Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

Ten nejnižší. Poetický text o životě Svatého Františka z Assisi

Ani životopis ani biografie, nýbrž poetický text o životě Svatého Františka z Assisi, text o kráse matek a radosti dítěte a o andělském úsměvu Boha.

ten nejnizsi

Chlapec odešel s andělem a pes šel za nimi. Ta věta se zázračně hodí na Františka z Assisi.
Moc se o něm neví a to je dobře. To, co se o někom ví, popravdě brání, abychom ho poznali. Přes to, co se o něm říká – v přesvědčení, že dobře víme co –, na něj vlastně nevidíme. Třeba se říká: sva-tý-fran-ti-šek-z-a-si-zi. Jako ve snu, aniž by se člověk probudil z mrákot jazyka. Vlastně se nic neříká, tak nějak se to nechá říct. Necháváme přijít slova, ta ovšem přicházejí v pořadí, které nepatří nám, nýbrž lži, smrti, životu ve společnosti. Jak málo skutečných slov si denně sdělíme, skutečně málo. Možná se zamilováváme jen proto, abychom konečně promluvili. Možná si otvíráme knihu jenom proto, abychom začali konečně naslouchat. Chlapec odešel s andělem a pes šel za nimi.
Kniha ověnčená cenami  Prix des Deux Magots a  Grand Prix Catholique de Littérature

Christian Bobin (1951)
se narodil ve středofrancouzském průmyslovém městě Creusotu, v kraji vzdalujícím se již Burgundsku a jeho zlaté vinařské stezce, na cestě k lesům kolem středověkého města Autun. Kde se narodil, tam také žije, v čím dál větší skrytosti, věrný vlastním slovům o útěku Rimbaudově: Zmizet znamená si polepšit. O Christianu Bobinovi není co říct, snad kromě toho, že píše. Protože je to neužitečné tak jako láska, hra, dětství. Protože užitečné není nic, jako láska, hra, dětství.  Je to příběh, který začal v roce 1951 a který zase skončí, nikdo neví kdy.  

Ten nejnižší / Christian Bobin / z francouzského originálu  přeložil Denis Molčanov / vydal Dauphin, 2014 / www.dauphin.cz
Fotografie na obálce Jan Horáček                      
    
Ukázka

Lidé jdou životem jak slepci. Slova jsou jim bílou holí. Předcházejí střetu s překážkami, vtisknou první tvary jejich krvi. Francouzské slovo cesta, route, se podle slovníků objevilo ve třináctém století, vyškrábalo se z mazlavého bláta latinského rumpere, „rozbít silou“, a stala se z něj rupta, „cesta vysekaná lesem“. Slovo jako dělané pro Františka, pro toho, kdo si právě razí rozbitou cestu světem – zrádce vlastní rodiny, zrádce všech z lásky k lásce, ten, kdo z oblouků vytyčuje jedinou dlouhatánskou přímku.

Teď už jde všechno samo. Těch několik let ubíhá jak světlo, voda, vítr. Pro své žáky píše pravidla pro život. Jsou prostá: jásejte na duši, o zítřek se nestarejte, svou pozornost upřete na vše, co obdařil život. Užívejte si toho, že už na ničem nelpíte, užívejte zázraku všeho přítomného. Aby jim to ještě zjednodušil, vypráví jim příběh. Chcete vědět, co je radost, opravdu to chcete vědět? Tak poslouchejte: je noc, prší, já mám hlad, jsem venku, bouchám na dveře svého domu, volám, říkám, co jsem zač, ale neotevírají mi, a tak trávím noc na vlastním prahu, na dešti, o hladu. Tak to je radost. Ať pochopí, kdo může. Ať slyší, kdo chce uslyšet. Radost, to je už nikdy nebýt doma, zůstat venku napořád, slabý ve všem, hladový ve všem, všude ve venku světa jako v břiše božím.

Pak se stáhne do samoty, k zeleni stromů, šedi kamení. Jakási nemoc postihne jeho oči, bere jim sílu. Poraněn sluncem píše mu dopis plný milosti, zpěv plný chvály, poslední pozdrav životu, jejž tak miloval: „Pochválen buď, Pane, za naši sestru Zemi, jež nás živí a vede nás a dává nám trávu s květy přepestrými.“ Jeho Chvalozpěv slunce bije do očí krásou ranní rosy, oné první krve úsvitu. Má dvě verze. Mezi nimi skoro žádný rozdíl. Druhá nic neubírá na první. Po pár týdnech přidává František z Assisi jednu prostou větu, oslňující větu, světlo jazyka provázaného tichem: „Pochválen buď za naši sestru smrt.“

Špína na svatém obrázku
Třinácté století patří kupcům, kněžím, vojákům. Dvacáté už jen kupcům. Čekají v obchodech jak kněží ve svých kostelích. Čekají ve fabrikách jak vojáci v kasárnách. Šíří se světem silou svého obrazu. Najdete je na zdech, obrazovkách, v novinách. Obraz je jejich kadidlo, obraz je jejich meč. Třinácté století hovořilo k srdci. K tomu, aby ho slyšeli, nebylo třeba hlasitosti. Středověké zpěvy zněly sotva hlasitěji, než sníh padající na sníh. Dvacáté století hovoří k oku, a protože zrak je ten z nejpřelétavějších smyslů, je třeba křičet, řvát ostrými světly, ohlušujícími barvami, obrazy šťastnými k uzoufání, obrazy čistými tak, že z nich kape špína, zbavené stínů, jakož i o smutku. Obrazy bezútěšně šťastné. Dvacáté století totiž hovoří, aby prodalo, proto musí lahodit oku – oslnit ho a zároveň oslepit. Vytřít mu zrak. Třinácté století toho tolik prodat nechce – Bůh, to žádnou cenu nemá, jeho obchodní cena rovná se sněhové vločce dopadající na miliardy jiných sněhových vloček.

Obrázek z novin. Stál u článku, který si musíte nejdřív přečíst: očima se světa nedotknete, musíte jazykem. Co říkal ten článek? Říkal takovou věc z konce dvacátého století, ze země jako jsou všude. Všude jsou peníze, všude je svět zruinovaný penězi. Ten novinář popisoval, jak v téhle zemi jako každé jiné, možná o něco zruinovanější než ty jiné, probíhá den jedné žebrácké rodinky – jejich pracovní den. Jak žijí v chudé čtvrti jednoho nesmírného města, takového toho města-světa s dvaceti, třiceti milióny obyvateli, takového toho města přetékajícího zbožím a dušemi, krví, zlatem a bahnem. A tak je vidíte, jak jdou desítky kilometrů z chudinské čtvrti do bohaté, jak před sebou tlačí vozík, který se postupně plní věcmi z popelnic. Jedno slovo přitáhlo vaši pozornost. To slovo vám otevřelo oči: slovo „na vyhození“. Zpočátku označovalo obsah popelnic a pak, nenápadně, přeskočilo i na ty, kteří v tom nacházeli potravu. V té zemi, tvrdil článek, novináři, lidé od policie a dokonce i sociologové se jali říkat žebrákům „na vyhození“. A protože žádné slovo nechodí zcela samo, začalo se v souvislosti se zásahy policie proti těmhle strašákům a jejich vozíkům mluvit o výhodách „společenského čištění“. Neúprosnost řeči, hrůzostrašná neúprosnost řeči a zákona: co jiného s těmi, kdo jsou „na vyhození“, co jiného než „vyčistit“ svět od jejich nepěknosti, jež nevede k penězům, k sterilizované veselosti peněz?

Říkáte, že mě milujete, a plníte mě temnotou
Třinácté století je stoletím křížových výprav – lišek proti vlkům, křesťanů proti muslimům, muslimů proti křesťanům. Pocházejí z jednoho otce pochovaného v Bibli, Abraháma. A teď se perou o jeho kosti, zuby nehty. Náboženství, religio, je to, co váže, religare, a není nic religióznějšího než nenávist: ona poutá lidi v dav silou jedné myšlenky, jediného jména, tedy před tím, než je láska po jednom vysvobodí slabostí něčí tváře či hlasu. František z Assisi odchází do Palestiny hovořit o Bohu, který se hrozí davů, nudí se v kostelích. Vypráví vojákům to, co dříve říkal vrabcům. Nemluví, aby je přesvědčil, přesvědčit znamená opět zvítězit, a on touží po vítězství zpěvu slabého, bez brnění železa či slov.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Bobin Christian František z Assisi

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit