A+ A A-

Metafory, kterými žijeme. Jak lidé rozummějí svému jazyku a své zkuššenosti

metafory kterymi zijemeJiž druhé české vydání klasiky o metaforách. Jaké je toto sdělení?
Nic moc, ale prahne po strohosti. Tak se dopouští zjednodušení. Na pozici slov „klasického díla“ užívá jen výraz „klasika“. Otázka: Lze i podobně laciné zjednodušení zahrnout mezi metafory? Domnívám se, že ano.

Obsahuje název tohoto článku i nějaké další zjednodušení či metaforu?
Na první pohled by se mohlo zdát, že nikoli, ale omyl. A musíme být především v tom obraze (což je další metafora), že „klasickým dílem o metaforách“ nemůže býti samo sebou míněna žádná jiná kniha nežli „práce“ (a slovo práce je tu také metaforou) George Lakoffa a Marka Johnsona Metaphors We Live By (1980).

Je ono dílo striktně a od A až do Z jen a jen o metaforách?
Jistěže ne. Ta slavná kniha komplexně pojednává o širší lingvistické a filozofické problematice a i o všem okolo „zacházení“ (ejhle, další metafora) s pojmem metafora... A tudíž... A tudíž i předložka „o“ generuje zjednodušení. Alias další (matnou) metaforu. Postupme dál a obejděme zezadu směrem vpřed slovo klasika v oné větě v názvu, přičemž taky pojmy obejděme a vpřed jsou v tomto případě metafory.

Čeho si všimneme? Termínu vydání. Co tu vyjadřuje?
Asi tu skutečnost, že někde musela existovat nějaká tiskárna a kdesi muselo kdysi vzniknout i jisté nakladatelství. Tyto instituce pak převzali – a to buď od pana George Lakoffa anebo od pana Marka Johnsona – jeden konkrétní strojopis a vyrobili knihu, kterou až distributor, prodejny a místní knihovny počali - kus po kuse - „vydávat“. Komu a kam? Jistěže do našich, tedy do čtenářských rukou.

Abych rád zůstal u metafor. A ještě jinými slovy? - I každý soudný Mimozemšťan (a tedy třeba Cizinec v cizí zemi, jak říkal Robert A. Heinlein) by v tomhle případě slovo vydání po právu vnímal také jen jako zjednodušující metaforu. Jíž i je.
A není to jistěže vše, neb ono je metaforou i celé sousloví „české vydání“ a Mimozemšťan by si totiž v poklidu svého UFA mohl pomyslit, že je „českým vydáním“ prostě míněno jen fyzické šíření původního anglického originálu po českém a moravském území. Jak to však není. - Ve skutečnosti dotyčnou knihu samozřejmě přeložil - s odstupem dvaadvaceti let a s nemalým intelektuálním nasazením (nasazení jest opět metaforou) - Mirek Čejka a poprvé vyšla v Brně roku 2002.

Další otázka z auditoria? Asi by měla znít takto: Zdalipak už jsme vyjmenovali alespoň veškeré metafory v první větě této úvahy?
Domnívám se, že teď už ano, a asi se nemýlím. Jelikož teď už by šlo rozebrat leda samotný původ slova metafora. Od toho raději a kvůli zjednodušení upustím. Ale co dál?

Snad i vaše oči ulpěly (další z mnoha metafor) na úvodním slově Druhé.
Ulpěly, nicméně jde o konkrétní číslovku a řekl bych, že natolik jednoznačnou číslovku, až její potenciální metaforičnost rovnou vyloučím. A tolik tedy úvodní rétorické cvičení.
Netřeba je však brát nijak smrtonosně (=nadbytečná metafora) vážně. Proč?

Značná část obyvatelstva této planety chápe, řekl bych, už od ustálení jazyků v pravěku více i méně vědomě, že se mezi sebou vedle nožů, šípů a seker dorozumíváme i prostřednictvím čehosi, pro co se - posléze - ustálil právě pojem metafora.
To se jednoduše stalo a je otázkou, pod jakým vlivem. Ale došlo k tomu, ať už z vůle boží či jakékoli, a badatelé profesionální i ti amatérští (tj. diletanti v dobrém smyslu toho slova) se od onoho momentu už jen víc a více přibližovali ke stále pregnantnějšímu a srozumitelnějšímu seskupení úvah známému dnes díky Mirku Čejkovi v ČSR jako Metafory, kterými žijeme.

George Lakoff, Mark Johnson: Metafory, kterými žijeme.
Třetí svazek Teoretické knihovny vedené Jiřím Trávníčkem přeložil Mirek Čejka. Editoval Jiří Trávníček. Host. Brno 2014. 284 stran ke stažení zde


Ale nebudete se přesto se mnou asi hádat o tom, že obyčejně chápeme metaforu o něco úžeji, i třeba jen co poetův (ale všimněte si, že málokdy Poeův) prostředek ozvláštnění. A abych uvedl příklad?
Abych to udělal a našel jej, užiji jednoduchou vlastní báseň.
Sluníčko ve dne
i luna v noci
Mé srdce pro ni buší
vzpomínka za ní pluje
můj stesk ji celou obaluje
Jsi luna ve dne
sluníčko v noci
Když si teď rázem vlny (metafora) odmyslíte mírný patos a snad i balast (úvod a závěr veršíků), tak už bez váhání identifikujeme hned dvě typické básnické metafory.
Díky té první si lze představit vzpomínku jako lodičku, a to nejlépe papírovou. Čas a prostor si zase lze znázornit jako strouhu. „Vzpomínka za ní pluje.“

A díky druhé z metafor?
Spatříme stesk, a to jako jakousi pláštěnku. Lze mi tudíž, myslím, vytknout, že by dotyčnou obalování lechtalo nebo studilo, ale člověka lze zrovna tak obalit kožíškem anebo zimníkem. Zkrátka a dobře, „metafora dodá nový význam i lásce,“ konstatují výslovně Lakoff a Johnson na straně 158, „neboť z metafory plynou jisté věci. A jsou-li nám ty věci i nejdůležitějšími aspekty naší zkušenosti s láskou, pak metafora může získat statut pravdy.“
A taky ho opakovaně získává, dodávám, přičemž dotyčná „pravda“ může mít i vysoce razantní účinek zpětné vazby. „Tím pak vede i naše další kroky zase v souladu s metaforou,“ čtu. A je to tak.

Vrátíme-li se, tak v případě, který jsem před chvílí vybral, si lze tudíž i představit třeba jakéhosi pošetilého stalkera. Má v rukou lodičku - složenou ze zamilovaného dopisu - a číhá asi jako v nějaké písničce od Schelingera před domem své vyvolené. Když nastaly deště. A pod pláštěnkou uchovává ještě jednu pláštěnku, a to hezky v suchu zabalenou a určenou pro oběť své fixace. Jíž by teoreticky mohl být i John Lennon. Ale to žertuji.
Žertuji a nechme stalkery na pokoji, ale i veršotepce ponechme rozklepávat nýtky. Básníky pak nechme básnit, zase tolik jich nakonec není, aby se hodili k zobecňování, a přesuňme se radši rovnýma nohama a pěkně s nohama na zemi (dvě metafory!) do hlavy (jiný typ metafory) některého občana. Pokud jen možno se nevymykajícího průměru.

A dál? Řekněme, že se právě taky zamiloval do nějakých osob, jak už to chodí, a třeba do Laurela a Hardyho. To abychom neupadali do banalit typu „láska s Jorikou“. Ale stalo se mu to a dostal košem (další metafora). Co na to praví? A co si myslí?
Aniž by měl i jen ty sebemenší ambice to přenášet na papír?
Myslí si: „Pomíjejí mě.“

A otázka? Zní: Je to taky metafora, i když nejde o verše?
Samozřejmě ano.
A dotyčný si to patrně ani neuvědomuje, nicméně už nevyslovená úvaha generuje představu stezky (dejme tomu), na které jej Laurel s Hardym minou, jako by byl neviditelný.
Ale zrovna tak si místo pěšiny lze, řekl bych, představit široširé žitné pole. Třeba. A co z toho vyplývá?
Jistě ne zas tak příliš, jelikož zatím jde jen o jeden jediný příklad. Nicméně Lakoff a Johnson shromáždili pro potřeby (což je také metafora) své perfektní knihy podobných případů povícero a vcelku věrohodně doložili, že metafora prostě a jednoduše není jen ozvláštňující prvek či paralela a není ani jen podstatou řeči samotné (ač i to by bylo dost), nýbrž představuje samu dřeň a výživnou (hle, opět metafora) podstatu zdravé mysli.
Kdož ví, snad i podstatu světa a vesmíru.
„Pomíjí mě, ačkoli jsem jim tak oddán,“ uvažuje mnohý zamilovaný. Ale i slovo oddán je (samo sebou) metaforou, a to metaforou vysoce individuální. Neboť... Vysoce individuálním je vše to, co si pod podobnou oddaností lze či nelze představovat. A každý sní jinak, samozřejmě.
A možná tedy i tak, že Hardymu s Laurelem pomyslně náleží srdce onoho tvůrce metafor?
Určitě. Ale také slovo srdce je - v tomto případě - jen zástupným symbolem a metaforou, tentokrát i profláknutou. A pokud srdce pro naše dva komiky i pomyslně „hoří“? Lze pokračovat do aleluja.
***

Pokud byste si ovšem teď řekli, že se mi povedlo našlapat (další to metafora) podstatu Lakoffových a Johnsonových populárně formulovaných konstatování jako býka do pomyslné krychličky, jistěže byste se spletli. Problematika je to přece jen sofistikovanější a stačí si koneckonců uvědomit už jen to, jak často a nakolik automaticky vnímáme děje i neděje (vč. výše zmíněného pomíjení) jako nádoby.
Příklad?
„Uprostřed jejich pronásledování mi došly síly.“
Tak a nejinak by mohl mluvit onen pomyslný stalker, obdivující Laurela s Hardym, aniž by si ale patrně uvědomoval, že určujícím slovem uprostřed stvořil z pronásledování či sledování NÁDOBU.
„Už vypadl ze závodu,“ uvádějí (pro změnu) na straně 45 naši dva autoři a je to to samé. A právě užitím slova vypadl dokládají, že může kdokoli z nás, ať už v duchu anebo nahlas, zauvažovat a ze závodu či pronásledování vymodelovat cosi jako DŽBÁN.
Také závod totiž je v tomto případě nádoba.
Ale i prosté věty typu „upadl do deprese“ či „je ponořen do práce“ dělají z termínů nádoby (tentokrát tedy z termínů deprese a práce).

Co dodat? Ne že bychom byli tady na Zemi všichni chodícími metaforami, anebo jimi doslova ovinuti a vcucáváni jak sépií, nicméně...
To samy metafory vystupují v roli přísavek a zevnitř nás prostupují směrem ven, aby od našich povrchů pokračovali prostupujíc veškerý (nás poněkud věznící) svět.
Jehož jsou modelem.
I takovýhle závěr tedy je - a uznejme to pokorně a nejen tedy s Noamem Chomskym – pouhou sérií metafor. Sérií metafor, nad nimiž možná nelze než tápat a tápat a tápat... v tomto nekonečném bludném kruhu, který nakonec prolomí snad jen Sherlock.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Lakoff George Johnson Mark

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit