou strávila tři roky.
Debutovala ovšem knihou povídek situovanou do Británie. Víc než o povídky se vlastně jedná o postřehy - ve stylu pánů Mikese, Ovčinnikova anebo Karla Kyncla. Nazvala je Sedím si v Manchesteru na kameni a je mi...? (2005).

Teprve s odstupem řady let následoval román, pro změnu z pařížského prostředí.
Pravdivý příběh lži (2011, česky 2012). Vzápětí i kniha Diagnóza: rodina (2012), která česky vyšla pod prodejnějším titulem O dcerách a milenkách (2013). Vedle souostroví Tahiti se tu pro změnu zohledňuje Rus; respektive záhadná „sovětská“ milenka hrdinčina otce.
Pak napsala Hana Lasicová i historickou prózu. Nese název Služka (2013) a je z prostřední Vídně (které autorka také důvěrně poznala) a časů Rakousko-Uherska.

Všechno o mém otci (2014) je tedy už její pátou knihou a loni v klidu pracovala na šesté.
Existují i další knihy o Lasicovi. Na rozhovory s Lasicou zůstává expert spíše básník a překladatel (mj. Puškinův, Charmsův, Pasternakův i Bernhardův) Ján Strasser (*1946), spoluautor objemných knih Jenže já jsem jen komik... (2005, česky vyšla téhož roku) a Rok Lasicy (2010). Mají dohromady 524 stran.

„Všude na světě se muž ohlédne za hezkou ženou. V Bratislavě nemusí, protože hned jde další.“ Milan Lasica

Kniha Všechno o mém otci má podtitul. 100 + odpovědí Milana Lasici na otázky, které mu nikdo předtím nepoložil, a snad ani na jisté nudnosti několika stran obírajících se víceméně jen rodinnými margináliemi.
Zrovna tak kapitola o víře je podle mě nadbytečná, možná i vágní. Ale celek zaujme. Podle očekávání.
Ne v neposlední řadě tím, že je Lasicův nejlepší, ba skoro celoživotní přítel Július Satinský zmíněn jen párkrát a ještě spíš bezděky.
A taky hned úvodním zdůrazněním, že podnět ke knize vyšel od Milana Lasicy.
Jistě, je to možné. Osobně ale stejně věřím, že jde o dodatečný autorčin konstrukt. Mohu se samozřejmě mýlit. Mohu, ale přesvědčivý Hanin zájem o jejího tátu mě v mém názoru snad i částečně utvrzuje.

Kniha - proložená uměřeně fotografiemi, na obálce od Petry Ficové - má 18 kapitol, z nichž nejvíc mě zaujala jedenáctá. Je o filmu, televizi, rozhlase a gramofonu.
Jako kluk chodil Lasica rád do bratislavských biografů, i třikrát denně, a do roku 1948 ho mimo jiné zaujala Čtyři pírka či americké Perutě pomsty a Třicet vteřin nad Tokiem. Pak se ovšem program rapidně změnil, i viděl snímky jako Mladá garda či Zoja.
Ještě později jej zaujal neorealismus a mluví s Hanou o Římě v jedenáct hodin či Ženichu pro Anne Zaccheovou. Měl rád Silvanu Pampaniniovou a Ginu Lollobrigidu.
Do kina dnes chodí nejraděj sám - a kupuje vždy lístek na kraj.

A Lasica ve filmu? - Zatímco ještě roku 2012 do novin tvrdil, že se účinkování na tom poli začal vyhýbat a je věrný Divadlu L+S (a dokonce i Magda Vašáryová tisku tenkrát sdělila, že je manželovou parketou hlavně psaní), už rok poté stačil hrát v pěti filmech.
Ale nejraději dnes vzpomíná na ty starší a především pak natáčení Sladkých her minulého léta s Jurajem Herzem; i když se pak na Slovensku nesměly promítat vzhledem k údajně přílišné erotičnosti. V Čechách film sklízel v těch samých okamžicích úspěch a získal i cenu v Montreaux. (Sám mám Milana Lasicu asi nejradši v českém filmu Samorost, kde možná překvapivě nehraje titulní roli, i když i to je na diskusi.)

Ohledně začátků televize vzpomíná třeba na Kostrovu báseň o ruském Sputniku.
Začal se ji učit až pár hodin před živým ještě tenkrát vysíláním a v přímém přenosu zapomněl slova. Zdůvodňuje to skutečností, že se nerýmovala.

V rozhlase jej mimo jiné v dětství upoutala adaptace verneovky Tajuplný ostrov či Móriczova Buď dobrý až do smrti.
Měl rovněž v oblibě píseň Pangajo, pangajo, kamudi ká rurehe od Kučerovců a je přesvědčen, že jde o vymyšlená slova, která nic neznamenají.

Klíčovými sekvencemi knihy nicméně zůstanou jeho vzpomínky na občas až traumatické dětství, během něhož mimo jiné prodělal plané neštovice, spálu, spalničky, příušnice, úplavici a černý kašel.
„Keby som bol Jean-Pierre Cassel, prekonam aj čierny kašel,“ zrýmoval později do své písně a ono dětství se vyznačuje i pár klíčovými přesuny mezi byty jeho svébytných rodičů, kteří se rozvedli, když mu bylo deset, i jeho tety Jolany, otcovy sestry.
Oba rodičové byli sví. Matka měla tendenci pábit a jaký vlastně byl tatínek (a nakolik třeba pil), na to si musí už udělat názor každý ze čtenářů sám.
Nebo by měl. Ale například o otcově životě mezi dvacátým a třicátým rokem neví ani Milan Lasica, jak přiznává, naprosto nic, a není bez zajímavosti, že měl jeho tatínek po rozvodu vztah se sestrou druhého manžela Lasicovy matky. Pozdější otcovo zavraždění není bohužel dodnes objasněno. Byl nalezen s rozbitou hlavou a jeho vkladní knížka se sto tisíci se podle Lasicova svědectví nenašla. Povoláním byl bankovní úředník a sám si smrt předpověděl v tomtéž věku 73 let, v němž zesnula i Lasicova matka. Vše se vyplnilo.

Ale nesnižujme každou další větou výpovědní cenu knihy a rád bych dodal jediné. Pokud Milan Lasica hovořil s dcerou-spisovatelkou upřímně, pak je názoru, že většina lidí je schopna opravdu milovat jen vlastní děti. Něco na tom asi bude.

Knižní rozhovor s Lasicou vydal roku 2000 i Boris Dočekal (LISTEN, Jihlava), editorkou byla Hana Dočekalová a kniha má 128 stran.
Hana Lasicová: Všechno o mém otci. Přeložila Miluše Krejčová. Motto ve společnosti Albatros Media. Praha 2015. 160 stran
ISBN 978-80-267-0532-1

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Biografie Lasicová Hana Lasica Milan Satinský Jůlius

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit