A+ A A-

Václav Havel. Politická tragédie v šesti dějstvích podle Johna Keana

  • Kategorie: Biografie

havel-politicka-tragedie-v-sesti-dejstvich keane

Renomovaný britský novinář a profesor politických věd John Keane píše knihu, na základě systematického studia a pečlivého pozorování. Pokouší se zachytit životní i politické události člověka, který v listopadu 1989 byl vyzvednut jako leader Československa a stal se mediálním symbolem odporu proti totalitní moci.

"Píše se leden 1990. President Havel jede na první státní návštěvu, do Německa. A první, co kancléři Helmutu Kohlovi řekne je toto: "Co kdybychom spolupracovali na rozpuštění všech politických stran s cílem vytvořit pouze jedinou silnou stranu – Stranu Evropy?" Disident a navrhuje vládu jedné strany?! Šokovaný Kohl se nezmůže na slovo, raději dělá, že nic neslyšel." Píše ve své knize  Václav Havel – politická tragédie v šesti dějstvích John Keane a dává najevo, že se nebude jednat o oslavný životopis.
A pokračuje. "Napsal jsem tu knihu demokraticky. Nesnažím se moralizovat. Nedělám z Havla hrdinu. Ani ho nedémonizuji. Napsal jsem tu knihu formou samostatných "živých obrazů", částečně jako poctu Havlovu zájmu o divadlo. Je to kniha o moci. Jsem přesvědčen, že téma moci patří k nejdůležitějším tématům lidské existence."

Z rozhovoru s Johnem Keanem...

Tato kniha je tragédie. Havlův příběh má mnoho rysů klasické tragédie, jak ji definovali Aristoteles, Seneca, Shakespeare. Je to historie osobní úzkosti a problémů jednoho člověka. Odvážného smrtelníka, který má chyby. Je to člověk, který znovu přehrává na veřejném jevišti, obtíženém velkým zlem, utrpení, které vzniká, když násilím bojujeme o moc nad druhými. Ale účelem tragédie není zdeprimovat diváky. Doufám, že alespoň někteří čtenáři se sami v neštěstí Václava Havla najdou. Protože tragédie, jak řekl Shakespeare, může fungovat jako velký a mocný lék. Tragédie dokáže potvrdit lidské nároky na důstojnost člověka a na svobodu.

Takže, v této knize jsou světlé i temné body Havlova života. Mezi ty světlé body patří: seznámení prvorozeného syna pozoruhodné matky s básníkem Jiřím Kuběnou. Náhodné seznámení Václava Havla s Pavlem Tigridem v Paříži v květnu 1968. Zrod Charty 77. Návrat z vězení na jaře 1983. Úspěšné vítězství nad ostatními ve snaze stát se prezidentem, aby mohl vystoupit před davy na Letné. Havlovy útoky na divadelní establishment a jeho vynikající satiry o absurditě nekontrolované moci. Temná místa: když se malý Václav stal terčem bombardování na venkovském sídle Havlově na konci druhé světové války. Když se neuvěřitelně několik týdnů před tím, než se stal prezidentem, málem v prvním týdnu září 1989 utopil v opilosti, po poslechu skupiny Jasná páka. Havlova role při ztrátě poloviny země. Havlovy hádky s Olgou. Olžina smrt. Možná sňatek s Dagmar Veškrnovou. Úsilí poradit si s ochromeným prezidentským úřadem. Nutnost vyrovnat se s všeobecným poznáním, že každá politická kariéra normálně končí neúspěchem. A nakonec, rozbalení daru smrti: to je téma, jímž kniha končí. Je to obtížné, vyrovnat se s darem smrti.

Václav Havel. Politická tragédie v šesti dějstvích / John Keane / nakladatelství Volvox Globator, 1999

Ukázky z knihy:

Špatné zdraví, manželka, která se do všeho plete ... a ještě hůř, Václav Havel se proměnil z vizionářského básníka v politika, chtivého vlastních výhod. Jak došlo k tomu, že se tento sametový revolucionář proměnil v hlavní postavu tragédie, kterou sám vytvořil?

16. listopadu 1996 konstatoval osobní lékař Václava Havla Michal Serf, že má Havel zápal plic. Začali mu ho léčit, ale Havlův zdravotní stav se nelepšil. Příznaky - horečka, zimnice, dvojité vidění - se zhoršovaly, takže Havlova nová přítelkyně, herečka Dagmar Veškrnová, tohoto lékaře, který byl Havlovým dobrým přítelem z dob ještě před sametovou revolucí, propustila. V nejlepší pražské nemocnici se Veškrnová spojila s lékaři, kteří dali Havlovi sedativa a zrentgenovali mu plíce - anonymně.

Nemoc nikdy nepřichází ve vhodnou dobu a u Havla to nebylo výjimkou. Uprostřed důležitých vyjednávání o vstupu České republiky do NATO bylo Havlovo dobré zdraví jednak praktickou nutností a jednak symbolem schopnosti České republiky dokončit důležitá jednání na nejvyšší úrovni. Tak se lékaři rozhodli udržet Havlovu zdravotní krizi v tajnosti. Když byly Havlovy plíce zrentgenovány, rentgeny byly poslány na konzultace k dalším odborníkům označené jménem šéfa Havlovy ochranky. Bylo zjevné, že v pravé plíci byla černá skvrna, a tak byl konzultován další odborník, tentokrát jeden z čelných pražských profesorů, dr. Pavel Pafko. Nemarnil čas a navrhl chirurgický zákrok.

Pouhých několik minut před operací, jako kdyby byl před popravou, Havel a jeho ministr zdravotnictví si před televizními kamerami zapálili oba cigaretu. Dívaly se na to stovky reportérů, kteří se snažili Havla naposledy vyfotografovat, než zmizí na operační sál. Operace trvala čtyři hodiny. Během ní Pafko a jeho tým odstranili zhoubný nádor o velikostí víc než půl palce, společně s okolní tkání. Havel, který teď už měl jen půldruhé plíce, byl pak odvezen na jednotku intenzívní péče a od ostatních pacientů byl oddělen zástěnami.

Od této chvíle dál se rozcházejí názory na to, co se dělo pak, hlavně v důsledku toho, že ti, kdo byli Havlovi nejblíže, se v této situaci neshodli o tom, co by se mělo podniknout. Krátce po operaci vznikl v Havlově levé plíci nový zápal plic. Jeho tep se dramaticky zvýšil, a Pafko, který zavolal dalšího lékaře, šest zdravotních sester a plicní ventilátor, vykonal tracheotomii. Otevřel otvor v Havlově hrdle, aby mohl Havel dýchat. Jakmile byla operace ukončena, Havel začal mít potíže se srdcem. Ventilátor přestal fungovat - zda šlo o mechanickou závadu nebo to bylo způsobeno špatnou prací personálu, není jasné. Kdyby bývalo nebylo Veškrnové, které přišla na jednotku intenzívní péče a zjistila, že se tam Havel dusí, býval by zemřel.

Tato epizoda v dramatu, v němž šlo o život a o smrt, otřásla sebevědomím všech. Veškrnová zavolala lidového léčitele, který Havla v nemocnici navštívil třikrát. Prezidentův bratr Ivan, který dospěl k názoru, že prezidentovi zaměstnanci už situaci nezvládají, zavolal nezávislého lékaře, jemuž mohl důvěřovat. To přimělo Veškrnovou, že začala telefonovat pro pomoc ze zahraničí. Třináctý lékař, významný americký odborník jménem Robert J. Ginsberg, přiletěl přes noc do Prahy. Ginsberg se jen na Havla podíval a nařídil zaměstnancům nemocnice, aby snížili obsah kyslíku ve ventilátoru. Vyčistil Havlovy dýchací cesty a oznámil týmu hašteřících se lékařů, že pacientova horečka pomine a že je na cestě k normálnímu uzdravení. Ukázalo se, že Ginsberg měl pravdu.

Když Ginsberg od dva dny později odletěl opět do New Yorku, v České republice vybuchla trpká veřejná debata. Proč byly Havlovy rentgeny označeny jménem šéfa jeho ochranky, ptali se někteří, a proč mu bylo dovoleno kouřit ještě několik vteřin před tím, než ho odvezli na operační sál? Proč proboha byl k jeho lůžku povolán lidový léčitel? A proč, ptali se jiní, bylo dovoleno, aby se události v údajně nejlepší pražské nemocnici takto vymkly z rukou? Na otázky nepřišly žádné přímé odpovědi a rozšířily se nepodložené zprávy, že Havel, který se vrátil domů do rekonvalescence 27. prosince, upadl do hluboké deprese, způsobené zákazem kouření a požívání alkoholu.

Politicky se situace nelepšila. Osmého dne po návratu z nemocnice Havel své přátele a českou veřejnost šokoval tím, že se při soukromém obřadu, na nějž nebyl pozván ani jeho bratr Ivan, oženil s Veškrnovou. Někteří jeho nejbližší přátelé ho varovali, aby to nedělal. Řekl jim na to, že dospěl k závěru, že Veškrnová mu zachránila život.

Zdá se, že plynulo hodně libidinální energie. Jemu se zprvu strašně líbilo, jak se na něj Dagmar dívala, a jí vzrušovala jeho bohémská kariéra dramatika. Den po svatbě - byl to dvacetiminutový obřad, který se konal 4. ledna 1997 na radnici v Praze - Žižkově, kde si před 33 lety vzal svou první manželku, Olgu - promluvil Havel k národu ve svém pravidelném pořadu Hovory z Lán. "Jsem přesvědčen, že budeme šťastni. A věřím také v něco jiného: že tato nová etapa mi pomůže, abych se v určitých aspektech stal lepším člověkem, než jsem dosud byl."

Havel se podrobněji nerozhovořil o svých minulých nedostatcích, ale, což bylo zajímavé, začal mluvit o Olze, která zemřela ani ne rok předtím na rakovinu. "Olga byla mou společnicí téměř po dobu 45 let. Je, a vždycky zůstane, neodstranitelnou součástí mé duše. Oženil jsem se s Dášou nikoliv proto, abych nahradil Olgu, ale prostě proto, že se milujeme a chceme spolu žít."

Havel se zmínil o tom, že symbolem této kontinuity bylo rozhodnutí oženit se podruhé na téže radnici. Pak se zmínil o tom, že by Olga chtěla, aby se znovu oženil - jeho nové manželce tehdy bylo 43 let. "Než zemřela," řekl Havel, " Olga vyjádřila názor, že bych se měl znovu oženit. Tou dobou jsem to kategoricky vyloučil, a byl jsem rozhodnut dožít sám. Byla přesvědčena, že neumím žít sám a že bych neměl žít sám. Měla pravdu a život sám to potvrdil, když jsem měl to štěstí, že jsem poznal Dášu."

Tiskové fotografie a televizní záběry ukazují, že pohublý Havel zářil. Ale ať už získal sňatkem jakkoliv velké osobní štěstí, politicky byl sňatek pro něho kontraproduktivní. "I kdyby bývala Dagmar Veškrnová andělem." řekl jeden poradce, jemuž Havel důvěřuje, později, "novomanželé by měli problémy."

Veřejné mínění skutečně začalo být nepokojné a nepředvídatelné, a začalo dokonce projevovat podivné rysy mstivosti. Havel se začínal podobat onomu laskavému králi v české říkance pro děti, který si dal na nos med pro svou oblíbenou včelu, a byl pak šokován, když nevděčná včela začala být nepokojná a štípla ho.

O několik měsíců později sdělila Havlova nová manželka pozvanému publiku dětí a novinářů na Pražském hradě, , že její oblíbená pohádková postava je zlatá rybka (kterou pustil do moře rybář poté, co mu splnila tři přání), protože chce sama "splnit každé přání mého manžela". Havel tomu s úsměvem přihlížel. Ukázalo se, že stav sexuální politiky v České republice je o několik kroků před tímto veřejným výkonem, o němž se široce mluvilo, jako že se z toho téměř zvedal žaludek. Někteří lidé dokonce poznamenali, žese to podobalo kýčovitým scénám z Havlových absurdních her. Potvrdilo to, že veřejnost si uchovala hluboké sympatie pro Olgu. Také to potvrdilo, že Havlovo druhé manželství - "naše prezidentství" - jak to posléze nazval při faux pas v České televizi se rychle stalo politckým břemenem.

Olga ze zásady odmítala hrát politickou roli první dámy. Dávala přednost práci na projektech, jejichž cílem bylo dát moc sociálně potlačeným občanům. Naproti tomu, jak se zdálo, Dáša Veškrnová si velmi přála hrát politickou roli. Pavel Rychetský, předseda důležitého senátního výboru pro ústavní a právní záležitosti, typickým způsobem kritizoval její naivní ambice. "Manželka prezidenta není úřad," připomněl jí, "a v žádném případě to není ústavní úřad."

Veškrnová však nic nechápala a zaútočila proti tomu. V prohlášení, které poskytla deníku Mladá fronta Dnes, uvedla: "Téměř všechna moje rozhodnutí mají politický význam a mohou nějakým způsobem ovlivnit zájmy nebo prestiž hlavy státu, a tedy státu samotného."

Havlovy politické problémy se prohlubovaly tím, že podporoval Dášiny veřejné indiskrece. Bylo jich docela hodně, včetně Dášina výbuchu na tiskové konferenci, kde zaútočila proti novinářům, kteří neuznali právo jejího manžela "na volné víkendy, jako má každý zaměstnanec." Začaly kolovat vulgární vtipy o Dáše a o stavu zdraví jejího manžela a o politickém úsudku.

Dáša byla rychle donucena si uvědomit, současná politika a intenzívní zájem sdělovacích prostředků jedno jsou a že starý rozdíl mezi politikou na scéně a za scénou už neexistuje. Čím více se snaží politické "hvězdy" o soukromí, tím víc "publicity" tím vyvolávají. Takže bulvární novináři a poradci pro "image" veřejných osobností ji nezdvořile kritizovali, že je její šatník od firmy Versace "extravagantní". Někteří lidé poukazovali na to, že Veškrnová vypadá jako letuška, že by měl o pár kilogramů zhubnout, že si dává na obličej příliš mnoho ostře červené rtěnky. Jiní se jí posmívali, že nemá pořádně manikurované nehty a že má strašné vlasy. Z Havla mezitím vznikl partner blonďaté lehčí ženy, o níž píší levné bulvární noviny. Neutrální pozorovatelé si stěžovali, že se zdá, že je prezident neobvykle vzteklý a že je obětí náhlých změn nálady, možná v důsledku léků, které musel brát.

Situace se zhoršila také tím, že Havel téměř úplně ztratil styk se známými, s přáteli a s rodinou. Dokonce i jeho bratr začal říkat přátelům, že lituje, že Václava nyní vidí jen jednou do roka, zatímco když byl ve vězení, vídával ho - jak bylo povoleno - čtyřikrát do roka.

Během roku 1997 začala kolovat celá řada jedovatých historek. Bylo nejasné, zda jsou pravdivé, ale jejich důsledkem bylo, že zlikvidovaly zbytek Havlova charismatu. Zahraniční novináři, zvaní na obědy ve vinárnách v podhradí, kde se intenzívně a náruživě kouřilo, konstatovali, že Havel nyní mluví daleko více jako politik než jako básník, dramatik či filozofický kritik moderního světa. Tento dojem, ať už byl či nebyl přesný, vedl k závěru, že prezidentská moc ochromila Havlův tvůrčí literární styl.

Všichni - nejen ti, kdo byli politicky vykopnuti nahoru nebo dolů - si stěžovali, jaký si Havel udržuje odstup. "Před několika dny," vzpomínal Havlův spolužák ze školy krále Jiřího v Poděbradech, "jsem parkoval auto v Dejvicích a hlavní ulicí najednou přijela prezidentská kavalkáda. Václava vezli domů po návratu ze státní návštěvy a množství blikajících světel a sirén bylo neuvěřitelné. Takovýmto pompézním projevům moci jsme se za komunismu smáli, ale tohle chování bylo horší."

Podstatou takovýchto stížností byl pocit, že Havel nyní trpí jinou nemocí - nemocí, která postihnuje politiky, kteří ztratí schopnost poznat, kde je hranice, a kdy by měli ještě s důstojností odejít z politiky. Tito politikové nevidí, že jejich politická kariéra je tím nakonec zlikvidována.

Po rozpadu Československa v roce 1992 se Havel zoufale držel prezidentského úřadu. Říkal přátelům, že Česká republika potřebuje vladařský, královský symbol kontinuity s nedávnou minulostí. Začalo to vypadat, jako že se Havel bojí odejít z politiky, jako že je jeho já závislé na to, aby si udržel prezidentský úřad.

Stále více občanů začalo docházet k názoru, že Havlovo prezidentství je ochromeno. Moudří lidé poznamenali, že Havlova kariéra jako dramatika byla už navždy zničena. Během návštěvy Oxfordu v listopadu 1998 Havel poznamenal, že by se chtěl vrátit k psaní her, že by chtěl napsat "jednu absurdní hru". Ale smutnou skutečností je, že havel, i kdyby měl stále ještě čas a chtěl psát, by se nemohl vrátit k divadlu, aniž by nebyl pronásledován kontroverzí.

Jiní občané začali poukazovat na to, že Havlovo prezidentství prokazuje příliš mnoho vůli po moci a příliš málo nechuti k moci, že už nemá vůbec nic společného s morálkou. A nejhorší bylo, že stále větší počet lidí, ve všech vrstvách společnosti, začal konstatovat, že prezidentský úřad není lidem přístupný - daleko více a jinak než během prvních měsíců po revoluci.

Havlovi kritici poukazovali na to, že namísto aby měl Hrad styk s lidmi, zdá se, že se Havel uzavírá do vlastního světa, a zanechává lidi dole mimo, jako v nějakém kafkovském románu, kde je Hrad permanentně nepřístupný.

"Už není možné úmysly Hradu výrazněji ovlivnit," uvedl bývalý kolega, jemuž Havel důvěřovat. Volil přitom metafory pozorně. "Havlovy priority jsou nyní určeny tak přesně a pevně, že je nelze ovlivnit. Je obklopen dvořany: muži a ženami, jejichž úkolem je sloužit panu králi."

Havlovi nejostřejší kritikové, kteří hovoří ze zkušenosti, to dál rozvádějí. Ubohým úkolem hradních dvořanů, konstatovali, je potvrzovat Havlovu intuici a říkat mu, že jeho úsudky jsou správné. Tak se stalo, že se dostal do uzavřené ulity jejich slov, úsměvů, souhlasů, krátkých výroků pro televizi (soundbites) a tiskových prohlášení . Dvořané se stávají zrcadly Havlovy skutečnosti, jeho pýchy a - pro vladaře je to špatné - jinak to dělat nemohou. Zrcadla nejsou schopna odrážet jinou skutečnost. A tak král, který se začal podobat zrcadlům svých vlastních zrcadel, se nakonec octl v domě samých zrcadel.

Havlův starý přítel Adam Michnik, známý polský intelektuál, to všechno čekal.

"Charismatický vedoucí představitel má zpočátku téměř metafyzickou moc," uvedl a hned v této souvislosti začal hovořit o Havlovi. "Jeho nárok na autoritu je založen v minulosti: byl to on, kdo učinil zázrak, kdo svrhl diktaturu a přinesl svobodu. Avšak v demokracii toto charisma nutně vybledne. Už nedochází k dalším zázrakům a vedoucí představitel protikomunistického hnutí se promění v normálního člověka, charakterizovaného lidskými slabostmi. V této etapě," řekl Michnik, "se charismatický vedoucí představitel promění v karikaturu sebe samého."

Krátce předtím, než se Havel stal prvním prezidentem České republiky, Michnik argumentoval velmi podobně. "Václave," ptal se, "je to všechno velmi krásné, že vás všichni chválí a tleskají vám. Ale co budete dělat, jaké budete mít pocity, až aplaus přestane a lidi začnou pískat a nadávat?" Byla to správná otázka a nezdálo se, že má na ni Havel už přesvědčivou či překvapivou odpověď.

A tak vznikla postupně pražská tragédie. Poprvé bylo slyšet hlasy, že se možná vláda "královského" Havla chýlí ke konci a že bude země brzo zase sama.

"Havel byl jediným člověkem, který byl schopen realizovat tuto hru se zázraky," poznamenal jeho přítel a náměstek ministra zahraničních věcí Martin Palouš. "Učinit sama sebe hercem v hlavní roli, to byla oběť."

(Příští neděli v Observeru: Pozoruhodná Olga a Havlovy manželské nevěry.)

Václav Havel: Všechny prezidentovy ženy

Manželka Olga možná byla pro Václava Havla "ukotvením", avšak nedokázala zabránit jeho opakovaným nevěrám

Observer, 26. září 1999

Václav Havel se poprvé seznámil s Olgou Šplíchalovou v roce 1953, když mu bylo sedmnáct let. Velký dojem na něho učinila její přirozená krása i její zralá sebedůvěra - Olga byla o tři roky starší než Havel. Na Olgu učinil dojem Havlův zájem samouka o kulturu. Olga se narodila na Žižkově, v jedné z nejtvrdších dělnických čtvrtí v Praze a byla to silná žena s radikálními názory, v nichž nebylo místo na sympatie pro komunistické nesmysly. 9. července 1964 se Havel a Olga tajně vzali při občanském obřadu na žižkovské radnici. Olga neměla závoj, nedržela v rukou květiny a dvojice si při svatebním slibu nevyměnila prstýnky.

Během svého čtyřletého věznění začátkem osmdesátých let začal Havel považovat Olgu za své "ukotvení". Byl v neovladatelně přechodné situaci a představoval si ji jako hlavního adresáta své komunikace s vnějším světem. Olga mu toto jeho přání plnila. Vždycky byla první osobou, která otvírala jeho dopisy, když přišly. Buď je četla sama, anebo je předčítala nahlas přátelům, kteří tou dobou byli u ní. Olga byla Havlovým přítelem prostřednictvím dopisů. Tak se zdálo jen vhodné, že se Havel po propuštění rozhodl shromáždit a zveřejnit ty dopisy pod názvem Dopisy Olze. "Je pravda, že v mých dopisech z vězení nenajdete mnoho upřímných, osobních pasáží, věnovaných mé manželce," řekl později. "Přesto však se domnívám, že je Olga jejich hlavním hrdinou, i když, přiznávám, skrytým. Proto jsem dal její jméno do titulu knihy."

Dopisy Olze je smutné, avšak inspirující dílo. Havel titul zvolil schválně ve snaze ovlivnit svůj veřejný image - aby dopisy požehnal dotekem romantické lásky. Dopisy obsahují pasáže, které podporují image, jaký Havel chtěl vytvořit. "Je mi opravdu líto, že cítíš, že na tebe jdou deprese," napsal Olze. "Ale nemůžeš si dovolit mít nyní deprese - počkej, až se vrátím domů! Buď veselá, společenská, aktivní, odvážná a moudrá (ale hlavně moudrá) ." A později: "Ocenil jsem, že jsi napsala, že mě miluješ. To už jsi mi dlouho neřekla!"

Zajímavé je na těchto pasážích, jak výjimečné jsou v celé knize. Ti, kteří čtou ty dopisy jako potvrzení vztahu romantické lásky, však nevnímají napětí, které se projevuje v mnoha opačných pasážích. Nevíme, co Olga psala svému muži - dopisy byly zkonfiskovány tajnou policií během domovní prohlídky a údajně se ztratily - ale víme, že Havel s jejími dopisy pokaždé nesouhlasil a že často pronikala v těch letech mezi jeho řádky agrese jako kopřivy. Znovu a znovu se vracel k tomu, že mu Olga nepíše dostatečně často.

Zdálo se také, že Havel má misantropické potěšení z toho, že v dopisech naznačuje existenci svých nemanželských poměrů s jinými ženami. "Pozdravy všem mým přátelům, polibky všem mým dívkám (pokud ještě nějaké mám)," napsal. Olga odpověděla, že měla sen, v němž Havla nalezla v posteli s jejich vzájemnou přítelkyní. "Nechápu, proč mě tvůj sen strčil do postele zrovna s Markétou," odpověděl drze. "Je jednou z mála bytostí, s nimiž jsem se nejen, ve vší zdvořilosti, vyhýbal takové možnosti, ale absolutně jsem si to zakázal, dokonce i pro budoucnost."

Avšak v dopisech se vyskytuje mnoho jiných traumatických zmínek o Havlových dívkách, skutečných nebo představovaných: "Nejsem vůbec překvapen, že se v mých snech (i v bdělém stavu) objevují různé ženy a snaží se, různými chytrými způsoby, mě svést. (Před časem to například byla Běla. Pozdravuj ji ode mne!)

Havlovy sexuální fantazie i jeho nemanželské aféry byly otevřeným tajemstvím předtím, než byl propuštěn z vězení i potom. Když se ho později zeptal Magazín Lidových novin na jeho "milostná dobrodružství", Havel odpověděl hravě: "Nepovažuju se za Casanovu, a nejsem si jist, že docházelo v mém životě k takzvaným nájezdům. Na druhé straně, neskrývám skutečnost, že jsem normální muž, který neodmítá svět žen. Nemyslím si, že mám ani co skrývat, ani co zveřejnit." Interviewující novinář se pak zeptal: "Kdy jste naposledy lhal?" Havel odpověděl: "Když jsem odpovídal na vaši předchozí otázku." Havlovy "milostné nájezdy" - dokonce i ten vůči Anně Kohoutové, (světlovlasé manželce jeho přítele, dramatika v exilu Pavla Kohouta) oné noci, kdy byl zatčen, byly všechny Olze dobře známy. Podle jejích přátel se "s nimi musela smířit". Způsob, jímž se s nimi smiřovala, hovoří výmluvně jak o Havlově osobní politice, tak o tom, jak ho Olga vnímala jako muže.

Olgu nelze v žádném případě charakterizovat jako podřízenou ženu, která milovala svého manžela, ať dělá cokoliv. Ani nehledala muže, který ji zbožňoval a miloval až do smrti. Byla to typická dívka ze Žižkova, kde byl život upřímný a nelehký a bědování bylo cizí slovo. Hezká, modrooká řezníkova dcera s chraplavým hlasem pohrdala předstíráním. Často byla sarkastická a většinou věděla, co chce, a jak to získat.

Na rozdíl od svého muže nebyla Olga závislá na sexuálních dobrodružstvích. I když se někdy styděla, že je tak štíhlá (proto nerada chodila plavat) a styděla se za svou levou ruku (při nehodě ve státní, původně Baťově továrně přišla ve věku čtrnácti let o čtyři špičky prstů), Olga měla smysl pro sex. Jen nechtěla druhé lidi zatěžovat takovými soukromými podrobnostmi.

Havlovy zálety byly zdrojem napětí a hlučných hádek, i když vždycky říkal, že by byl život bez ní nemyslitelný. Už hned od doby jejich sňatku cítila, že je Havel schopný jí být nevěrný. Vždycky se o Havlových záletech nějakým způsobem dověděla (nebo jí to někdo řekl) a využívala svých ostře bystrých smyslů k tomu, aby mu zakázala taková sexuální dobrodružství, která mohla ohrozit jejich vztah.

Nejvíce byla znepokojena dlouhým Havlovým vztahem k Jitce Vodňanské. Jitka byla kvalifikovaná sociální psycholožka s mladým synem Tomášem. Poprvé se s Havlem seznámila, než byl na dlouhou dobu odsouzen do vězení. Jejich poměr začal okamžitě po jeho propuštění, kdy Havel proháněl ženské nejintenzívněji. Havel se brzo octl ve smyslném sexuálním vztahu, který trval šest let. Pak se vztah proměnil v dobré přátelství, s občasným sexem.

Po vězeňském trápení Havla rozveselovaly Jitčiny jiskřivé oči a její uličnický smysl pro humor. Její slova byla pro něho balzámem na duši. Psal jí téměř každý den, většinou na pohlednice, a to s určitým filozofickým či kulturním podtextem. Měl rád, když hovořila o jeho rysech jeho osobnosti: "Milá Jitko," napsal Havel na jedné takovéto dávné pohlednici, "děkuju ti za dopis a za velmi relevantní analýzu mé osobnosti. Až na dvě podrobnosti je přesná. Jedna z nich, týkající se žen, není zrovna stereotyp. Vždycky mě přitahovala jinakost a neopakovatelnost."

Jitka zastávala názor - a ten sdílela i Olga a několik jejích přátel - že Havla přitahují silné ženy, jimž se však nemůže nebo nechce věnovat cele na dlouho nebo navždy. Bylo to, jako by hledal ženy, které ho dokáží silně ochraňovat, které nad ním měly velkou moc, a to proto, aby si ospravedlnil svou vlastní potřebu bránit se jejich obrovské síle. Tento odpor se projevoval různými formami aktivního povstalectví, jako když začal Havel kdysi štvát svou maminku tím, že chodil domů až k ránu. Podle Jitky bylo jeho rozhodnutí vzít si Olgu pokračováním tohoto starého zvyku. Byl to protest proti dynamické a atraktivní matce, kterou miloval, ale která měla podle jeho názoru příliš silný vliv na jeho život a zároveň mu nebyla dostatečně blízká.

V kontextu, samozřejmě, měly Jitčiny rady jiný, tělesnější význam. Jitka a Havel se milovali bez zábran a často. Jitka rychle otěhotněla. Najednou se všechno změnilo. Olga velkomyslně nabídla, aby žili ve třech. Jitka poukázala na to, že je Olžina matematika chybná - jak by do toho všeho patřil mladý Tomáš - a že z hlediska psychologa by byl život pro dítě peklem. Tak začal Havel hovořit o tom, že se s Olgou rozvede. Pak si to rozmyslel. Jitka zachovala klid, ale měla vnitřní pochybnosti o tom, zda je odolný tváří v tvář tlaku. Tajně usoudila, že Havel příliš dítě nechce. Všimla si, jak neohrabaně se chová vůči dětem, a jak dvojznačně vystupuje vůči Tomášovi.

Tváří v tvář takové dvojznačnosti a také protože ještě dost neznala svého milence, s nímž měla sexuální poměr teprve několik měsíců, napsala Jitka Havlovi, že se rozhodla pro potrat. Bylo to rozhodnutí, kterého pak po zbytek života litovala - její tělo se vždy neovladatelně roztřáslo, když jí někdo připomněl, co udělala. V krátkodobé perspektivě to však jejich poměr posílilo, vznikla z toho dokonce vášnivá láska.

Havel se cítil v její přítomnosti naprosto svobodný. Na fotografiích, které se dochovaly - Olga jich hromadu ve vzteku spálila - jsou vidět stopy jeho obrovského štěstí v tomto povězeňském období. Na jedné fotografii tančí Havel v noci kankán, má na tváři úsměv od ucha k uchu a na sobě vypůjčenou diamantovou brož. Na jiné fotografii má opálené nohy v krátkých kalhotech při pěší tůře v Tatrách. Na další oslavuje své padesáté narozeniny s moravským vínem v ruce, usazený spokojeně vedle krásné Jitky.

Avšak, Havla čekal trest. Olga už toho měla dost.

Takže u kávy jednoho rána, když si vybrala pravou chvíli, řekla Havlovi se svou obvyklou otevřeností: "Je dobře, že máš přítelkyně." Odmlčela se a dodala: "Já mám taky přítele."

Zpráva o Olžině prvním nemanželském poměru zasáhla Havlovu páteř jako kulka. Ztratil řeč a upadl do hlubokého mlčení. Věděl, že jeho zakotvenost ve světě se nyní potenciálně roztříštila na tisíc kousků. Ukázalo se, že v pozdější fázi Havlova věznění se Olga spřátelila s mladým hercem jménem Jan Kašpar a zamilovala se do něho.

Kašpar se narodil v roce 1953 - jeho mládí a jeho kudrnaté vlasy Havla znepokojovaly - a byl talentovaný hezký, svobodný a někdy i laskavý. Kašpar se oficiálně charakterizoval jako jeden z Olžiných nejbližších přátel a jako "přátelský správce" jejich domu na venkově, avšak jeho přátelé věděli, že je to eufemismus pro velmi vážný milostný poměr. Není jasné, kam by ten poměr vedl, ale Olga se rozhodla ho ukončit - a nastěhovat se zpět k Havlovi a zachránit jejich manželství - navzdory tomu, že Havlův vztah k Jitce vášnivě pokračoval dál. Nakonec o všem rozhodl krutě osud. Poté, co se Kašpar rozešel s Olgou, oženil se a strávil několik týdnů "na svatební cestě" se svou novou manželkou na její chatě. Prořezával třešeň, uklouzl a spadl ze stromu na zem. Dopadl na krumpáč a vážně si poškodil páteř. Ochrnul od pasu dolů a navždycky je odkázán na kolečkové křeslo.

Z důvodů soucitu a viny kroužila tato osobní tragédie jako albatros dlouho nad Havlovou hlavou. Uvědomil si, že ho Olga málem opustila a že jejich vztah je možná ve stavu nezvratitelného úpadku. Upadl proto do hluboké povězeňské deprese. Nikdy předtím nic takového v životě nezažil a i když napůl očekával, když byl ještě ve vězení, že ho deprese dostihne, denní realita úsilí vyrovnat se s vážnými záchvaty deprese ho začínala ničit. Hodně pil, špatně spal, neměl energii na sex, všude chodil jen s největším vypětím úsilí, a pomalu se stáhl ze světa.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Havel Václav Biografie Keane John

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit