Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

Putování za sokolníkem Emotivní cestopis Karly Erbové

putovani za sokolnikemZnámá básnířka Karla Erbová z Prahy a Plzně vydala v Tišnově vzpomínku na čtyřicet let její duší vzpomínaný výlet s kamarádkou, na cestu tam a zpátky na Moravu a nazpět do Plzně. Smyslem oné cesty je navzdory titulu cesta sama, respektive její vzájemné sdílení.
Obě ženy se v průběhu vyprávění vymezují vůči kraji, lidem, dopravním prostředkům i sobě, i když to sledujeme pouze optikou jedné z nich, a toto alter ego Karly Erbové je až osudově vnímavé. Nelze s ním proto než opakovat: „Krajina – lidé - kamarádka.“

Ale není to jen emotivní cestopis. V pravidelných intervalech jsme současně konfrontováni s faktografií.
Tyto až poetické shluky informací přitom knihu vůbec nezatěžují. Zvláštní. Čím to je? Myslím, že je to tím, že jsou naprosto nutnou praktickou složkou jinak ryze citového přístupu k CESTĚ a že se stávají i charakteristickým doplňkem typicky praktického ženského vidění. Právě ony informace jako od novinářky jsou zde oněmi KONKRÉTNÍMI sekvencemi jinak spíše lyrického deníku a stávají se možná i určitou sublimací jinak nefyzického vztahu obou cestovatelek. Tato fakta jsou vlastně „zvídavým dítětem“ celého jejich putování.

Karla Erbová v textu zmiňuje Miroslava Ivanova a výlet se vskutku místy podobá některým jeho badatelským výpravám (například z úvodu knihy Martova pole). Společnými prvky je tu jak silná touha po poznání, tak potřeba systematizovat.

cesta na severovychodAle ještě víc připomíná Putování za sokolníkem jinou knihu, a to kouzelné dílo Jana Čáky Cesta na severovýchod (1971).
Tenhle jeho dnes už mnohými pozapomenutý cestopis sice vznikl na podkladě chlapeckého deníku, ale to vůbec nevadí. Paralely existují. A taky kluci kdysi prokládali líčení poutě ze Šumavy do Krkonoš faktografií. A taky Čákovi hrdinové se ve finále chtě nechtě dotkli problému ponorkové nemoci a dočasného rozkolu.

Nikoli první prózu Karly Erbové vydalo nakladatelství Sursum s finanční podporou Michala Šaňáka a je uzavřena těmito verši:

ZA JANU KAR

a raděj bez řečí
S perličkou smíchu z dob
kdy bývali jsme bujní

Za dveřmi její utoulané boty
čekají na někoho z nás
Jakož i zeď
s níž nevíme si rady

Je z našich stínů
A nelze ji už zbořit

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit