A+ A A-

Kdyby nám Paříž vyprávěla, nevšední příběhy města světel

kdyby_nam_pariz_vypravelaSeznamte se nevšedním způsobem s dějinami „města světel“. Prostřednictvím příběhů slavných historických postav vypráví Jiří Žák historii pařížských ulic, parků, mostů, kostelů a kaváren, metra i hřbitovů. Dozvíte se například, kde byla popravena Marie-Antoinetta, do které hospody rád chodil Ernst Hemingway nebo kde je pohřbena Edith Piaf…

Jiří Žák / Kdyby nám Paříž vyprávěla / 274 stran, vaz. vazba, Vydal XYZ, 2010

Jiří Žák, *1946 v Praze

Herec, člen pražského Divadla na Vinohradech. V posledních letech se prosadil i jako spisovatel, překladatel a publicista. Ve svém literárním díle se většinou věnuje Francii, její kultuře i historii. Svědčí o tom jeho románové překlady (je autorem více než třiceti překladů, vycházejících v prestižních nakladatelstvích), překlady divadelních her (hrají se nebo hrály v řadě českých divadel), televizní pořady (cyklus Francouzská interview, Evropané, Uprostřed běhu atd.) i články v novinách a časopisech.

Ukázka z textu

Pařížské kavárny

fr_paris_mortmartrel_47Kavárny, kavárničky, hospody, hospůdky, restaurace, bary, bistra… Návštěvník Paříže má občas pocit, že se celá paříž vystěhovala na chodník a že se tam Pařížané usadili, jen aby se mohli dívat, jak se život valí kolem. V pařížské kavárně se žije a u zinkových pultů zůstávají po jejích hostech drobky, které po sobě zanechává sám život. Český spisovatel a malíř, později československý velvyslanec v Paříži Adolf Hoffmeister napsal:
„Francouzské kavárny, uklízené až desetkrát denně, se vyznačují příkladným nepořádkem. Francouzi vše házejí na zem. Noviny, cigarety, papír, do kterého byl zabalen cukr, popel, krabičky od cigaret, zápalky a vše, čeho se chtějí cestou odněkud někam při zastávce v kavárně zbavit.“
„Voulez-vous, monsieur?“
„Un ricard, s’il vous plait.“
Je sobotní dopoledne. Je čas na aperitiv. Na apéro, jak Pařížané často říkají. Jednu anýzovku. A naředit vodou. Pijete-li pernod firmy Pernod-Ricard, jako byste část z těch pár eur platili i do Čech, neboť firma Pernod-Ricard je spolumajitelem karlovarské becherovky. Inu, svět je malý. Na zinkovém pultu je košík s rohlíky, které si můžete namáčet do bílé kávy. Stojánek s vajíčky. Oloupané skořápky prostě hodíte na zem. Sobotní noviny. Le Parisien a L’Equipe. Včera se hrála liga. Na tabuli za barem je křídou napsáno: plats de jour. Čerstvé sendviče se šunkou. Anebo se sýrem. Saucisson beurre. Patron má pro každého pár slov. Stálé hosty vítá podáním ruky. Jako doma…

Existuje obraz Bistro, jehož autorem je Foujita, jeden z nejoriginálnějších příslušníků montparnasské bohémy. Na obraze sedí v rohu dívka a cosi píše, vlevo se drží za ruce milenci, u prostředního stolku muž a žena – před sebou dopitou láhev, patron za pultem nalévá červené nějakému řemeslníkovi v zástěře. Na hodinách je půl páté. Na policích jsou seřazené láhve a skleničky. Nic se nezměnilo, jen snad přibyly výčepní pulty na pivo, automaty na kávu či myčky na nádobí. Ale atmosféra pařížského bistra je neměnná, přes všechny vymoženosti i nejapnosti začátku nového tisíciletí.

Pařížské kavárny mají navíc terasy, o nichž malíř a spisovatel Francis Jourdain už dávno napsal: „Na kavárenských terasách je nejkrásnější, že jsou na ulici, na chodníku, ve stejné úrovni s chodci… Ve světě existují velká města, ba dokonce velkoměsta, kde terasy neznají. Chuděry města! Nešťastná velkoměsta! Šťastná Paříž!“
Ale už nikam nechoďme a posaďme se. Je libo ballotin de foie gras de Canard? Coquilles Saint Jacques ŕ la nage? Nebo něco zvláštního? Třeba riblettes, což jsou plátky hovězího deset centimetrů dlouhé a dva až tři milimetry tenké, které se pečou nebo smaží a které se ve středověku podávaly s jedlými kaštany. Ovšem, proti gustu žádný dišputát. Jsme přece ve Francii, v zemi, kde se narodil takový mistr kuchař, jakým byl Jean-Anthelme Brillat-Savarin, jenž pro mlsné jazýčky připravoval třeba pečenou sluku ŕ la Brillat-Savarin nebo nadívanou koroptev ŕ la Brillat-Savarin. Neříkejte, že byste neochutnali. A k tomu víno. Bordeaux? Burgundské? Puilly fumé? Chardonnay d’Ardeche? Anebo třeba médoc, o němž malíř Odilon Redon tak sugestivně napsal:
„Veškeré naděje upírají obyvatelé Médoc k vínu, které tento kraj kdysi proslavilo. Obětují mu všechny své prostředky nebo svou lopotu. Ale víno se buď urodí, nebo neurodí. A člověk zůstává i v létech nouze pod jařmem své vinice. Tajemná moc. Jako by ti, kdo vlivem jakési neznámé síly lnou takto k půdě, pracovali vskrytu, ale blahodárně k tomu, aby vydávala své šťávy tak dlouho, jak bude zapotřebí. Podle jakéhosi retribučního zákona, ustanoveného bez jejich vědomí lidem pro potěchu. Chválím každého, kdo se dosud věnuje pěstování tohoto moku života, jenž do nás vlévá ještě trochu optimismu. Je to jeden z kvasů francouzského ducha, ale je to i mok snění, který člověka povznáší a činí jej mírným a shovívavým.“

moulin_rouge_hermanNakonec sýry: crottin chaud sur pain Poilane nebo assiette de comté? Zákusek? Jistě. Tarte aux fruits rouges? Špetku armagnacu? Clé de Ducs? Nebo koňak? Rémy Martine fine Champagne? Prosím. Cokoliv chcete.
Když se na konci roku 2000 konal v restauraci Lucase Cartona oběd hvězd kuchařského nebe, připravil šéfkuchař Alain Senderens toto menu: k bílému vínu Château Pape Clément ročník 1998 se podávala krémová polenta s humrem, ochucená citronem a zázvorem. Jako předkrm se servíroval houbový talíř „na tři způsoby“, s hřiby syrovými, marinovanými a plněnými. K němu se pilo šampaňské Gosset Cuvée Celebris ročník 1990. Dvě hodiny pak čekalo v karafách rozlité desetileté červené Château Pape Clément, aby se pak podávalo spolu s holoubaty s brukví na lékořici. A na závěr přišel samozřejmě sýr, tentokrát fourmé d’Albert s kořeněnými brioškami a portským vínem.
Tak co, ještě nemáte chuť?
Každá kavárna má svou historii. Kratší či delší. Mnohé se změnily nebo úplně zanikly. Jako slavná kavárna Cyrano na náměstí Blanche vedle Moulin Rouge, do níž chodívali surrealisté s Bretonem v čele. Ten bydlel v nedaleké rue Blanche a v Cyranu byl denním hostem. Habitué, jak se tu říká. Opíral se o pult, pokuřoval a jeho malým očím nic neuniklo. Ještě na konci šedesátých let svítil do noci velký nápis CYRANO CHAMPAGNE MASSÉ. Ale už tehdy to byla brasserie des touristes – hospoda turistů, těch turistů, jejichž diktát si vynutil zrušení zastaralé restaurace, místo níž je dnes ohavný americký Quick, sice zářící čistotou, ale zbavený veškerého ducha. Také jeden z pomníků pařížské amerikanizace.

Není to jediná kavárna, která se musela podřídit požadavkům doby. Také po Nových Athénách, oblíbené kavárně impresionistů, do níž chodívali Manet, Degas nebo Cézanne, v níž Erik Satie hrával na piano, ve které sedával zasmušilý Verlaine a jež měla uzavřenou a v zimě vyhřívanou terasu, už není ani památky. Na jejím místě dnes na rohu ulic Frochot a Pigalle najdeme podřadný erotický kabaret.

Podobný osud čekal i proslulý bar U mrtvé krysy, jeden z nejstarších nočních podniků na Montmartru, jenž se kdysi nacházel na náměstí Clichy a jehož výzdobu – velká zrcadla a zdobené plynové lampy – najdeme na Monetových a Degasových obrazech. I přes okázalou dekoraci to byl pochybný podnik, do kterého chodívala montmartreská galerka, modelky z nedalekého náměstí Pigalle, homosexuálové a lesbičky. Dobře se tu však cítili i příslušníci umělecké avantgardy. Každý pátek tu spisovatelé shromáždění kolem časopisu Courrier français předčítali poezii. Při jedné návštěvě v roce 1872 tu Arthur Rimbaud pořezal v záchvatu opilosti přítele Varlaina nožem na zápěstí a při odchodu jej ještě třikrát bodl do stehna. O podobně dramatické události tu ostatně nikdy nebyla nouze.

Photocredit: Mik Herman, 2010

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Paříž Žák Jiří

Komentáře  

# Ivo Fencl 2014-07-31
Co ještě Paříž neřekla (2004)
Kniha poprvé vyšla roku 2004 v nakladatelství Jota a Žák navázal svazky Co ještě Paříž neřekla (2004)
a Co Paříž zatajila (2005). Roku 2005 také vydal
Václav Fiala knihu Umělecká Paříž. Průvodce po stopách spisovatelů, básníků, malířů, hudebníků a bohémů (Nakladatelství Lidové noviny) a připomeňme starší titul Armanda Lanouxe Paříž ve tvaru srdce (Fyziologie Paříže) (1954, česky Odeon 1996)
Citovat
# Dagmar 2010-10-04
Opravdu díky za tip. Ukázka mne moc zaujala a před cestou do podzimní Paříže se kniha možná bude hodit. Škoda jen, že není v naší knihovně. A držím palce. Máte tady opravdu samé dobré knížky!!
Citovat
# Radka Pilátová 2010-10-04
Pariz mám moc, moc ráda a tak poutavě napsaného průvodce jsem ještě nečetla.
Citovat
# Rudolf 2010-10-04
Konečně se objevil cestopis, který je přínosem jak inspirujícím, tak informačním a ještě k tomu psaný čtivě. A to mohu jen potvrdit.
Citovat