Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

Enzensberger, Eseje. Inspirující eseje známého německého literáta

Německý literát Hans Magnus Enzensberger (*1929) je autorem asi sedmdesáti knih. Rád bych se však vrátil k jedné jediné, přesně řečeno ke čtyřem esejům, které u nás vyšly před osmi lety. Ať si ji už půjčíte nebo koupíte, dáte mi asi za pravdu, že obzvlášť prvními dvěma eseji z let 1962 (Aporie avantgardy) a 1982 (Na obranu normálnosti) prokázal autor až pozoruhodnou intelektuální brilanci. Později, ve Vyhlídkách na občanskou válku (1993) a v Mužích hrůzy (2006), nás již neatakuje tak výraznou hutností, ale spíše se poklidně vrací i k některým dříve už probíraným tématům.

eseje Enzensberger


Poslední esej - doplněný podtitulem Esej o radikálním desperátovi - je bezesporu i dnes krajně aktuálním pokusem o portrét nevypočitatelného a v lůně společnosti prozatím spícího politického zločince, který se cítí frustrován všemi, jimž se vede lépe.
Svůj pud sebezáchovy má oslabený, existuje-li ještě vůbec, a čeká jako temný kal kanálu na šanci. Čeká na příležitost, často jsa kandidátem sebevraždy, Enzensberger ovšem v něm nevidí nic tak nového, ba vrací se až k teorii, podle které i Hitler prahl nezvítězit, neboť vlastně chtěl radikalizovat a zvěčnit vlastní status desperáta, aniž by mu vadilo, že stáhne do hrobu Německo, které si ostatně podle jeho názoru nezasluhovalo přežít.
Enzensberger se nicméně zabývá víc otázkou „endogenních“ příčin dějinného arabského „sestupu“ a tyto nachází v distanci Arabů od vědomostního kapitálu, charakterizované už kdysi, v patnáctém století, chvílí, v níž islámští vykladači práva sabotovali využití knihtisku.
Což se nepochybně stalo, ba dělo stovky let, a esejista dneška analyzuje i narcistní pocit urážky u Arabů, který „vyžaduje kompenzaci“, přičemž však bohužel bývají dosti křiklavě porušovány zásady reciprocity.
„Když je Ariel Šaron znázorněn, jak sekerou v podobě hákového kříže zabíjí palestinské děti, je to normální, a naopak se arabský svět cítí uražen, když si z něho udělá legraci nějaký karikaturista,“ napsal už před deseti lety Enzensberger a tu skutečnou podstatu latentního násilí nevidí primárně v žalostné sociální situaci „desperátů“, ale hloub, snad až v lidské přirozenosti.
I díky tomu mohou pak rozličné diktatury mobilizovat statisíce, jen že to jde a jen že je obyvatelstvo samo disponováno i připraveno útočit; a to přečasto bez ohledu na svůj sociální statut.

Nejrozsáhlejší částí knihy Enzensbergových esejů ovšem je ta třetí, Vyhlídky na občanskou válku.
Má tucet pojmenovaných kapitol a už zde si autor všímá „autistického“ charakteru pachatelů některých útoků a jejich nerozlišování mezi ničením a sebeničením. Zatímco ještě staří-dobří guerrilleros či klasičtí teroristé let šedesátých i sedmdesátých měli za nutné vlastní ospravedlňování, ba podávali na papíře i jinak ideologická zdůvodnění svých zločinů, moderní fanatici od toho upouštějí, neboť je jim vlastní sebepopření.
A to samé platí i pro dnešní masy, jež odlišuje od luzy dob minulých až pozoruhodný nezájem o vlastní blaho, přičemž sebepoškozování není dávno jen nutným vedlejším účinkem, ale cíl. Ti muži (ženy jen výjimečně) zkrátka již nechtějí vyrábět odpadky pouze z jiných lidí, nýbrž i ze sebe. Nezáleží jim na životě – a Enzensberger v té souvislosti připomene Hobbesův pramýtus o boji všech proti všem, ale rovněž Freudovy spekulace ohledně pudu smrti, které ovšem nikdy nebyly empiricky prokázány. I zcela opačná představa - o tzv. pudu sebezáchovy - se ostatně jeví jako poněkud naivní.
V úvaze dojde pak E. až k myšlence, podle níž si „druh sám“ možná může své vlastní přežití intuitivně pojišťovat, a to až za cenu nesmírných obětí.

V kapitole osmé pak sledujeme s autorem některé ty dějinné okamžiky, kdy s terorem koketovala kultura, když vychvalovala návraty k barbarství.
A nebylo jich málo. Už raní expresionisté jako by prahli po válce, Sade má skutečně tendenci být objektem kultu a jinak výtečný spisovatel Céline flirtoval, jak je známo, s antisemitskou chátrou.
A Breton? Krajně provokoval, když označil za „nejprostší“ surrealistický čin vyjíti do ulice s revolverem a náhodně střílet do davu. Zde, pravda, Enzensberger nepopírá, že je u podobných výkřiků nutno brát v úvahu i sklony k póze.
„A k vyvolání občanské války jim navíc chyběl účinek na široké masy,“ dodává - a v deváté kapitole se pak ještě vysměje i pokrytectví Všeobecné deklarace lidských práv přijaté roku 1948 generálním shromážděním Spojených národů. A proč by se taky nesmál? Vždyť minimálně čtyři pětiny světové populace vegetují v poměrech, které jsou výsměchem rétorice této Deklarace, ví Enzensberger.
„Každý má právo na to, aby vládl takový sociální a mezinárodní řád, ve kterém by práva a svobody stanovené v této deklaraci byly plně uplatněny,“ čteme v Deklaraci mimo jiné.

Klíčovějšími ovšem zůstaly oba starší Enzensbergovy eseje o vágnosti pojmu avantgarda (v kterékoli době) a Na obranu normálnosti.

V prvním z nich brojí proti představě (George Lukácse i jiných), podle níž je umělecké dílo ničím, pokud nereprezentuje dobově žádaný světový názor.
„Jako zdravé projde nejspíš to, co je ve skutečnosti prostřední,“ děsí se - a vadí mu velmi, že se ryzím jádrem moderní literatury stali Dreiser, Sinclair Lewis, Norman Mailer a Romain Rolland, oproti kterým jsou Dos Passos, Beckett, Montherlant, Kafka, Proust, Gide či Faulkner jen pouhými dekadenty stiženými chorobou. „A Lukácz dokonce neváhá posadit vedle těch prvních na lavici svědků i triviálního amerického romanopisce Louise Bromfielda, který je mu dost dobrý na to, aby vypovídal proti Proustovi.“
Sám pojem avantgarda (který těžko analyzovat) přibyl do umění původně co strategická výspa a vojenská představa, z bojišť jsa prvně přenesen v padesátých letech devatenáctého století. Dílo Kleistovo anebo Kafkovo přitom však zůstávalo pro jejich současníky neviditelným. Ne z toho důvodu, že by se Kleist a Kafka zpěčovali jít s dobou, ale proto, že s ní šli! je si německý esejista jist.
Načež se ukrutně opře i do Kerouaca, údajného jeho kréda „buď stále nepřítomen duchem, tak jako cvok“. Atakuje veškerou samozvanou avantgardu, ale speciálně pak i některé Kerouakovy požadavky, které dokonce identifikuje jako fašismus. A nikoli, experimenty podle něho nejsou pro tvorbu umění vhodné. A zrovna tak nejsou vhodné pro uměleckou tvorbu, jako JSOU vhodné ke zjišťování poznatků vědeckých.
Dokazuje dále, jak je pojem avantgarda nikoli jen nesmyslný, nýbrž i naprosto nepoužitelný, a pokouší se vysvětlit, proč se přesto těší takové oblibě. V té souvislosti soudí Marinettiho, ba veškerý futurismus, po kterém „nezbylo nic, až na manifesty“, a podle všeho právem ani nevěří, že kdy existoval německý expresionismus; tedy jako kolektivní fenomén; a považuje ten směr jen za uměle, zvnějšku vytvořený.
Surrealismus pak vnímá jako produktivní jenom v těch osobnostech, které se osvobodily z jeho doktríny, a nejednal tak jen Dalí, ale i Soupalt, Duchamp, Aragon, Eluard či Queneau.
A sám pojem avantgarda? Nu, změnil se ve vlastní protiklad. V anachronismus.

Esejem Na obranu normálnosti pak Enzensberger Aporii avantgardy po dvaceti letech ještě doplnil a „nemám ani potuchy,“ píše, „kdo normálnost proklel jako první, ale neudivilo by mě, kdyby to byl nějaký básník.“
A dodá: „A pokud je něco ubožejšího než pohrdání normálností, pak je to její adorace.“
Zajímavé jsou i tři podrobně popsané strategie, které přičítá „normálnosti“, a to její mlčení (často transformované do rafinovaných forem), její regresi a její houževnatost.
Ani málo nemám pocit, že by se Enzensberger někdy pletl, a nezdá se mi to ani v tom momentě, kdy nám velmi vřele připomíná, že je normálnost sice defenzivní síla, ale není s to rezignovat a „všechna přesvědčení, světonázory a ideologie jsou na ni krátké“.

Poněkud překvapivě, jako 47. svazek Edici současné české poezie v nakladatelství Pavel Mervart v Červeném Kostelci. Došlo na to i díky překladateli Jiřímu Stromšíkovi a za finančního přispění Nadace Českého literárního fondu, Sudoměřic u Bechyně, Vlastimila Venclíka, Petra Nováka a Jaroslava Konáše. Publikace není dosud úplně rozebrána.
Hans Magnus Enzensberger / Eseje / Vybral a přeložil Jiří Stromšík / Vydalo nakladatelství Pavel Mervart. Červený Kostelec 2008. ISBN 978-80-86818-77-1

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit