A+ A A-

Nikdo se neodváží říci, že je to nudné: sociologie umění a kýče

nikdo se neodvazi rictKniha Nikdo se neodváží říci, že je to nudné je nejen velmi potřebná kniha, ale také vzhledem k tématu, mimořádně čtivě napsaná. Věnuje se problematice rozlišování vysokého a nízkého umění - tématu, jehož analýza se často odehrává v rámci nekritické obhajoby populární kultury nebo ve spojení s jistou kulturní arogancí. Právě proto bývá toto rozlišení často prohlašováno za zbytečné, nebo dokonce za škodlivé.

Autor zde pracuje s vysokým a nízkým uměním jako se vzájemně nesoupeřícími sociologickými kategoriemi, které mají specifický smysl a které mohou být užitečné pro popis sociální reality. Tyto kategorie vznikají spolupůsobením mnoha rozmanitých aktérů, mezi něž patří nejen publikum, umělecké dílo, tvůrce a určité instituce, ale i takové fenomény jako národ, tradice nebo ironie. Práci je vlastní konstruktivistická optika, inspirovaná sociologií vědy, která umožňuje vidět, jakým způsobem drží skupiny vysokého a nízkého umění pohromadě, aniž je nutné považovat je za neměnné, na sociálním kontextu nezávislé.

V tomto kontexu nebude asi na škodu citovat Milana Knížáka:

"My zkrátka tady nic neučíme, nic nevíme, umění se nedá poznat, ta škola je úplně na nic. Když Martin Lišák vzal pisoár a vystavil ho ve výstavní síni, stalo se to uměním. Jakmile to vyhodil ven, na smetiště,  přestalo to být uměleckým dílem. A už sto let víme, tak to může fungovat. Zkrátka umělecké dílo se stane jen tehdy, když je tomu propůjčená uměleckost a postavíme to do uměleckých souvislostí. Tento způsob nazírání na umění změnil celé 20. století...."
Milan Knížák a Jan Paul: Je současné umění jen dekorace, inzultace nebo neumětelství?

Paulíček, Miroslav. Nikdo se neodváží říci, že je to nudné: sociologie vysokého a nízkého umění. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2012. ISBN 978-80-7419-097-1.

Napsali o knize:

V kapitole o kýči předkládá autor podnětné definice mnoha myslitelů, z nichž obecně vyplývá, že jde o něco, co nevyžaduje myšlení, má emocionální náboj a vyznačuje se křiklavostí nebo působí neadekvátně (jako Mona Lisa na toaletním papíru). A opět je třeba dodat, že ten nejjednodušší kýč vlastně tolik nebezpečný není, protože si na nic nehraje, inteligentní člověk se mu zasměje. Zákeřný je kýč pro střední vrstvy, který se tváří vážně.

I když revolučních myšlenek kniha až tolik nepřináší, zajímavě komentuje citáty z literatury a velmi cenné je, že volí spíše uvolněný anglosaský styl místo nesrozumitelně šroubovaných vět, které mají v oblibě profesoři snad na všech českých vysokých školách. Je tak přístupná i pro nesociology.

Na otázku, co přesně je to vysoké umění, nám nakonec autor neodpoví. Pochopitelně, není to jeho úloha jako sociologa. Člověk se ale může zamyslet sám a na něco při troše snahy přijít. Otupen záplavou konzumních produktů a ubaven takřka k smrti televizní žvanírnou může spočinout třeba v náručí Mozarta nebo obyčejně lidovky. I Paulíček  opatrně naznačuje, že „lidové umění má dnes neobyčejně blízko k umění vysokému.“ ...

Správně poznamenává, že srovnání umění vysokého a nízkého nemá smysl, protože mají jinou funkci, čili Šostakovič na školní diskotéce je stejná obludnost jako Bartošová ve Státní opeře. K tomu lze dodat, že slovo „umění“ nebo „hudba“ je vlastně nedorozumění, protože různí lidé si pod stejným slovem představují absolutně odlišné věci s jinou funkcí. Pro lepší dorozumění by tak vlastně lidé měli mít jiné slovo pro hudbu či literaturu náročnou a pro tu, která nevyžaduje žádné myšlení...
Zdroj Stanislav Dvořák

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit