A+ A A-

Krimi, detektivky – poslední vybrané knihy

Knihy pro dospělé

Podkategorie

  • Beletrie česká

    Literární tvorba je pro mě spojena vždycky s inspirací a nápadem, který není možné předem vykalkulovat a ani dodatečně opatřit nějakou vhodnou nálepkou. Cesta ke konečné podobě je od původní myšlenky dlouhým procesem s mnoha pochybnostmi a předělávkami. Pokud ale má v sobě člověk potřebnou dávku pokory a odpovědnosti, pak může spolu s talentem vyústit v dílo, které čtenáře osloví a něčím v něm utkví. Myslím, že je to přání každého autora.
    Jiří Havel

  • Beletrie světová

    A co se týče vašeho jazyka: pamatujte, že dva velmistři naší řeči, William Shakespeare a James Joyce, vyjadřovali ty nejhlubší myšlenky větami téměř dětskými. „Být či nebýt,“ ptá se Shakespearův Hamlet. Celá ta věta má všehovšudy deset písmen. … Prostota jazyka není jen uznávaná, ale snad také posvátná. Bible začíná větou, kterou by dokázal napsat i trochu bystřejší čtrnáctiletý výrostek: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“
    Jediné, co máte dovoleno, je psát, co se stalo. Jestli v sobě najdete tu drzost a budete si myslet, že mi můžete vyprávět, proč se to stalo, tak vás odsud prostě vyrazím. Vždyť to nevíte, a ani to vědět nemůžete.
    Kurt Vonnegut, Květná neděle

  • Knihy souvislostí

    V síti televizních stanic už se uskutečnilo globální propojení – ať kdekoli na světě zvolíte kterýkoli programový kanál, vyvalí se na vás bohužel stejný veletok blbosti. Vysílání řízené komerčními interesy většinou oslovují spodní polovinu těla – břicho a žlázy. Potlačuje kulturu ve jménu zábavy. Kultura totiž znamená kultivaci. Bylo by záhodno oslovovat srdce a mozek. Namísto toho vás mají nasytit a ukojit pokleslí baviči svými vyčpělými anekdotami a záplava soutěží, v nichž se hraje o prachy, a mají vás „informovat“ zlomkovité zprávy z černé kroniky. Což všechno se upíná k hlavnímu cíli, vrcholu, ose, účelu mihotání – k spotřebním reklamám. Jde o spontánní nebo cílevědomou debilizaci?
    Zdeněk Mahler

  • Duchovní cesta

    Vyškrábat se na vrchol ještě jde, ale udržet se na něm, to už je horší. Oslní nás to a protože jsem příliš zvyklí na pocitový život, radujeme se z toho a s touto radostí se ztotožňujeme a tím sjíždíme do vnějšně pocitového světa a necháme strhnout do starých kolejí. Když radost od nás odstoupí, ať už jakýmkoliv způsobem - buď nárazem vnějších okolností nebo vzpomínkou na tu pravou krásu naprosté Čistoty, kterou jsme tak opravdově zažili - zmocní se nás smutek, neklid, nová touha tam přijít. Nastává nová tužba vyšplhat se znovu nahoru a hledět to vydržet delší dobu. Hledáme pak příčinu ve vnějších okolnostech, že jsme To ztratili, namísto co jsme měli ostrým vhledem pozorovat, že jsme to my sami zavinili, protože jsme to měli klidně přijmout. Prostě jsem Tím. Jak radost, tak smutek jsou v takovém případě stejnou překážkou.
    František Drtikol

  • Jídlo a zdraví
  • Slovníky, encyklopedie

    Nebýt jednoho učeného Římana jménem AULUS GELLIUS, který nemohl spát, a tak si za dlouhých zimních nocí v Athénách ve 2. stol. n. l. četl staré římské autory a pořizoval z nich své výpisky, věděli bychom ještě méně, než víme.

  • Biografie

    Člověk stárne pomalu: nejdřív zestárne jeho chuť do života a zájem o lidi, víš, zvolna je všechno velice skutečné, poznáš smysl všeho, všechno se strašlivě a nudně opakuje. I to je stáří. Když už víš, že sklenice není nic jiného než sklenice. A chudák člověk není nic jiného než člověk a smrtelník, ať dělá, co dělá. … Jednoho dne se probudíš a mneš si oči: už ani nevíš, proč ses probudil. Přesně znáš to, co ukazuje den: jaro nebo zimu, kulisy života, počasí, denní řád života. Už nic překvapivého se nemůže přihodit: už tě nepřekvapí ani nečekané, neobvyklé, strašlivé, protože všechny možnosti znáš, se vším jsi počítal a nic už neočekáváš, ani špatného, ani dobrého. A toto je stáří. … Člověk pomalu svět pochopí a potom umře.
    Sándor Márai, Svíce dohořívají

  • Literatura faktu

    Zkoumáme minulé věky a útrpně usmíváme, ba posmíváme se božské té naivnosti, nemotornosti a neurvalosti svých praotců, aniž by nám napadlo, že věkové pozdější budou se rovněž tak posmívati nám... Jaká je příčina, že nevznikají v mozcích našeho věku podobné myšlenky jako v mozku Homerovu, Sofoklovu, Aeschylovu, Euripidovu, Aristofanovu, Shakespearovu, Cervantesovu, Danteovu, Miltonovu, Petrarcovu, Tassonovu, Calderonovu, Moliérovu, Voltairovu, Rousseauovu a jiných? Jeť snadněji cizím mozkem mysliti, cizí myšlenkou se honositi a oblažiti sebe i jiné, než vlastní myšlenku z mozku svého vykřesati. A přece žijeme ve věku – pokroku! V čemž se ale jeví tento pokrok?
    Jakub Arbes (1840 – 1914), Mozek Newtonův

  • Cestopisy, cestování
  • Detektivky
  • Art, umění

    Co je krása, nikdo neví. Naše představa krásy, idea krásy, se v průběhu dějin měnila, měnila se s filosofickými názory, i s proměnou bytosti během jejího vlastního života. Proto se domnívám, že krása je vlastně symbolem něčeho jiného. Čeho ale přesně? Krása je symbolem pravdy. Nemyslím pravdy ve smyslu pravda a lež, ale pravdy jako cesty, po níž se člověk ubírá. Krása každé epochy – tedy krása vztahující se k určité epoše – svědčí o úrovni vědomí, jaké lidé tohoto období měli o pravdě.
    Andrej Tarkovskij – Krása je symbolem pravdy. Rozhovory, scénáře, přednášky, eseje