A+ A A-

Jean Liedloffová a její hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti

koncept kontinua stesti detiAutorka ve své světově proslulé knize odhaluje, proč jsou lidé žijící na Západě tak nespokojení a často nešťastní. Po několika expedicích mezi jihoamerické indiány rozpoznala, že tyto pocity mohou pramenit z neuspokojených potřeb miminek a malých dětí, které se na Západě snažíme vychovávat podle všemožných teorií, jen ne podle vlastní intuice a evolucí vytvořených jednoduchých pravidel a očekávání.

V knize, kterou napsala již v r. 1975, velmi jasně a přesvědčivě vysvětluje, jak je potřeba zacházet s našimi nejmenšími, aby z nich vyrostly spokojené a samostatné děti a posléze dospělí lidé, kteří si nepotřebují "léčit" své deprivace z dětství všemi možnými způsoby, počínaje drogovou závislostí a konče nezdravými partnerskými vztahy, a jsou schopni vést plnohodnotný život, jenž nebude naplněn věčnou nespokojeností a hledáním "něčeho", co nalézt nelze. Našemu vlastnímu životu tak dává úplně nový rozměr a pomáhá lidem najít jednoduchou, a přitom málo předvídatelnou odpověď na často kladenou otázku - proč nejsme šťastní.

Koncept kontinua se dočkal vynikajícího kritického přijetí, byl přeložen do třinácti světových jazyků a inicioval vznik rozsáhlé komunity rodičů na celém světě, kteří se řídí jeho principy při výchově svých dětí.

Jean Liedloffová | Koncept kontinua - Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti | Přeložila Bora Berlinger.

DOPORUČUJEME SI PŘEČÍST:
Rodit jinak, rodit doma. Porod není zdravotnický zákrok

Výpisky z knihy:

...Nejdůležitější je medvídek či jiný plyšák "na spaní". Má miminku poskytovat pocit neustále přítomného společníka. Případná těžká závislost, která se někdy vyvine, je v očích dospělých rozkošným dětským vrtochem. Přitom se jedná o projev akutní deprivace dítěte, které svou touhu po osobě, která ho nikdy neopustí, redukuje na závislost na neživém předmětu. Další slabou a neadekvátní náhražkou má být drkotání kočárku a houpání kolébky. Touhu izolovaného dítěte však skoro nemohou uspokojit. Je jich málo a situacím v náručí se zdaleka nepodobají. Nad postýlkou a kočárkem taky visí hračky, které chrastí, cinkají nebo začnou hrát, když se jich miminko dotkne. Tyto předměty na šňůrce jsou často v křiklavých barvách - no aspoň je na co koukat, kromě zdi. Pozornost miminka opravdu přitahují. Ale nemění se dost často, pokud vůbec. Vývojovou potřebu po různorodosti audiovizuálních zážitků nemohou nahradit....

...Malému lidskému tvoru je už během jeho pobytu v děloze dovoleno projít si vývojovými stupni svých předchůdců, od jednobuněčných organismů přes obojživelníky až k homo sapiens připravenému k porodu. A celou dobu nezažívá nic, na co by ho nitroděložní zážitky jeho předků nepřipravily. Je vyživován, je v teple a je přesně tak namačkaný jako embrya lovců a sběračů.

Zvuky, které slyší, se moc neliší od zvuků, na které byli zvyklí jeho předchůdci, tedy pokud jeho matka nežije u letiště pro nadzvuková letadla, nenavštěvuje hlasité diskotéky či neřídí nákladní automobil. Slyší tlukot jejího srdce a její hlas i hlasy ostatních lidí a zvířat. Slyší zvuky zažívacího systému, chrápání, smích, zpěv, kašel a podobně, ale ty jej neruší, protože byly normální po miliony let, kdy jeho předci slýchali podobné zvuky, podobně nahlas, podobně nečekaně. Díky jejich zážitkům zárodek tyto zvuky, mačkání a náhlé pohyby očekává - tvoří součást těch zážitků, které potřebuje, aby dokončil svůj prenatální vývoj...

...V okamžiku porodu dochází k radikálním změnám: prostředí se mění z mokrého na suché, teplota se snižuje, zvuky už nejsou tlumené, přísun vzduchu je závislý na vlastním dýchání, hlavička už se nenachází pod úrovní těla, ale je s ním buď v rovině, nebo dokonce nad ním. Ale novorozenec umí tyto změny přijmout s úžasnou duševní vyrovnaností stejně tak jako všechny vjemy z přirozeného porodu. Tak jej nepřekvapuje ani vlastní hlas, který najednou tak hlasitě rezonuje v hlavě. Předtím ho ještě nikdy neslyšel. Avšak jeho kontinuum, činitele, které vytvářejí jeho schopnost bát se a rozlišovat mezi tím, čeho se bát a co je normální, hlas očekávaly. Když jeho předci vyvinuli hlas, vyvinuli i síť stabilizujících schopností, aby byl vstup hlasu do kontinua hladký. Tak jako se hlas vyvíjel v rámci celé evoluce druhu (z jedné formy na druhou) a procházel variacemi, aby vyhovoval čím dál tím komplikovanějším organismům, bylo vyvinuto i více prostředků, jak jej udržet v rovnováze s vlastním Já a se společností, ve které měl být používán. Naladil se na něj sluch, přizpůsobily se reflexy, a novorozencova očekávání zahrnují zvuk hlasu mezi ta "překvapení" prvních zážitků mimo mateřské lůno....

...Nedostatek smyslu pro plynutí času není pro miminko v děloze či v náručí nevýhodou. Cítí se prostě "správně". Ale pro miminko, které není v náručí, je neschopnost zmírnit alespoň část svého utrpení pomocí naděje (která jak známo staví na smyslu pro čas) tou nejkrutější součástí jeho údělu. Jeho pláč proto vůbec nemůže obsahovat naději, i když funguje jako signál, který má úlevu přinést. Později, jak ubíhají týdny a měsíce a novorozenec si více uvědomuje, je schopen naději matně cítit, a pláč se stává úkonem spojeným s výsledkem, buď negativním, nebo pozitivním. Dlouhé hodiny čekání však nejsou na počátcích vývoje smyslu pro vnímání času ulehčeny. Nedostatek předchozí zkušenosti způsobuje, že se novorozenci ve stavu touhy zdá čas nepřijatelně dlouhý...

...Následující příběh je snad tou nejkrutější ironií všech dob. Jane Van Lawick-Goodallová se při výchově svého syna nechala inspirovat šimpanzy. Patří sice k jinému druhu, ale jejich chování je našemu lidskému kontinuu bližší než chování současných lidí. Autorka popisuje, jak následovala jejich příklad: "Nenechali jsme malého vřískat v postýlce. Všude jsme ho brali s sebou. Jeho okolí se sice často měnilo, ale jeho vztah k rodičům zůstával stabilní." Dále popisuje, že byl její syn ve čtyřech letech "poslušný, velice čilý a živý, dobře si rozuměl s ostatními dětmi i s dospělými, byl relativně nelekavý a myslel na druhé". Ale její snad nejzávažnější výpovědí je: "A navíc je - přestože nám naši přátelé předpovídali úplný opak - naprosto samostatný." Bohužel se autorka také nedobrala základních principů a izoluje svůj útržek pravdy od dalšího vhledu už v další větě: "Ale je docela dobře možné, že by takový byl tak jak tak, i kdybychom ho vychovávali úplně jinak."...

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Liedloffová Jean

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit